ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.198.2003.1
sp. zn. 29 Odo 198/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v konkursní věci úpadce J. K., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 K 92/97, o vyloučení soudce, delegaci věci jinému soudu a o zproštění výkonu funkce správce konkursní podstaty, o dovolání úpadce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. září 1999, č. j. 52 K 92/97 - 377, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2000, č. j. 2 Ko 151/99 – 740, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. září 1999, č. j. 52 K 92/97 - 377, a proti výrokům usnesení ze dne 1. června 2000, č. j. 2 Ko 151/99 740, jimiž Vrchní soud v Praze jež se týkaly vyloučení soudce a návrhu na delegaci věci jinému soudu prvního stupně, se zastavuje.
II. Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2000, č. j. 2 Ko 151/99 – 740, se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. září 1999, č. j. 52 K 92/97 – 377, zamítl jako neopodstatněný úpadcův návrh, aby Ing. M. Š. byl zproštěn výkonu funkce správce jeho konkursní podstaty.
K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. června 2000, č. j. 2 Ko 151/99 – 740 (dříve šlo o č. l. 526), určil, že soudce Městského soudu v Praze JUDr. J. H. není vyloučen z projednávání a rozhodování věci sp. zn. 52 K 92/97 (první výrok), nevyhověl návrhu na delegaci věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 K 92/97 jinému soudu z důvodu vhodnosti (druhý výrok) a potvrdil usnesení soudu prvního stupně (třetí výrok).
Proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu a výslovně též proti usnesení soudu prvního stupně podal úpadce včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241 odst. 3 o. s. ř. pod písmeny c/ a d/, tedy, že obě rozhodnutí vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/) a spočívají na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). V dovolání pak snáší argumenty na podporu existence uplatněných dovolacích důvodů a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci.
Dovolatel výslovně napadl dovoláním i rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nedostatkem funkční příslušnosti je dovolání postiženo i v části, ve které (bez další argumentace pojící se k těmto výrokům) směřuje proti výrokům usnesení, jimiž odvolací soud rozhodl, o tom, že označený soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování věci a o tom, že zamítá návrh na delegaci věci jinému soudu z důvodu vhodnosti (první a druhý výrok usnesení).
Podle ustanovení §16 odst. 1 o. s. ř. o tom, zda je soudce vyloučen, rozhodne nadřízený soud.
Ustanovení §12 odst. 3 o. s. ř. pak určuje, že o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána.
Pojem „nadřízený soud” a „nejblíže společně nadřízený soud”, je-li použit občanským soudním řádem k určení věcné příslušnosti soudu, vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů, nikoli ze vztahů instančních a s pojmem „odvolací soud” jej tudíž zaměňovat nelze (srov. též stanovisko pléna Nejvyššího soudu z 27. června 1996, Plsn 1/96, uveřejněné pod číslem 48/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhoduje-li tedy vrchní soud o vyloučení soudce krajského soudu, případně též o přikázání věci jinému soudu, není jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacího soudu. Funkční příslušnost k projednání dovolání proti takovému rozhodnutí občanský soudní řád neupravuje; řízení proto i zde muselo být zastaveno podle §104 odst. 1 o. s. ř. K tomu srov. shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, č.j. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1997, pod číslem 112, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 641/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2001, pod číslem 129, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. III. ÚS 182/99, uveřejněný pod číslem 77 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 18.
V části, v níž směřovalo proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu, není dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. Zkoumání, zda dovolání je – objektivně – přípustné podle uvedených ustanovení, však předchází – ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §240 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, jakož i mnohá další rozhodnutí Nejvyššího soudu). V daném případě dovolatel o tuto subjektivní legitimaci k podání dovolání přišel se zřetelem k obsahu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2000, č. j. 52 K 92/97 – 941, které nabylo právní moci 28. listopadu 2000. Tímto usnesením byl totiž uvedený správce výkonu své funkce zproštěn. Odklizení potvrzujícího výroku usnesení odvolacího soudu by za této situace nemohlo přivodit pro dovolatele příznivější následek než ten, jenž plyne z posledně označeného usnesení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. odmítl.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že dovolání nebylo – oproti mínění dovolatele – objektivně přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., jelikož usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh, aby správce konkursní podstaty byl zproštěn výkonu funkce, není usnesením „ve věci samé“; o žádný z případů vyjmenovaných v ustanoveních §237 odst. 1, §238a odst. 1 a §239 odst. 1 o. s. ř. též nešlo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. června 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu