ECLI:CZ:NS:2001:29.ODO.641.2001.1
sp. zn. 29 Odo 641/2001-559
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci konkursu dlužnice L. I., a.s., o návrhu věřitelů A) I. , spol. s r. o., B) T. a.s., a C) V.F., na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 K 27/2000, o dovolání věřitelky A) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2000, č.j. Nco 115/2000-464, takto:
Řízení se zastavuje.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. října 2000, č.j. Nco 115/2000-464, rozhodl, že soudkyně Krajského obchodního soudu v Brně Mgr. Z. K. není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u onoho soudu pod sp. zn. 46 K 27/2000.
Proti usnesení vrchního soudu brojila věřitelka A) (zastoupena advokátkou) podáním označeným jako „dovolání”, které má za přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.”), uvádějíc, že je dán dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. (tedy že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237). Konkrétně dovolatelka spatřuje existenci těchto vad v tom, že vrchní soud rozhodl, aniž jí dal možnost vyjádřit se k návrhu na vyloučení soudce, jejž sama podala, a který byl předmětem odvolacího řízení (sdělit přímo tomuto soudu, proč má jmenovanou soudkyni za podjatou). Tímto nesprávným postupem „odvolacího soudu” byla dovolatelce podle jejího přesvědčení v průběhu odvolacího řízení odňata možnost jednat před soudem. Dále dovolatelka namítá, že o vyloučení soudkyně nerozhodoval „nadřízený soud” nýbrž „instančně nadřazený” odvolací soud. Přitom oním nadřízeným soudem měl být - podle závěrů formulovaných ve stanovisku pléna Nejvyššího soudu z 27. června 1996, Plsn 1/96, uveřejněném pod číslem 48/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „stanovisko”) - Nejvyšší soud. Odtud dovolatelka usuzuje na existenci vady dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., poukazujíc dále na nález Ústavního soudu ze dne 13. října 1999, sp. zn. I. ÚS 167/98 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 16, pod číslem 139), zabývající se právem na soudní ochranu z hlediska zásady iura novit curia, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Podle bodu 5., hlavy první, části dvanácté cit. zákona, také o návrzích na vyloučení soudců, zapisovatelů a jiných zaměstnanců soudu, znalců, tlumočníků nebo notářů z úkonů soudního komisaře podaných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se rozhodne podle dosavadních právních předpisů; totéž platí, byla-li věc přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona bez návrhu předložena nadřízenému soudu k rozhodnutí o vyloučení soudců.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu je tedy - již se zřetelem k době, kdy o vyloučení soudkyně rozhodoval vrchní soud - rozhodný výklad ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
Podle ustanovení §16 odst. 1 o. s. ř. o tom, zda je soudce vyloučen, rozhodne nadřízený soud.
Dovolání je ovšem mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka se přitom mýlí, usuzuje-li, že nadřízeným soudem k rozhodnutí o tom, že soudkyně krajského (obchodního) soudu (jenž je současně soudem prvního stupně ve věcí jejího návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužnice), je vyloučena projednávání a rozhodování této věci, je Nejvyšší soud.
Skutečnost, že nadřízeným soudem k rozhodnutí o námitce podjatosti soudkyně K. byl (a je) Vrchní soud v Olomouci, přitom plyne právě ze stanoviska pléna Nejvyššího soudu, jež dovolatelka zjevně nesprávně interpretuje.
Právní věta stanoviska, podle které pojem „nadřízený soud” („nejblíže společně nadřízený soud”), je-li použit občanským soudním řádem k určení věcné příslušnosti soudu, vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů, nikoli ze vztahů instančních a s pojmem „odvolací soud” jej tudíž zaměňovat nelze, je podrobně rozvedena v důvodech stanoviska, kde se mimo jiné uvádí, že nadřízeným soudem je Nejvyšší soud vůči všem obecným soudům (tedy, s výjimkou Nejvyššího správního soudu, vůči všem vrchním, krajským i okresním soudům), vrchní soud vůči všem krajským i okresním soudům ve svém obvodu a krajský soud vůči okresním soudům ve svém obvodu (str. 157 /267/, odst. 3 odůvodnění). Přitom je zde odmítán jako nesprávný výklad podaný v usnesení Vrchního soudu ze dne 19. února 1996, sp. zn. Nco 275/95, který za nadřízený soud příslušný k rozhodnutí o vyloučení soudce krajského soudu považoval Nejvyšší soud (srov. str. 155 /265/, odst. 2 a str. 157 /267/ odst. 4 odůvodnění).
Na stejném základě ostatně Nejvyšší soud pokládal Vrchní soud v Olomouci za nadřízený soud oprávněný rozhodnout dle §16 odst. 1 o. s. ř. o vyloučení soudkyně Krajského obchodního soudu v Brně již v usnesení ze dne 8. prosince 1998, sp. zn. 31 Cdo 1425/98. Přitom šlo rovněž o konkursní věc a cit. usnesení posléze obstálo i v rovině ústavního přezkumu (Ústavní soud nálezem ze dne 25. května 2000, sp. zn. III. ÚS 182/99, zamítl ústavní stížnost proti němu podanou).
Rozhoduje-li tedy vrchní soud o vyloučení soudců krajského soudu, není toto jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacím; vydání takového rozhodnutí ostatně žádné rozhodnutí soudu prvního stupně, jež by bylo lze napadnout odvoláním, nepředchází (k tomu srov. opět posledně cit. nález i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, č.j. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1997, pod číslem 112). Skutečnost, že nadřízený soud je shodou okolností (jako v tomto případě) současně i odvolacím soudem vůči soudu, o jehož soudci rozhoduje, na tyto závěry žádného vlivu nemá.
Funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí občanský soudní řád neupravuje. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1, §243c o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2001
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu