ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.834.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 834/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně ČSOB Leasing, a. s ., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63 99 89 80, zastoupené JUDr. Pavlínou Fojtíkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, PSČ 140 00, proti žalovaným 1) B - Partners s. r. o. „v likvidaci “, se sídlem v Ostravě – Kunčicích, Serafinova 359/6, PSČ 719 00, identifikační číslo osoby 26 83 01 91 a 2) Ing. M. B. , zastoupené Mgr. Faridem Alizey, advokátem, se sídlem v Ostravě, Stodolní 834/7, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 217/2010, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2012, č. j. 9 Cmo 262/2012-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání druhé žalované rozsudkem ze dne 15. října 2012, č. j. 9 Cmo 262/2012-77, potvrdil rozsudek ze dne 23. března 2012, č. j. 54 Cm 217/2010-50, jímž Městský soud v Praze ponechal vůči druhé žalované v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. srpna 2010, č. j. 54 Cm 217/2010-11, kterým uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 471.596,- Kč s 6% úrokem od 1. prosince 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.571,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §175 odst. 4, §205a odst. 1 a §211 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), na ustanovení čl. I. §10, §53, §77 odst. 1 a 3 a §78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) a na ustanovení §495 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jakož i na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84 – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že druhé žalované se správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zdůraznil, že:
1) Námitka, podle níž důvod směnky mohl spočívat v zajištění nezaplacených leasingových splátek, přičemž předmět leasingu byl vrácen a druhá žalovaná nic nedluží, nemůže „způsobit“ zrušení směnečného platebního rozkazu, jelikož „vrácení předmětu leasingu nepostačuje k úhradě celého leasingového dluhu“.
2) Směnka se k placení směnečnému rukojmímu (jímž druhá žalovaná je) nepředkládá, nehledě na to, že účinky prezentace směnky má i doručení směnečného platebního rozkazu.
3) Ohledně důvodnosti námitky vztahující se k výši směnečného peníze tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno druhou žalovanou (a nikoli žalobkyni) a bylo tak na druhé žalované, aby tvrdila obsah dohody o vyplnění blankosměnky a v čem konkrétně byla tato dohoda porušena.
4) V případě námitky kvantitativního porušení dohody o vyplnění blankosměnky bylo povinností druhé žalované konkretizovat, v jakém rozsahu je směnečný peníz uvedený ve směnce požadován neoprávněně a v čem ona neoprávněnost spočívá. Tuto povinnost druhá žalovaná nesplnila a zmíněná námitka je tak neprojednatelná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, akcentujíc, že soudy nižších stupňů „v odůvodnění svých rozhodnutí neuvádějí, z jakých skutečností či důkazů s jistotou vycházely, že dlužná částka požadovaná žalobkyní je skutečným dluhem žalovaných, když pro účely zjištění výše dluhu žádné důkazy neprovedly a ani žalobkyně nepředložila způsob, jakým dospěla právě k takové směnečné sumě“; proto považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné a nepřezkoumatelné.
Podle dovolatelky pak „nemůže obstát argument odvolacího soudu, podle něhož není na žalobci, aby prokázal, proč požaduje zaplacení určité směnečné sumy za situace, kdy žalovaný namítne neexistenci dluhu“. Dodává, že „veškeré závazky vyplývající ze vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou již byly uhrazeny“, což „lze prokázat i z trestního spisu vedeného u Okresního soudu ve Frýdku - Místku, sp. zn. 6 T 43/2010“, podle kterého „závazky ze smlouvy“, k jejichž zajištění směnka sloužila, „byly v plném rozsahu splněny“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání druhé žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné výhrady dovolatelky, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelkou vytýkané vady (nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, neprovedení důkazů „pro účely zjištění výše dluhu“) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnují. Navíc z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí je naprosto zjevné, na čem odvolací soud své skutkové a právní závěry založil.
Judikatura Nejvyššího soudu je pak jednotná v závěru, podle kterého mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popřípadě závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Neprojednatelnost námitky neexistence směnkou zajištěné pohledávky je z tohoto pohledu zcela zjevná, jelikož z takto uplatněné námitky není seznatelné, zda kauzální pohledávka vůbec nevznikla, popřípadě zda a jakým zákonem předvídaným způsobem zanikla. O nedostatečné odůvodněnosti námitky v tomto směru přitom svědčí i skutečnost, že dovolatelka v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu spojuje tvrzenou neexistenci „dluhu“ s vrácením předmětu leasingu žalobkyni, kteréžto tvrzení (i kdyby bylo vrácení předmětu leasingu prokázáno) bez dalšího k závěru o neexistenci dluhu nepostačuje.
Konečně není pochyb o tom, že důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný (viz výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2383/98, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a vznikla jí povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. března 2012, která podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 činí 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty činí 12.463,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu