ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.771.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 771/2009-119
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka ve věci žalobce MUDr. A. V., zastoupeného JUDr. A. K., advokátem, proti žalovaným 1/ J. J., a 2/ Ing. Š. H., obou zastoupeným JUDr. Z. P., advokátem, o zaplacení částky 284.790,-Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 41 C 294/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 61 Co 519/2008-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10.300,-Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 11. srpna 2008, č. j. 41 C 294/2007-58, kterým Okresní soud v Karlových Varech zavázal žalované společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 284.790,-Kč.
Vyšel přitom z toho, že na žalované přešel děděním závazek zemřelého společníka společnosti A. S. spol. s r. o. (dále jen „společnost“) F. J. –
„za vypořádání jeho obchodního podílu“, vůči žalobci. Odvolací soud vyložil čl. 6 smlouvy o účasti na podnikání, uzavřené dne 1. července 1993 mezi F. J. jako společníkem a otcem žalobce jako „tichým společníkem“ (dále jen „smlouva“), tak, že vůlí účastníků smlouvy bylo vypořádání podílu „tichého společníka“ ve výši 36/1000 podílu společníka společnosti „i v případě zcizení tohoto podílu“, k němuž došlo smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 13. listopadu 2006. „Má proto žalobce právo proti žalovaným na podíl svého právního předchůdce… na vypořádacím podílu právního předchůdce žalovaných, který již převzaly samy žalované od nabyvatele tohoto podílu.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, domnívajíce se, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (přípustnost dovolání dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu; dále jen „o. s. ř.“) a namítajíce, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují dovolatelky především v tom,
že odvolací soud jim tímto rozhodnutím odňal možnost „dostatečně se bránit proti rozhodnutí“. Jejich obrana proti rozhodnutí soudu prvního stupně (který žalované zavázal z titulu náhrady škody) byla totiž odvolacím soudem „uznána za správnou“, nicméně odvolací soud věc rozhodl (zavázal žalované z titulu smluvního závazku), aniž by ji vrátil se závazným právním názorem k rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatelky se tak proti argumentaci odvolacího soudu nemohly bránit „v dalším odvolání“. Stručnost a nekonkrétnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu má – podle dovolatelek – navíc za následek jeho nepřezkoumatelnost.
Zásadně právně významné je – dle názoru dovolatelek – napadené rozhodnutí i proto,
že způsob, jakým odvolací soud vyložil smlouvu, neodpovídá gramatickému ani logickému výkladu a je v rozporu i s ustanovením §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), protože projev vůle vyjádřený slovy vykládá v rozporu s jazykovým projevem stran a nad rámec „dohody písemně uzavřené“. Otázkou zásadního právního významu proto je, „zda lze vzhledem k §40 odst. 2 obč. zák. vycházet z toho, že vedle svého písemného projevu mohly (ohledně předmětu svého právního vztahu, přesně specifikovaného v písemné dohodě) strany uzavřít i další, nepísemnou dohodu, týkající se toho, o čem se již písemně dohodly“.
Dovolatelky následně obsáhle polemizují se závěry odvolacího soudu, nabízejíce vlastní (odlišný) výklad smlouvy. Dále brojí proti závěru, podle něhož žalobce zdědil nárok uplatňovaný žalobou, jakož i proti poměru solidarity, v němž byly zavázány žalovanou částku zaplatit, dovozujíce, že za dluhy zůstavitele odpovídají podle poměru toho, co z dědictví nabyly, k celému dědictví. Navrhují, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přičemž rozsudek odvolacího soudu – jsa vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) – Nejvyšší soud zásadně právně významným neshledal.
Tvrzením, že žalobce nárok uplatňovaný žalobou nezdědil, dovolatelky polemizují s opačným skutkovým závěrem soudů obou stupňů (přičemž v řízení před soudem prvního stupně tuto skutečnost nečinily spornou). Uplatňují tak dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 3, jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nelze.
Námitkou, podle níž jim odvolací soud svým potvrzujícím rozhodnutím odňal možnost „dostatečně se bránit proti rozhodnutí“, jakož i namítanou nepřezkoumatelností rozhodnutí, vystihují dovolatelky možný dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který však nemají u dovolání přípustného toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zásadně k dispozici (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9 ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, které je veřejnosti přístupné na webových stránkách Ústavního soudu).
Závěr, podle něhož smlouva zakládá nárok žalobce na poměrnou část z ceny za převod obchodního podílu F. J. – se kterým dovolatelky polemizují v rovině právní – je odvislý od obsahu konkrétního právního úkonu. Má tudíž význam právě a jen
pro projednávanou věc, nikoli z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) a napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
V této souvislosti Nejvyšší soud pouze připomíná, že podle §35 odst. 2 obč. zák. je právní úkony vyjádřené slovy třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu
s jazykovým projevem.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nesprávného posouzení otázky, zda vedle (písemné) smlouvy mohli F. J. a právní předchůdce žalobce uzavřít i další, „nepísemnou“ dohodu, týkající se toho, o čem se již písemně dohodli, když tato otázka neměla pro rozhodnutí o věci určující význam, neboť odvolací soud na jejím posouzení své rozhodnutí nezaložil (neuzavřel, že by se účastníci smlouvy na čemkoli dohodli ústně).
Vzhledem k tomu, že výhradu proti poměru, ve kterém byly zavázány žalovanou částku zaplatit, dovolatelky neuplatnily v řízení před soudem prvního stupně
(ani – za podmínek uvedených v ustanovení §205a o. s. ř. a §211a o. s. ř. – v řízení před odvolacím soudem), jde o novou skutečnost, jejímuž uplatnění v dovolání brání ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 10.000,-Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,-Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 10.300,-Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinné, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 1. října 2009
Doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu