ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.584.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 584/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně M. P. , proti žalovanému V. P. , zastoupenému JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, o zrušení usnesení o schválení smíru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 355/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2011, č. j. 18 Co 358/2011-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 28. dubna 2011, č. j. 15 C 355/2008-53, Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl žalobu o zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. listopadu 2007, č. j. 57 C 10/2006-91, jímž byl schválen smír mezi účastníky řízení M. P. a V. P. (dále jen „smír“) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení [výrok II.].
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil výrok I. a změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že zavázal žalobkyni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 11.880,- Kč (výrok první), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ohlašujíc dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li dovolatelka, že soudy nesprávně posoudily její duševní stav a s ním spojenou způsobilost uzavřít soudní smír, zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), podle něhož žalobkyně při uzavírání smíru nejednala v duševní poruše, která by ji činila k tomuto úkonu neschopnou, neboť byla schopna pochopit význam zrušení práva společného nájmu bytu a určení žalobkyně výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva, včetně s tím spojeného nároku žalovaného na finanční vypořádání; uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž však u dovolání přípustného pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici (srov. výslovné znění tohoto ustanovení), a přípustnost dovolání prostřednictvím této námitky proto založit nelze.
Námitkou, podle níž žalobkyně „nebyla rovněž Obvodním soudem pro Prahu 9 vyrozuměna o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4“, dovolatelka poukazuje na údajnou vadu řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež však nezahrnuje podmínku existence otázky zásadního významu, a proto přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Nadto, žalobkyně byla o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 9 vyrozuměna usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. října 2008, sp. zn. 57 C 429/2008-3, které jí bylo doručeno 10. listopadu 2008 (viz č. l. 4 p. v. spisu); vytýkanou vadou tak řízení v projednávané věci zjevně netrpí.
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani výtka, podle níž smír odporuje dobrým mravům, a tudíž je neplatný, neboť žalobkyně deklarovala, že není schopná vyplatit žalovanému při vypořádání jakoukoliv finanční částku. Úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, lze zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (za mnohá rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci však danou úvahu dovolací soud zjevně nepřiměřenou neshledal, a proto ani pro posouzení této námitky není dovolání přípustné.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, žalovanému však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu