ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.921.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 921/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. K. G. , jako správce konkursní podstaty úpadce Odbytového družstva CENTRUM, v likvidaci, identifikační číslo osoby 25194887, zastoupeného Mgr. Martinem Šípem, advokátem, se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, PSČ 390 01, proti žalované Kostelecké uzeniny a. s. , se sídlem v Kostelci 60, PSČ 588 61 identifikační číslo osoby 46900411, zastoupené JUDr. Karlem Šetkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 1321/1, PSČ 370 01, o zaplacení částky 3.368.181,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 142/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2008, č. j. 6 Cmo 230/2008-302, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 63.162,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č. j. 13 Cm 142/2007-266, ve znění opravného usnesení ze dne 14. února 2008, č. j. 13 Cm 142/2007-286, Krajský soud v Českých Budějovicích uložil žalované (Maso Planá, a. s.) zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobci (správci konkursní podstaty úpadce Odbytového družstva CENTRUM, v likvidaci) částku 3.368.181,40 Kč s tříprocentním úrokem z prodlení specifikovaným blíže ve výroku (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Pozdější úpadce měl vůči žalované pohledávky ve výši 3.662.484,- Kč z titulu uskutečněných dodávek jatečného skotu a prasat (dále též jen „sporné pohledávky“).
2/ Pozdější úpadce (jako osobní dlužník a zástavce) uzavřel dne 9. června 2003 se společností GE Capital Bank, a. s. (dále též jen „banka“) k zajištění pohledávek banky vůči pozdějšímu úpadci ze smlouvy o revolvingovém úvěru, smlouvu o zřízení zástavního práva k označeným pohledávkám pozdějšího úpadce vůči jeho dlužníkům (dále též jen „zástavní smlouva“). Jako zástava sloužily i sporné pohledávky.
3/ Dopisem doručeným žalované 13. prosince 2004 oznámil pozdější úpadce žalované zastavení sporných pohledávek.
4/ Žalovaná učinila úkony směřující k započtení svých pohledávek vůči pozdější úpadkyni proti sporným pohledávkám až po 13. prosinci 2004 (20. a 21. prosince 2004).
5/ Usnesením ze dne 14. března 2006 prohlásil Krajský soud v Českých Budějovicích konkurs na majetek úpadkyně.
Na tomto základě měl uplatněný nárok za důvodný.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §152, §153 odst. 1, §159 a §167 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) - přitakal skutkovým závěrům soudu prvního stupně. Na tomto základě pak uzavřel, že:
1/ Od 13. prosince 2004 již žalovaná nemohla plnit závazky svému věřiteli (pozdější úpadkyni) nýbrž (jen) zástavnímu věřiteli. Nemohla proto ani přistoupit k započtení vzájemných pohledávek vůči pozdější úpadkyni.
2/ Oznámení o zastavení pohledávek není právním úkonem, pro který se vyžaduje podpis předsedy a jednoho člena představenstva pozdější úpadkyně. Jde o úkon, který v rámci činnosti družstva může učinit každý, komu takovýto úkon v rámci běžné - obvyklé činnosti přísluší.
3/ Odvolací námitka, podložená odkazem na ustanovení §167 odst. 1 obč. zák., podle níž žalobce není ve věci aktivně legitimován, není opodstatněná. Je-li prohlášen konkurs, stává se pohledávka ihned splatnou a správce konkursní podstaty úpadce je povinen ji vymáhat, protože jedině on je oprávněn s ní nakládat. Banka jako zástavní věřitelka musela uplatnit svou pohledávku vůči úpadkyni v konkursu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka především odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 820/2001, uveřejněném pod číslem 76/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 76/2004“), dovozujíc, že žaloba je šikanózní a předčasná, když žalobce není ve věci aktivně legitimován.
Dále namítá, že v době vydání obou rozhodnutí soudů nižších stupňů nebyla zastavená pohledávka sepsána do konkursní podstaty. Její povinností coby poddlužníka tedy bylo plnit přímo zástavnímu věřiteli (§167 odst. 1 obč. zák.). To, že pohledávka byla zapsána v seznamu pohledávek úpadkyně, nemá podle dovolatelky význam pro rozhodnutí věci.
Soud podle dovolatelky pochybil i tím, že neučinil skutková zjištění k úvěrové a zástavní smlouvě a nezajistil a neprovedl další jí navržené důkazy. Skutečnost, že soud nedostatečně zjistil skutkový stav, přispěla k nesprávnému právnímu posouzení věci, uzavírá dovolatelka.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, pokládaje rozhodnutí soudů nižších stupňů za správná a uváděje, že dovolání neotevírá žádnou otázku zásadního právního významu. Skutečnosti uváděné dovolatelkou nebyly podle žalobce předmětem sporu v jeho předchozích fázích a aktivní věcná legitimace žalobce dosud nebyla spornou.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června 2009) se (s přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí) podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
V průběhu dovolacího řízení dovolatelka zanikla bez likvidace k 1. červenci 2010 fúzí sloučením s nástupnickou společností Kostelecké uzeniny a. s. O procesním nástupnictví společnosti Kostelecké uzeniny a. s. v řízení rozhodl Nejvyšší soud (dle §107 o. s. ř.) usnesením ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 921/2009 a na tomto základě jako se žalovanou a dovolatelkou dále jednal s posledně označenou společností.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje v rovině právního posouzení věci řešení otázky, aktivní věcné legitimace žalobce ve sporu, v dovolacím řízení dosud beze zbytku nezodpovězené.
Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že dovoláním, které je přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemůže být účinně zpochybněn skutkový stav věci. S přihlédnutím k dikci §241a odst. 3 o. s. ř. totiž dovolatelka nemá k dispozici skutkový dovolací důvod v tomto ustanovení formulovaný.
Dovolatelka sice formálně ohlašuje jen dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., argumentem, že soud pochybil, neučinil-li skutková zjištění k úvěrové a zástavní smlouvě a že soud nedostatečně zjistil skutkový stav, však z mezí ohlášených dovolacích důvodů vybočuje. Totéž platí o námitce, že zastavená pohledávka nebyla sepsána do konkursní podstaty. Vzhledem k tomu, že tyto argumenty mohou mít význam jen v mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., který je dovolatelce zapovězen, Nejvyšší soud se jimi jako právně bezvýznamnými dále nezabýval.
Nejvyšší soud dále zkoumal, zda je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §153 odst. 1 obč. zák. zástavou může být věc movitá nebo nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka nebo jiné majetkové právo, pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona, obchodní podíl, cenný papír nebo předmět průmyslového vlastnictví.
Dle ustanovení §159 obč. zák. zástavní právo k pohledávce vzniká uzavřením smlouvy, pokud v ní není ujednáno něco jiného (odstavec 1). Zástavní právo k pohledávce je vůči dlužníku zastavené pohledávky (poddlužníku) účinné doručením písemného oznámení zástavního dlužníka o něm, nebo tím, že zástavní věřitel poddlužníku prokáže vznik zástavního práva (odstavec 2).
Ustanovení §167 odst. 1 obč. zák. pak určuje, že je-li zástavou pohledávka, poddlužník je povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli.
S přihlédnutím k době uzavření zástavní smlouvy (9. června 2003) byl pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad občanského zákoníku ve znění účinném do 30. dubna 2004 (tedy naposledy ve znění zákona č. 88/2003 Sb.); výše citovaná ustanovení občanského zákoníku však nedoznala změn ani později.
Podle ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty (§18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).
Dle ustanovení §28 odst. 1 ZKV věřitelé pohledávek, které byly zajištěny zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva dle §553 občanského zákoníku nebo postoupením pohledávky dle §554 občanského zákoníku (dále jen „oddělení věřitelé“), mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna.
Ve výše citované podobě platila uvedená ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání již v době prohlášení konkursu na majetek úpadkyně a později změn nedoznala, přičemž pro konkurs vedený na majetek úpadkyně platí i po 1. lednu 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem); srov. §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 insolvenčního zákona.
Účinky prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka (zástavce), který dal zástavnímu věřiteli do zástavy pohledávku vůči svému dlužníku (poddlužníku), se Nejvyšší soud podrobně zabýval v R 76/2004, kde byla předmětem výkladu úprava zástavního práva k pohledávce podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. srpna 1998.
V R 76/2004 rozebírané ustanovení §151h obč. zák. (ve znění účinném do 31. srpna 1998) je nicméně z obsahového hlediska srovnatelné s úpravou obsaženou v §153 odst. 1 a §159 obč. zák. a ustanovení §151i obč. zák. (ve znění účinném do 31. srpna 1998) s úpravou obsaženou v §167 odst. 1 obč. zák.
V R 76/2004 se výklad zástavního práva sice pojil s interpretací ustanovení §27 odst. 5 a §28 odst. 1 ZKV ve znění účinném do 30. dubna 2000, ustanovení §28 odst. 1 ZKV však později nedoznalo změn a změny §27 odst. 5 ZKV nejsou z hlediska úvah o použitelnosti závěrů obsažených v R 76/2004 na tuto věc významné (jak bude vysvětleno níže).
Ve shodě se závěry obsaženými v R 76/2004 (na něž Nejvyšší soud v podrobnostech dále odkazuje) tedy i při výkladu ustanovení občanského zákoníku a zákona o konkursu a vyrovnání ve znění (shora citovaném) rozhodném pro tuto věc platí, že:
1/ Je-li zástavou splatná peněžitá pohledávka a zástavní právo je vůči poddlužníku účinné, je zástavní věřitel oprávněn domáhat se přímo vůči poddlužníku toho, aby mu až do výše zastavené pohledávky uhradil zajištěnou pohledávku: právo požadovat úhradu zajištěné pohledávky až do výše zastavené pohledávky po zástavním dlužníku, jímž je osoba odlišná od osobního dlužníka, zástavnímu věřiteli nepřísluší.
2/ Byl-li prohlášen konkurs na majetek osobního dlužníka, je zástavní věřitel oprávněn přihlásit do tohoto konkursu pohledávku zajištěnou zástavním právem k pohledávce jako pohledávku s právem na oddělené uspokojení v konkursu (§28 ZKV).
3/ Je-li zástavou splatná peněžitá pohledávka, zástavní právo je vůči poddlužníku účinné a byl-li prohlášen konkurs na majetek osobního dlužníka, zprostí se poddlužník povinnosti plnit zástavnímu věřiteli ze zajištění jen tím, že zastavenou pohledávku nebo částku rovnající se zajištěné pohledávce uhradí do konkursní podstaty osobního dlužníka (§27 odst. 5 ZKV).
Skutkový stav této věci se od situace rozebírané v R 76/2004 liší v tom, že pozdější úpadce je současně osobním a zástavním dlužníkem banky, který dal bance (coby zástavce) k zajištění jejích pohledávek z úvěrových smluv do zástavy svou pohledávku vůči původní žalované (poddlužníku). R 76/2004 se pak zabývá postavením příslušných subjektů za trvání konkursu vedeného na majetek osobního, respektive zástavního, dlužníka.
Vzhledem k tomu, že konkurs na majetek pozdějšího úpadce byl prohlášen až 14. března 2006, uplatní se na postavení subjektů zmíněných v předchozím odstavci především závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2006, sp. zn. 21 Cdo 1891/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2006, pod číslem 143.
Tam Nejvyšší soud uzavřel, že je-li zástavou pohledávka, je-li zástavní právo k zastavené pohledávce vůči poddlužníku účinné a nebyla-li zajištěná pohledávka řádně a včas uspokojena, je poddlužník povinen po splatnosti zastavené pohledávky plnit zástavnímu věřiteli, i když stanovené (sjednané) plnění již poskytl svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo i když (již dříve) vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku (dluhu) odpovídajícího zastavené pohledávce. Také toto rozhodnutí se zabývá výkladem ustanovení §151i obč. zák. (ve znění účinném do 31. srpna 1998), jež je srovnatelné s úpravou obsaženou v §167 odst. 1 obč. zák., v rozhodném znění.
Ve světle závěrů obsažených v posledně označeném rozsudku Nejvyšší soud k této věci uvádí, že:
1/ Ustanovení §167 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje právo zástavního věřitele (zde banky) na uspokojení zajištěné pohledávky ze zastavené pohledávky (tj. uhrazovací funkci zástavního práva), jehož naplnění spočívá v tom, že poddlužník (zde původní žalovaná) stanovené (sjednané) plnění neposkytne svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) - zde pozdějšímu úpadci, ale místo něj v zájmu uhrazení zajištěné pohledávky (přímo) zástavnímu věřiteli (bance).
2/ Učiní-li poddlužník (původní žalovaná) vůči svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) - pozdějšímu úpadci projev směřující ke splnění, k započtení nebo k jinému zániku závazku, je nepochybné, že takový právní úkon se nemůže týkat právní sféry zástavního věřitele (banky), a to již z toho důvodu, že mu ani nebyl určen (nebyl jeho adresátem); nemůže proto s ním být spojen následek v podobě zániku práva zástavního věřitele (banky) na uspokojení ze zástavy (zastavené pohledávky). I kdyby tedy poddlužník (původní žalovaná) splnil svůj dluh věřiteli (zástavnímu dlužníku) - pozdějšímu úpadci nebo kdyby vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku ze zastavené pohledávky, nemohl se tím zprostit povinnosti uložené mu ustanovením §167 odst. 1 obč. zák. splnit (v rámci uhrazovací funkce zástavního práva) závazek zástavnímu věřiteli (bance), neboť právo zástavního věřitele (banky) na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (zastavené pohledávky) nemůže být těmito právními úkony poddlužníka (původní žalované) jakkoliv dotčeno.
3/ S přihlédnutím k obsahu ustanovení §159 odst. 2 obč. zák. se závěr, že je-li zástavní právo k zastavené pohledávce vůči poddlužníku účinné (poté, co mu zástavní dlužník doručí písemné oznámení o něm), nemůže poddlužník za trvání zástavního práva plnit svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) bez souhlasu zástavního věřitele, prosadí i v době před splatností zastavené pohledávky (srov. v literatuře např. Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2008, str. 987).
4/ Jestliže tedy v posuzované věci pozdější úpadce (osobní a zástavní dlužník) oznámil původní žalované (jeho osobní dlužnici a ve vztahu k zástavnímu věřiteli poddlužnicí) dne 13. prosince 2004, že pohledávky, které vůči ní má, dal do zástavy bance, pak ve dnech 20. a 21. prosince 2004 již původní žalovaná nemohla vůči pozdějšímu úpadci účinně učinit úkony směřující k započtení jejích pohledávek proti zastaveným pohledávkám.
5/ Vzhledem k tomu, že 14. března 2006 byl prohlášen konkurs na majetek úpadce (osobního i zástavního dlužníka), přešlo od uvedeného data (vzhledem k úpravě obsažené v §28 odst. 1 ZKV a k závěrům obsaženým v R 76/2004) právo domáhat se zaplacení zastavených pohledávek (jež do té doby nezanikly započtením ani jiným způsobem) na správce konkursní podstaty úpadce a zástavnímu věřiteli (bance) od té doby náleželo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zajištění (z toho, co správce konkursní podstaty úpadce vymůže ze zastavených pohledávek po poddlužníku). Postup dle §27 odst. 5 ZKV nepřicházel v úvahu právě proto, že majetek sloužící k zajištění (zastavené pohledávky) nebyl ve vlastnictví třetí soby, nýbrž náležel úpadci samotnému.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž v intencích těchto závěrů správné.
Výtku dovolatelky, že soud nezajistil a neprovedl další jí navržené důkazy, shledává Nejvyšší soud (v rovině úvah o existenci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) povšechnou a nekonkrétní, když dovolatelka potud neuvádí, žádná konkrétní tvrzení, přičemž v odvolacím řízení žádnou takovou výhradu neuplatnila a důkazní návrhy, jež by respektovaly principy neúplné apelace, tam nevznášela.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání zamítl podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a úspěšnému žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3 a §16 odst. 2 vyhlášky činí sazba odměny 104.670,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 52.335,- Kč, jelikož zástupce žalobce učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,-Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 10.527,-Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži dovolatelky celkem 63.162,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. dubna 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu