ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.603.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 603/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Statutárního města Ostrava , Městský obvod Svinov, Ostrava – Svinov, Bílovecká 69, PSČ 729 29, zastoupeného JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě 2, Sokolská 49, PSČ 702 00, proti žalované společnosti Ostreal s. r. o., se sídlem v Ostravě, Svinov, U Rourovny 556/3, PSČ 721 00, identifikační číslo osoby 27825043, zastoupené Mgr. Jaromírem Jarošem, advokátem, se sídlem v Ostravě, U Rourovny 556/3, PSČ 721 00, o určení vlastnictví k bytovým jednotkám, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 191/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. července 2009, č. j. 11 Co 304/2009-87, ve znění usnesení ze dne 13. listopadu 2009, č. j. 11 Co 304/2009-119, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem změnil odvolací soud k odvolání žalobce rozsudek ze dne 21. ledna 2009, č. j. 16 C 191/2008-35, kterým Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu o určení, že ve výroku označené bytové jednotky (dále jen „sporné bytové jednotky“) a k nim příslušející spoluvlastnické podíly na společných částech budovy a pozemcích (dále jen „příslušející spoluvlastnické podíly“) jsou ve vlastnictví žalobce, tak, že určil, že sporné bytové jednotky včetně příslušejících spoluvlastnických podílů jsou ve vlastnictví žalobce.
Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalobce (jakožto převodce) uzavřel dne 25. června 1996 smlouvy o převodu sporných bytových jednotek včetně příslušejících spoluvlastnických podílů (dále též jen „první smlouvy“) s Ing. Z. P. a Ing. T. K. (jakožto nabyvateli). Vlastnické právo nabyvatelů bylo vloženo do katastru nemovitostí.
2) Dne 1. února 2008 uzavřeli Ing. Z. P. a Ing. T. K. (jako převodci) a žalovaná (jako nabyvatelka) smlouvy o převodu sporných bytových jednotek včetně příslušejících spoluvlastnických podílů (dále též jen „druhé smlouvy“). Vlastnické právo žalované bylo vloženo do katastru nemovitostí.
3) Před uzavřením prvních smluv žalobce neučinil nabídku na převod sporných bytových jednotek tehdejším nájemnicím v souladu s ustanovením §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů.
4) Okresní soud v Ostravě zamítl rozsudkem ze dne 28. dubna 2004, č. j. 35 C 161/2003-135, žalobu Statutárního města Ostrava proti Ing. Z. P. a Ing. T. K. (jako žalovaným) o určení, že žalobce je vlastníkem budovy, v níž se sporné bytové jednotky nacházejí, a příslušejících pozemků. Uvedený rozsudek potvrdil k odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. října 2005, č. j. 42 Co 307/2004-161. Dovolání žalobce proti posledně označenému rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 4. září 2008, sp. zn. 28 Cdo 824/2006.
Na takto ustaveném základě odvolací soud – shledávaje na straně žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení – uzavřel, že první smlouvy jsou pro porušení povinnosti učinit nabídku na převod bytu nájemci, upravené v ustanovení §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, neplatné, v důsledku čehož žalovaná nemohla nabýt vlastnické právo ke sporným bytovým jednotkám včetně příslušejících spoluvlastnických podílů na základě druhých smluv. A jelikož vlastnické právo žalovaná nemohla nabýt ani „na základě dobré víry“, ani vydržením, je vlastníkem sporných bytových jednotek včetně příslušejících spoluvlastnických podílů žalobce.
Současně odvolací soud neshledal, že by meritornímu projednání a rozhodnutí věci bránila překážka věci rozsouzené, poukazuje na to, že předmětem řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 161/2003 bylo určení vlastnictví k celé budově (v níž se kromě sporných jednotek nacházejí i další jednotky) a nikoliv ke sporným jednotkám.
Konečně odvolací soud shledal nedůvodnou námitku žalované, podle níž zástupkyně žalobce nebyla oprávněna podat odvolání (jež mělo být dle žalované odmítnuto podle ustanovení §218 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále též jen „o. s. ř.“/), uzavíraje, že zástupkyni žalobce byla udělena procesní plná moc, tato nebyla vypovězena a byla tudíž oprávněna podat jménem žalobce i odvolání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že je zatíženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (uplatňujíc tak dovolací důvody vymezené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.), a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka předně brojí proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti prvních smluv, majíc jej za nesprávný a dovozujíc, že jak první, tak i druhé smlouvy jsou platné. V této souvislosti poukazuje zejm. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2003, sp. zn. 28 Cdo 1312/2001, z jehož odůvodnění plyne podle dovolatelky závěr opačný.
Dále odvolacímu soudu vytýká, že odvolání podané zástupkyní žalobce věcně projednal, ačkoliv Rada městského obvodu Svinov, Statutárního města Ostrava rozhodla nepodat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, dovozujíc, že „úkon právní zástupkyně žalobce je tedy úkon nicotný, který nemá způsobilost vyvolat procesní účinky spojené s podáním řádného odvolání“. Skutečnost, že zastupitelstvo městského obvodu Svinov, Statutárního města Ostrava, posléze uložilo radě podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, dovolatelka považuje za irelevantní, neboť zastupitelstvo nevyjádřilo vůli odvolání podat a neučinila tak ani rada.
Konečně meritornímu rozhodnutí podle dovolatelky brání překážka věci rozsouzené, neboť „otázka platnosti“ prvních smluv byla pravomocně vyřešena rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2004, č. j. 35 C 161/2003-135, jenž byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. října 2005, č. j. 42 Co 307/2004-161. V této souvislosti dovolatelka zdůrazňuje, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně „bylo jednoznačně a nepochybně konstatováno“, že první smlouvy jsou platné, dodávajíc, že tento rozsudek Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce potvrdil.
Dovolatelka druhé smlouvy uzavírala v dobré víře, vycházejíc z označeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě, jakož i ze stavu zápisu v katastru nemovitostí; napadeným rozhodnutím tak byla porušena zásada předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
Žalobce ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu napadeného rozsudku a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož důsledkem porušení povinnosti učinit nabídku na převod bytové jednotky jejímu nájemci v souladu s ustanovením §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů je absolutní neplatnost následné smlouvy o převodu bytové jednotky jiné osobě, je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 28 Cdo 412/2003, ze dne 25. dubna 2005, sp. zn. 28 Cdo 2430/2004 či ze dne 12. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 1196/2002, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 3245/2007, jež jsou – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Jelikož předmětem řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 161/2003 bylo určení vlastnictví k budově, v níž se – kromě dalších jednotek – nacházejí i sporné bytové jednotky, a nikoliv k těmto jednotkám, nebrání projednání a rozhodnutí této věci překážka věci rozsouzené podle ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. (uvedená řízení nemají totožný předmět).
Zcela nepřípadná je pak námitka, jíž dovolatelka vytýká odvolacímu soudu porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí, neboť platnost prvních smluv posoudil odlišně od rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2004, č. j. 35 C 161/2003-135, zdůrazňujíc přitom, že tento rozsudek byl k odvolání žalobce potvrzen Krajským soudem v Ostravě. Dovolatelka tu zjevně přehlíží, že Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 20. října 2005, č. j. 42 Co 307/2004-161 (jímž shora označené rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě potvrdil) výslovně uzavřel, že první smlouvy jsou pro porušení ustanovení §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů neplatné; jelikož však další bytové jednotky v dotčené budově byly převedeny platně, nebylo možno žalobě o určení, že vlastníkem budovy je žalobce, vyhovět. K témuž závěru pak dospěl opakovaně i Nejvyšší soud, a to jednak v rozsudku ze dne 28. srpna 2003, sp. zn. 28 Cdo 1312/2001 (v němž poprvé posuzoval platnost prvních smluv) a dále v usnesení ze dne 4. září 2008, sp. zn. 28 Cdo 824/2006, jímž odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. října 2005, č. j. 42 Co 307/2004-161. Závěr o neplatnosti prvních smluv tudíž nemohl být pro dovolatelku v žádném případě překvapivý.
Jakkoliv lze mít za této situace pochybnosti o dobré víře dovolatelky při uzavírání druhých smluv, sama dobrá víra by důvodem pro nabytí vlastnického práva ke sporným bytovým jednotkám a k nim příslušejícím spoluvlastnickým podílům být nemohla (srov. v tomto směru zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2006, sp. zn. II. ÚS 349/2003, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 56/2010, jakož např. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011).
A konečně, jak správně uzavřel odvolací soud, byla-li zástupkyni žalobce udělena procesní plná moc a tato nezanikla, byla zástupkyně žalobce oprávněna podat jménem žalobce odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně; na tom pak nemohou ničeho změnit ani tvrzení dovolatelky shora popsaná (srov. ustanovení §28 a §28a odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení §5 písm. b/ a §10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny 20.000,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 10.000,- Kč, jelikož zástupkyně žalobce učinila v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.060,- Kč tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži dovolatelky celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 8. prosince 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu