ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.826.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 826/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobců a) JUDr. PhDr. O. Ch. , a b) M. Ch., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, PSČ 120 00, proti žalovanému Společenství pro dům Kolonáda čp. 793, 794, 795, 796, 797, Hellichova, Poděbrady , se sídlem v Poděbradech, Hellichova 793, 794, 795, 796, 797, PSČ 290 01, identifikační číslo osoby 28390148, zastoupenému JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, PSČ 280 02, o nahrazení projevu vůle společenství vlastníků, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 339/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2010, č. j. 14 Cmo 313/2009-70, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2010, č. j. 14 Cmo 313/2009-70, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2009, č. j. 59 Cm 339/2008-25, se v rozsahu, jímž byla zamítnuta žaloba o změnu rozhodnutí shromáždění vlastníků o způsobu výpočtu a výši příspěvku jednotlivých vlastníků jednotek na úhradu nákladů na správu, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací zpět soudu prvního stupně.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 2. dubna 2009, č. j. 59 Cm 339/2008-25, zamítl Krajský soud v Praze žalobu v rozsahu, jíž se žalobci domáhali změny rozhodnutí shromáždění vlastníků Společenství pro dům Kolonáda čp. 793, 794, 795, 796, 797, Hellichova, Poděbrady, o změně správce, přijetí návrhu mandátní smlouvy a o způsobu výpočtu a výši příspěvku jednotlivých vlastníků jednotek na úhradu nákladů za správu (výrok I.), změnil rozhodnutí shromáždění vlastníků ze dne 9. října 2008, jímž byl přijat návrh výše příspěvků do fondu oprav a způsob jeho rozúčtování tak, že se návrh na přijetí tohoto rozhodnutí zamítá (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil k odvolání žalobců i žalovaného rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle kterého důvodem pro změnu rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek o změně správce budovy nemůže být skutečnost, že nový správce je „propojen“ s P. L., členem výboru společenství. Shodně se soudem prvního stupně pak uzavřel, že rozhodnutí o schválení mandátní smlouvy nepředstavuje v poměrech projednávané věci důležitou záležitost ve smyslu §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů.
Ve vztahu k dalším dvěma napadeným rozhodnutím shromáždění vlastníků pak přitakal závěru soudu prvního stupně, podle kterého způsob výpočtu příspěvků na úhradu nákladů na správu a příspěvku do fondu oprav, do něhož se promítá podlahová plocha jednotek zvýšená o plochu vedlejších prostor vlastníkem užívaných, není výrazem zneužití většiny.
Konečně za správný považoval odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, podle něhož je rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek o výši příspěvku do fondu oprav a způsobu jeho rozúčtování mezi jednotlivé vlastníky jednotek diskriminační, vylučuje-li z povinnosti podílet se na těchto příspěvcích jednoho z vlastníků jednotek. V této souvislosti poukázal odvolací soud na ustanovení §15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů a zdůraznil, že povinnost podle označeného ustanovení může být „modifikována“ pouze dohodou všech vlastníků jednotek.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti jeho oběma výrokům, podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíce tak dovolací důvod vymezený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí a popř. i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, popř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Za nesprávný považují dovolatelé závěr odvolacího soudu, podle něhož způsob výpočtu příspěvků na úhradu nákladů na správu a příspěvku do fondu oprav, do něhož se promítá podlahová plocha jednotek zvýšená o plochu vedlejších prostor vlastníkem užívaných, není výrazem zneužití většiny, majíce za to, že tento způsob určení výše příspěvků je v rozporu s §15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují v řešení otázky, zda je možné pouze na základě souhlasu většiny vlastníků jednotek platně určit odlišný způsob stanovení výše příspěvku jednotlivých vlastníků na správu domu a pozemku, než dle velikosti spoluvlastnického podílu, a zda dohoda dle §15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů vyžaduje souhlas všech vlastníků jednotek či zda postačuje pouze souhlas většiny vlastníků jednotek.
Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné i nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, popř. zamítl.
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází – ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §240 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Je tomu tak proto, že k podání dovolání oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003).
Brojí-li dovolatelé i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku ve věci samé, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku II. (tedy ve výroku, jímž bylo žalobě částečně vyhověno), napadají výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v jejich prospěch; dovolání tudíž není v tomto rozsahu subjektivně přípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Ve vztahu k té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v rozsahu, kterým se domáhali změny rozhodnutí shromáždění vlastníků o změně správce budovy a o přijetí návrhu mandátní smlouvy, dovolatelé žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tomto rozsahu, Nejvyššímu soudu nepředkládají.
Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti výroku odvolacího soudu ve věci samé s výjimkou dále uvedenou, jakož i proti výroku o nákladech řízení, podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/, odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v části, jíž se dovolatelé domáhali změny rozhodnutí shromáždění vlastníků o způsobu výpočtu příspěvků na úhradu nákladů na správu a příspěvku do fondu oprav, shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a to k řešení otázky dovoláním předestřené.
Podle §15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů jsou vlastníci jednotek povinni přispívat na náklady spojené se správou domu a pozemku. Pokud dohoda neurčuje jinak, nesou náklady poměrně podle velikosti spoluvlastnického podílu (§8 odst. 2).
Podle §8 odst. 2 téhož zákona se velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu řídí vzájemným poměrem velikosti podlahové plochy jednotek k celkové ploše všech jednotek v domě. Obdobně se postupuje i u společných částí domu, které jsou ve spoluvlastnictví vlastníků pouze některých jednotek.
Z citovaných ustanovení plyne, že vlastníci jednotek se na nákladech spojených se správou domu a pozemku podílejí poměrně podle velikosti svých spoluvlastnických podílů, tj. podle poměru velikosti podlahové plochy jednotek k celkové ploše všech jednotek v domě. Jiný poměr může být určen pouze dohodou všech vlastníků jednotek podle §15 odst. 1 věty druhé zákona o vlastnictví bytů, jež nemůže být nahrazena rozhodnutím orgánu společenství – shromáždění vlastníků jednotek (shodně v literatuře viz např. Novotný, M., Fiala, J., Horák, T., Oehm, J., Holejšovský, J. Zákon o vlastnictví bytů. Komentář. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 209 a 210, anebo Čáp, J. Zákon o vlastnictví bytů. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 216 a 217, či v judikatuře rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2009, sp. zn. 22 Cdo 2038/2008, dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek o tom, že vlastníci budou přispívat na náklady spojené se správou domu a pozemku v jiném poměru než podle svých spoluvlastnických podílů určených v souladu s §8 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, je tudíž v rozporu se zákonem (§15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů).
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí (v uvedeném rozsahu) spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení, zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil v dotčené části (a závislém výroku o nákladech řízení) i jej a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že oproti žalobě podle ustanovení §11 odst. 3 věty druhé zákona o vlastnictví bytů, kdy soud na návrh kterékoliv z vlastníků svým rozhodnutím nahradí usnesení, jež mělo být (a pro nedosažení potřebné většiny nebylo) přijato shromážděním, v případě žaloby podle ustanovení §11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů pouze přezkoumává, zda shromáždění přijalo usnesení platně, tj. v souladu s právními předpisy a stanovami společenství. Dospěje-li k závěru, že nikoliv, vysloví – jde-li o důležitou záležitost a mělo-li porušení právních předpisů závažné právní následky – jeho neplatnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod číslem 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomu musí odpovídat i formulace výroku rozhodnutí.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu