ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.851.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 851/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Marka Doležala v právní věci navrhovatelů a) Ing. P. D. a b) Ing. L. M. , společně zastoupených JUDr. Jiřím Žákem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Masarykovo nám. 3125/11, PSČ 787 01, za účasti 1) Ing. B. N. , 2) Ing. P. H. , společně zastoupených JUDr. Jaroslavem Němečkem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Blahoslavova 1165/4, PSČ 787 01, a 3) Pars HOLDING s. r. o. , se sídlem v Zábřehu, Nemilská 2212/30, PSČ 789 01, identifikační číslo osoby 25840053, o zaplacení 1.953.578,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 30 Cm 81/2008, o dovolání Ing. B. N. a Ing. P. H. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2012, č. j. 8 Cmo 341/2009-405, takto:
I. Dovolání se v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2012, č. j. 8 Cmo 341/2009-405, jíž byly zrušeny výroky VII. a VIII. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 17. června 2009, č. j. 30 Cm 81/2008-285, o nákladech řízení, v části týkající se navrhovatelů a) a b) a Ing. B. N. a Ing. P. H. a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, a v rozsahu, v němž směřuje proti druhému a třetímu výroku téhož usnesení o nákladech řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení, odmítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
III. Ing. B. N. a Ing. P. H. jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně každému z navrhovatelů na náhradu nákladů dovolacího řízení 5.960,46 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 17. června 2009, č. j. 30 Cm 81/2008-285 (dále jen „usnesení soudu prvního stupně“), zamítl návrh navrhovatele a), aby mu Ing. B. N. a Ing. P. H. zaplatili společně a nerozdílně částku 976.789,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok I.), zamítl návrh navrhovatele b), aby mu Ing. B. N. a Ing. P. H. zaplatili společně a nerozdílně částku 976.789,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok II.), zamítl návrh navrhovatele a), aby mu společnost Pars HOLDING s. r. o. zaplatila částku 976.789,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok III.), zamítl návrh navrhovatele b), aby mu společnost Pars HOLDING s. r. o. zaplatila částku 976.789,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok IV.), zamítl návrh, podle něhož plněním Ing. B. N. a Ing. P. H. zanikne v tomto rozsahu plnění povinnosti Pars HOLDING s. r. o. (výrok V.), zamítl návrh, podle něhož plněním Pars HOLDING s. r. o. zanikne v tomto rozsahu plnění povinnosti Ing. B. N. a Ing. P. H. (výrok VI.), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok VII. a VIII.).
Usnesením ze dne 15. června 2010, č. j. 8 Cmo 341/2009-321 (dále jen „původní rozhodnutí odvolacího soudu“), Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatelů a) a b) změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. ohledně částek 901.426,46 Kč tak, že zavázal Ing. B. N. a Ing. P. H., aby zaplatili společně a nerozdílně každému z navrhovatelů částku 901.426,46 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku rozhodnutí (výrok první), potvrdil ve zbývající části výroků I. a II. a též ve výrocích III. až VI. usnesení soudu prvního stupně (výrok druhý a třetí) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok čtvrtý až sedmý).
Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 137/2011 (jež je veřejnosti přístupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách), zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. června 2010, č. j. 8 Cmo 341/2009-321, v měnícím výroku ve věci samé, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi navrhovateli a) a b) a Ing. B. N. a Ing. P. H. a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 6. prosince 2012, č. j. 8 Cmo 341/2009-405 (dále jen „napadené rozhodnutí“ či „usnesení odvolacího soudu“), Vrchní soud v Olomouci – vzhledem ke zpětvzetí návrhu oběma navrhovateli doručenému tomuto soudu dne 29. října 2012 – usnesení soudu prvního stupně „ve zbývající napadené části“ výroků I. a II. ohledně zaplacení částek 901.426,46 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným a ve výrocích VII. a VIII. v částech týkajících se navrhovatelů a) a b) a Ing. B. N. a Ing. P. H. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok). Dále Ing. B. N. a Ing. P. H. zavázal zaplatit společně a nerozdílně každému z navrhovatelů na náhradu nákladů řízení 105.986,- Kč (druhý výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že Ing. N. a Ing. H. požadovanou částku (včetně náhrady nákladů řízení) navrhovatelům uhradili po nabytí právní moci a vykonatelnosti původního rozhodnutí odvolacího soudu, před jeho zrušením Nejvyšším soudem (stalo se tak 2. srpna 2010). O zrušení zbývající části rozhodnutí soudu prvního stupně a o zastavení řízení v tomto rozsahu pak rozhodl i přes nesouhlas Ing. N. a Ing. H., kteří tvrdili existenci vážných důvodů ve smyslu §222a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro něž měl dle jejich názoru odvolací soud rozhodnout o neúčinnosti zpětvzetí návrhu.
K námitkám Ing. N. a Ing. H. odvolací soud – poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2000, pod číslem 54 – uvedl, že zastavení řízení na základě zpětvzetí žaloby ve fázi řízení po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně je sice vázáno na souhlas druhého účastníka, avšak zároveň se vyžaduje, aby případný nesouhlas, má-li se stát příčinou nepřipuštění zpětvzetí žaloby soudem, byl podložen vážnými důvody. Zákon blíže nestanoví, co lze za vážné důvody na straně druhého účastníka považovat. S přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu a k povaze uplatňovaného nároku je proto třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném (např. morálním, procesně ekonomickém apod.) zájmu žalované strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat návrhem na zahájení řízení) a pokračovat ve sporu.
Smyslem občanského soudního řízení (§1 a 2 o. s. ř.) je podle odvolacího soudu především ochrana práv a právem chráněných zájmů účastníků zajišťovaná autoritativními rozhodnutími soudu. Pokud se v řízení, v němž se rozhoduje o uložení povinnosti k požadovanému plnění, zjistí, že toto plnění bylo již poskytnuto, odpadá samotná podstata sporu a rozhodování soudu nemůže vést k předpokládanému účelu; za této situace musí soud žalobu (pokud ji žalobce nevezme zpět) zamítnout bez ohledu na to, nakolik je nebo alespoň byl uplatněný nárok odůvodněn. Vezme-li tedy žalobce svou žalobu zpět proto, že uplatňovaná pohledávka zanikla splněním ze strany dlužníka, ztrácí spor z pohledu obou účastnických stran i z pohledu §1 a 2 o. s. ř. své opodstatnění a veškeré důvody, které žalovaný uvede ke zdůvodnění svého nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, nemohou být považovány za vážné ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že Ing. N. a Ing. H. zaplatili navrhovatelům požadovanou částku, nemají vážné důvody pro vyslovení nesouhlasu se zpětvzetím návrhu na zahájení řízení, uzavřel odvolací soud.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali Ing. B. N. a Ing. P. H. dovolání, odkazujíce co do přípustnosti na §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ohlašujíce uplatnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a navrhujíce, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelé namítají, že žalovanou částku navrhovatelům neuhradili jako dobrovolné plnění, nýbrž jako plnění vynucené původním pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, jež bylo k jejich dovolání zrušeno Nejvyšším soudem, tedy na základě pravomocného a vykonatelného titulu (právního důvodu), který následně odpadl. Plněno bylo za účelem vyhnutí se exekuci a vzniku s ní souvisejících dalších nákladů, dovolatelé však nadále popírají existenci hmotněprávního nároku navrhovatelů, což podporuje i skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí zpochybnil, zda dovolatelé coby fyzické osoby vůbec mohli platně převzít závazek, o nějž navrhovatelé opírají svůj nárok.
Podle dovolatelů se navrhovatelé zpětvzetím návrhu snaží docílit toho, aby se dovolatelé vůči nim museli domáhat vrácení nedobrovolně poskytnutého plnění nově podanou žalobou o vydání bezdůvodného obohacení, což s sebou nese přenos břemene tvrzení a břemene důkazního na dovolatele, vznik dalších nákladů na jejich straně, „rozsáhlou délku nového řízení a zatížení nového soudního senátu, který věc bude nově projednávat, přičemž ale bude opakovat vše, co již bylo před soudy tvrzeno a prokázáno.“ S postupem času mohou dle názoru dovolatelů nastat také problémy s vymáháním plnění přiznaného na základě rozhodnutí v řízení o vydání bezdůvodného obohacení.
Dovolatelé trvají na tom, že mají právní, morální a procesně ekonomický zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle navrhovatelů ve sporu pokračovat. Napadené rozhodnutí podle dovolatelů popírá podstatu soudního řízení zakotvenou v §1 až 3 o. s. ř.; zaštiťuje-li se odvolací soud povinností chránit práva a právem chráněné zájmy účastníků řízení prostřednictvím autoritativních rozhodnutí soudu, tato rozhodnutí musí být zákonná. Dovolatelé však navrhovatelům plnili na základě rozhodnutí nezákonného, jak vyplývá ze zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Na podporu svých argumentů dovolatelé závěrem citují usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 371/2003, nález Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. III. ÚS 210/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 29, ročníku 2003, pod pořadovým číslem 8, nález Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2012, sp. zn. I. ÚS 3065/11, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 65, ročníku 2012, pod pořadovým číslem 76, a usnesení Ústavního soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. III. ÚS 1535/12, jež je veřejnosti přístupné spolu s ostatními rozhodnutími Ústavního soudu na jeho webových stránkách).
Navrhovatelé ve vyjádření k dovolání vyvracejí jednotlivé dovolací námitky a navrhují dovolání zamítnout.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části prvního výroku usnesení odvolacího soudu, jíž byly zrušeny výroky VII. a VIII. usnesení soudu prvního stupně, o nákladech řízení v části týkající se navrhovatelů a) a b) a Ing. B. N. a Ing. P. H. a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, a v rozsahu, v němž směřuje proti druhému a třetímu výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání v této věci – bez dalšího – přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podmínku formulovanou návěštím označeného ustanovení (aby napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam), má Nejvyšší soud za obsoletní z příčin popsaných v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1903-1904.
Dovolání není důvodné.
Podle §222a o. s. ř. vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné (odstavec 1). Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení (odstavec 2).
Nejvyšší soud úvodem předesílá, že otázkou důsledků plnění vynuceného soudním rozhodnutím ukládajícím povinnost plnit, které bylo posléze zrušeno, se zabýval velký senát Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“) v rozsudku ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 (dále též jen „rozsudek velkého senátu“). S ohledem na sjednocující funkci, která je §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, rozhodnutím velkého senátu přisuzována, rozhodl tříčlenný senát Nejvyššího soudu v projednávané věci v intencích závěrů rozsudku velkého senátu.
Z rozsudku velkého senátu vyplývá, že pokud žalovaný (účastník řízení) – ať již dobrovolně nebo ve vykonávacím řízení – splní na základě pravomocného rozsudku (usnesení) uloženou povinnost, pak v případě, že tato povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, zaniká splněním. Jestliže neexistovala (k rozporu rozhodnutí se skutečným hmotněprávním stavem může dojít např. pro neunesení důkazního břemene, při rozsudcích pro uznání a zmeškání apod.), získává žalobce (navrhovatel) na úkor žalovaného (účastníka) bezdůvodné obohacení, jež dle názoru velkého senátu vzniká okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
Na hmotněprávních vztazích mezi účastníky dle rozsudku velkého senátu nic nemění ani to, že žalobce poté, co pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno, vezme žalobu zpět, ani to, že v řízení pokračuje. Zároveň však velký senát uzavřel, že žalobce poté, co mu žalovaný (na základě zrušeného rozhodnutí) poskytl plnění, musí být v řízení o zaplacení této (již zaplacené) částky neúspěšný.
Rozsudek velkého senátu tak vyznívá ve prospěch závěru, podávajícího se již z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1792/99, podle něhož pokud bylo v řízení, v němž se rozhoduje o uložení povinnosti k požadovanému plnění, toto plnění již poskytnuto, odpadá samotná podstata sporu a soud proto musí žalobu (pokud ji žalobce nevezme zpět) zamítnout bez ohledu na to, nakolik je nebo alespoň byl uplatněný nárok odůvodněn. Vezme-li tedy žalobce za této situace svou žalobu zpět, veškeré důvody, které žalovaný uvede ke zdůvodnění svého nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, nemohou být považovány za vážné ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř.
V poměrech projednávané věci to znamená, že uzavřel-li odvolací soud (přebíraje výše uvedené závěry rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1792/99), že dovolatelé zaplatili navrhovatelům požadovanou částku, pročež nemají vážné důvody pro vyslovení nesouhlasu se zpětvzetím návrhu na zahájení řízení, jeho rozhodnutí je v souladu se závěry velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, obsaženými v rozsudku ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011.
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání Ing. B. N. a Ing. P. H. bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto a navrhovatelům vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny zástupce navrhovatelů za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání dle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění účinném do 31. prosince 2013 - jejíž výše podle §6 odst. 1, §7 bodu 6 a §8 odst. 1 advokátního tarifu činí (za každého ze zastoupených) 11.940,- Kč.
Dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud zrušil nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastavil z důvodu zpětvzetí návrhu navrhovateli, je dovoláním proti rozhodnutí, které není rozhodnutím „ve věci samé“ [viz §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; za úkon právní služby spočívající ve vyjádření k takovému dovolání náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny [§11 odst. 1 písm. k), odst. 2 písm. c) a odst. 3 advokátního tarifu], tj. v projednávané věci 5.970,- Kč.
Podle §12 odst. 4 advokátního tarifu se odměna dále snižuje o 20 %, tj. na částku 4.776,- Kč. Spolu s (jedinou) náhradou paušálních výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300,- Kč a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.034,46 Kč tak dovolací soud přiznal každému z navrhovatelů k tíži společně a nerozdílně zavázaných dovolatelů celkem 5.960,46 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 12. února 2015
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu