ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.663.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 663/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně M. R., narozené zastoupené JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, U Javorky 976, PSČ 560 02, proti žalovanému JUDr. M.V., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce M. R., narozeného o vyloučení náhradního peněžitého plnění ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 179/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2010, č. j. 15 Cmo 47/2010-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. května 2010, č. j. 15 Cmo 47/2010-82, potvrdil rozsudek ze dne 21. ledna 2010, č. j. 44 Cm 179/2008-55, jímž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném správci konkursní podstaty vyloučení „náhradního peněžitého plnění“ ve výši 3,305.500,- Kč ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že:
1) Úpadce nabyl dne 2. května 1991 a dne 28. června 1991 ve veřejné dražbě konané podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby nemovitosti, jednak budovu občanské vybavenosti č. p. 47 na stavební parcele č. 40 a stavební parcelu č. 40, vše v obci a městské části Svitavy – město, katastrální území Svitavy – město, zapsané na listu vlastnictví č. 4003, pro obec a katastrální úřad v území Svitavy – město, jednak budovu – objekt bydlení č. p. 53, na stavební parcele č. 51 a stavební parcelu č. 51, zapsané na listu vlastnictví č. 5487, pro obec Svitavy a katastrální úřad Svitavy – město (dále jen „sporné nemovitosti“).
2) Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 29. března 1994, který nabyl právní moci dne 27. června 1994, zrušil bezpodílové spoluvlastnictví manželů (žalobkyně a úpadce).
3) Usnesením ze dne 26. listopadu 2004, č. j. 48 K 1072/99-726, prohlásil Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustavil žalovaného.
4) Žalovaný sporné nemovitosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
5) U Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích bylo pod spisovou značkou 44 Cm 79/2006 vedeno řízení o vylučovací žalobě M.R. proti JUDr. M. V., jako správci konkursní podstaty úpadce, jejímž předmětem byly sporné nemovitosti. Usnesením ze dne 24. ledna 2007, které nabylo právní moci dne 16. února 2007, soud prvního stupně řízení zastavil, když žalobkyně vzala žalobu zpět s odůvodněním, že „mezi účastníky došlo k dohodě o mimosoudním vyřešení věci“.
6) Žalobu o vyloučení náhradního peněžitého plnění v projednávané věci žalobkyně podala 8. září 2008, aniž by ji k podání takové žaloby [respektive k podání žaloby vedené pod spisovou značkou dle bodu 5)] správce konkursní podstaty úpadce podle ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/ 1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), vyzval; učinila tak na základě argumentace, že byla ideální spoluvlastnicí sporných nemovitostí v rozsahu jedné poloviny a že žalovaný sporné nemovitosti v konkursu vedeném na majetek žalovaného již zpeněžil.
7) Dne 19. ledna 2007 sepsala Mgr. M. K., notářka, se sídlem ve Svitavách, notářský zápis č. NZ 4/2007, N 5/2007 (dále jen „prohlášení“), kterým osvědčila prohlášení žalované, že sporné nemovitosti, které úpadce „nabyl za trvání jejich manželství, jsou a vždy byly výlučným vlastnictvím M. R. a k těmto nemovitostem neuplatňuje žádný svůj nárok na vlastnické či spoluvlastnické právo a to ani z části, neboť tyto nemovitosti vždy sloužily výlučně k provozování podnikatelské činnosti M. R. a byly také za tímto účelem M. R. úplatně nabyty. V souvislosti s těmito skutečnostmi nebyly tudíž splněny předpoklady pro to, aby tyto nemovitosti byly získány do bezpodílového spoluvlastnictví manželů“. Úpadce s výše uvedeným prohlášením souhlasil. Žalobkyně současně podepsala zpětvzetí žaloby vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 79/2006 a potvrdila, že „nemá ve vztahu ke sporným nemovitostem žádných nároků či pohledávek a žádné takové nároky či pohledávky ani v budoucnu nebude vznášet“.
8) Dne 19. ledna 2007 uzavřeli žalobkyně, žalovaný, úpadce, J. F. a RK M., spol. s r. o. dohodu o vzájemných právech a povinnostech (dále jen „dohoda“), ve které se mimo jiné žalobkyně zavázala, že nejpozději do tří pracovních dnů ode dne podpisu dohody vezme zpět žalobu vedenou u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 79/2006 a dále s odkazem na prohlášení se zavázala, že nebude soudně ani jinak uplatňovat žádné právo spojené se spornými nemovitostmi. Oproti tomu se J. F. a RK M., spol. s r. o. (osoby na které žalovaný sporné nemovitosti v rámci zpeněžení majetku konkursní podstaty úpadce převedl) zavázali, že žalobkyni zaplatí „odstupné“ ve výši 1,050.000,- Kč.
Na tomto základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který s odkazem na ustanovení §143 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni 31. července 1998 (dále jen „obč. zák.“), uzavřel, že úpadce sporné nemovitosti nenabyl do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nýbrž do svého výlučného vlastnictví – dovodil, že žalobkyně není k podání žaloby osobou aktivně legitimovanou, jelikož „sporná otázka spoluvlastnictví ke sporným nemovitostem a její vypořádání mezi žalobkyní a úpadcem byla definitivně do budoucna vyřešena dohodou“. Tuto dohodu posoudil podle ustanovení §585 obč. zák. jako dohodu o narovnání, kterou došlo „mezi eventuálními podílovými spoluvlastníky nemovitostí za účasti žalovaného i nových vlastníků sporných nemovitostí k vypořádání sporného práva v podobě tvrzeného podílového spoluvlastnictví žalobkyně a úpadce ke sporným nemovitostem tak, že nemovitosti byly ke dni prohlášení konkursu ve výlučném vlastnictví úpadce a žalobkyni na vypořádání náleží 1,050.000,- Kč, což bylo splněno“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spatřujíc zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázek, zda:
1) Lze „spotřebovat“ právo na podání vylučovací žaloby?
2) Lze považovat za věci sloužící „k výkonu povolání“ i „věci sloužící k podnikání“?
3) Má právní relevanci prohlášení žalobkyně, podle něhož sporné nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nepatřily?
Přitom zdůrazňuje, že žalobu v této věci podala, aniž k tomu byla vyzvána žalovaným správcem konkursní podstaty, přičemž na běh lhůty k podání vylučovací žaloby nemá vliv skutečnost, zda již dříve byla podána (jiná) vylučovací žaloba, které „nebylo možné vyhovět z důvodu, že nemovitosti již byly prodány“. Dále dovozuje, že otázku, zda sporné nemovitosti náležely do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebo do výlučného vlastnictví úpadce, soudy nižších stupňů vyřešily v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu „č. 22 Cdo 2914/99“ (jde o rozsudek ze dne 25. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99), v němž – podle názoru dovolatelky – Nejvyšší soud shledal správným závěr odvolacího soudu, že „věcí sloužící výkonu povolání jednoho z manželů může být pouze věc, která je potřebná přímo pro práci“ a nemovitosti za takovéto věci nemohou být považovány nikdy.
Dovolatelka dále poukazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu „č. 22 Cdo 1387/2008“ (jde o rozsudek ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 1387/2008) a v něm vyslovenou tezi, že „samotné prohlášení nebo souhlas jednoho z manželů, že určitá věc pořízená druhým z manželů za trvání manželství do SJM nepatří, není právně relevantní, neboť jde o věci kogentní, upraveny přímo zákonem“. Jinými slovy, svědčilo-li ze zákona žalobkyni ke sporným nemovitostem (po zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů a uplynutí lhůty pro jeho vypořádání) „podílové spoluvlastnictví v rozsahu jedné ideální poloviny, je třeba na její prohlášení pohlížet jako na prohlášení bez právního významu a bez žádného dopadu na rozsah jejího vlastnictví, s tím, že vlastnictví se nelze ani žádným prohlášením relevantně vzdát“.
Konečně k dohodě dovolatelka akcentuje, že závazek „p. F. a RK M.“ o vyplacení odstupného se netýkal žalovaného a žalovaný v tomto směru žalobkyni nic nevyplatil, přičemž „žalobkyně má právo právě vůči žalovanému a nikomu jinému na vyloučení náhradního plnění“. Dohodou totiž „nárok na náhradní plnění“ vůbec řešen nebyl a „účastníkům prakticky v čase uzavření dohody ani nebyl znám a proto se tohoto nároku ani žalobkyně vzdát nemohla“. „Pakliže soud posoudil dohodu jako dohodu o narovnání, tak nárok žalobkyně na vyloučení náhradního plnění je nárokem na který žalobkyně nemohla ve smyslu ustanovení §585 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek poučovací povinnosti pomýšlet. Navíc to neznamená, že se žalobkyně svých práv vzdala, takovýto projev vůle zde projeven není a nelze ho z ničeho dovozovat. Jestliže soudy dospěly k závěru, že se žalobkyně svých práv vzdala, tak toto nemá oporu v provedeném dokazování“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z výše uvedeného je pak zjevné, že pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou bez právního významu výhrady dovolatelky, podle nichž závěr, že se žalobkyně svých práv vzdala, nemá oporu v provedeném dokazování; potud dovolatelka – posuzováno podle obsahu – uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat nelze.
Rozhodnutí odvolacího soudu neshledává Nejvyšší soud zásadně právně významným ani z hlediska řešení „otázky spotřebování práva na podání vylučovací žaloby“. Jednak k možnosti opakovaného podání žaloby o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usneseních ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 1838/2007 a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3147/2011, ve kterých takovou možnost za splnění tam vymezených podmínek připustil, jednak na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá Nejvyšší soud za zásadně právně významné ani z hlediska výhrady co do důsledků prohlášení žalobkyně v notářském zápise o tom, že sporné nemovitosti nepatřily do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Jakkoli Nejvyšší soud nemá pochyb o správnosti právního názoru žalobkyně, že samotné prohlášení (souhlas) jednoho z manželů, že určitá věc pořízená druhým z manželů za trvání společného jmění manželů (respektive za trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů) a z jeho zdrojů, do společného jmění manželů (bezpodílové spoluvlastnictví manželů) nepatří, není právně významné (k tomu srov. dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1387/2008), nelze přehlédnout, že ani na řešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrady dovolatelky vztahující se k dohodě, kterou odvolací soud právně posoudil jako dohodu o narovnání podle ustanovení §585 obč. zák. Argumentace dovolatelky, že zmíněná dohoda se netýkala jejího práva na vydání náhradního peněžitého plnění, které žalovaný do konkursní podstaty získal zpeněžením sporných nemovitostí, totiž zjevně nerespektuje skutková zjištění, která soudy nižších stupňů z této dohody učinily (k tomu srov. bod V. obsahující závazek žalobkyně, že nebude soudně a jinak uplatňovat žádné právo spojené se spornými nemovitostmi); o tom, že právo na vydání části výtěžku zpeněžení sporných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce je právem spojeným se spornými nemovitostmi, není jakýchkoli pochyb. Totéž platí o výhradě, že žalobkyně nemohla pomýšlet na to, že se dohoda týká i nároku na vyloučení náhradního plnění z konkursní podstaty úpadce ve smyslu ustanovení §585 odst. 1 věty druhé obč. zák., když v tomto směru navíc platí, že dohodou nebyla upravena veškerá práva účastníků, nýbrž pouze práva vztahující se ke sporným nemovitostem.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Petr G e m m el
předseda senátu