ECLI:CZ:NS:2011:29.CDO.944.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 944/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně ČSOB Leasing, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63 99 89 80, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, PSČ 140 00, proti žalovanému J. N. , zastoupenému Mgr. Pavlem Gécim, advokátem, se sídlem v Praze 7, U Studánky 3, PSČ 170 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 14/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2008, č. j. 8 Cmo 296/2008-174, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2008, č. j. 8 Cmo 296/2008-174, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2007, č. j. 50 Cm 14/2006-145, se ve věci samé v části, v níž bylo rozhodnuto o ponechání směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2006, č. j. 23 Sm 358/2005-22, co do částky 376.823,40 Kč s 6% úrokem z této částky od 30. listopadu 2002 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 1.256,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení, v platnosti a dále ve výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušují a věc se potud vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2007, č. j. 50 Cm 14/2006-145, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 21. března 2006, č. j. 23 Sm 358/2005-22, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 522.450,- Kč s 6% úrokem od 30. listopadu 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.741,50 Kč a náklady řízení.
Při posuzování důvodnosti žalovaným vznesených námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, vyšel (mimo jiné) z toho, že
1/ směnka cizí, jejíhož zaplacení se žalobkyně domáhá, byla vystavena jako blankosměnka (s nevyplněným údajem směnečné sumy a data splatnosti), s tím, že podle vyplňovacího směnečného prohlášení (obsaženého v dodatku č. 1 k leasingové smlouvě č. 2040599 ze dne 20. prosince 2000) zajišťovala pohledávky vzniklé v důsledku „výpovědi“ leasingové smlouvy č. 2040599 ze dne 20. prosince 2000, uzavřené mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a žalovaným jako nájemcem (dále jen „leasingová smlouva“);
2/ podle článku 4.4.4 písm. f) „Všeobecných smluvních podmínek OB Leasing, a. s.“ (jež byly nedílnou součástí leasingové smlouvy – dále jen „všeobecné smluvní podmínky“) byl leasingový nájemce v případě ukončení leasingové smlouvy „výpovědí“ povinen (mimo jiné) zaplatit pronajímatelce „ztrátu z prodeje ve výši rozdílu mezi účetní zůstatkovou hodnotou předmětu leasingu ke dni zániku leasingové smlouvy určenou podle platných zákonných předpisů o dani z příjmu a dosaženou cenou bez DPH“.
3/ žalobkyně z důvodu prodlení žalovaného s úhradou sjednaných leasingových splátek „vypověděla“ leasingovou smlouvu s účinností ke dni 28. června 2002;
4/ ztrátu z prodeje předmětu leasingu podle článku 4.4.4 písm. f) všeobecných smluvních podmínek žalobkyně vyčíslila na 376.823,40 Kč, s tím, že účetní zůstatková hodnota předmětu leasingu činila 975.184,- Kč a dosažená prodejní cena činila 598.360,60 Kč.
Na základě výše uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně tím, že zahrnula do směnečné sumy doplněné na směnku také částku 376.823,40 Kč, odpovídající ztrátě z prodeje předmětu leasingu, udělené vyplňovací právo neporušila. K výhradám žalovaného, že cena, za níž byl předmět leasingu prodán, je nepřiměřeně nízká, uvedl, že způsob, jakým má být dosažena prodejní cena předmětu leasingu, nebyl v leasingové smlouvě ani všeobecných smluvních podmínkách určen, žalobkyně proto nijak nepochybila, jestliže při prodeji předmětu leasingu vycházela z ceny určené podle (za tím účelem zpracovaného) znaleckého posudku Ing. Tomáše Rozlivky. Nedbalost, popř. úmysl žalobkyně poškodit při prodeji předmětu leasingu žalovaného, ani skutečnost, že by žalobkyně mohla předmět leasingu prodat za vyšší cenu, přitom žalovaný v řízení neprokázal.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byl v rozsahu směnečného peníze 464.583,- Kč s 6% úrokem z této částky od 30. listopadu 2002 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 1.533,- Kč ponechán směnečný platební rozkaz v platnosti a ve výrocích o nákladech řízení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že požadavek žalobkyně na zaplacení ztráty z prodeje předmětu leasingu odpovídá ujednání účastníků obsaženému v článku 4.4.4 písm. f) všeobecných smluvních podmínek, přičemž správným shledal také postup soudu prvního stupně, který za „zjištěného stavu“ neprováděl další dokazování (žalovaným navrhovaným znaleckým posudkem) ke zjištění hodnoty prodávaného předmětu leasingu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, podle kterého je se zřetelem k ujednání obsaženému v článku 4.4.4 písm. f) všeobecných smluvních podmínek pro vyčíslení ztráty z prodeje předmětu leasingu určující pouze dosažená prodejní cena. Odkazuje na ustanovení §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a ustanovení §382 a §384 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), dovozuje, že nebyl-li předmět leasingu po předčasném ukončení leasingové smlouvy prodán za obvyklou (standardní) cenu (k čemuž mělo podle přesvědčení dovolatele dojít právě v posuzovaném případě, kdy dosažitelná prodejní cena představovala částku o 300.000,- Kč vyšší), nemůže být nárok žalobkyně na zaplacení ztráty z prodeje předmětu leasingu shledán oprávněným jen s odkazem na výše označené smluvní ujednání účastníků. Potud také odkázal na závěry formulované Vrchním soudem v Praze (v jiné jím projednávané věci) v usnesení ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 2 Cmo 165/2007, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1089/2004.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že jakkoli jím dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, uplatněné dovolací důvody se vztahují pouze k té části napadeného rozhodnutí, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o ponechání směnečného platebního rozkazu co do částky 376.823,40 Kč s 6% úrokem z této částky od 30. listopadu 2002 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 1.256,- Kč v platnosti. Jelikož ve vztahu ke zbývající části napadeného rozhodnutí dovolatel Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, k řešení nepředkládá, Nejvyšší soud v tomto rozsahu dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V části, v níž dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o ponechání směnečného platebního rozkazu co do částky 376.823,40 Kč s 6% úrokem z této částky od 30. listopadu 2002 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 1.256,- Kč v platnosti, shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když napadené rozhodnutí je v řešení otázky odpočtu ceny předmětu leasingu od nároků uplatněných leasingovým pronajímatelem při předčasném ukončení leasingu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a se závěry, které na dané téma formuloval Nejvyšší soud ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. září 2010, Cpjn 204/2007, uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen R 25/2011).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §351 obch. zák. odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy (odstavec 1, věta první). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených (odstavec 2).
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vycházel při výpočtu výše žalobkyní nárokované ztráty z prodeje předmětu leasingu (uskutečněného po předčasném ukončení leasingové smlouvy pronajímatelem) – odkazuje na ujednání účastníků v článku 4.4.4 písm. f) všeobecných smluvních podmínek – z rozdílu mezi zůstatkovou hodnotou předmětu leasingu ke dni zániku leasingové smlouvy určenou podle platných zákonných předpisů o dani z příjmu a dosaženou prodejní cenou bez DPH. Uvedený způsob výpočtu nároku žalobkyně Nejvyšší soud za správný nepovažuje.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 32 Cdo 3926/2008 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), uzavřel, že smluvní ujednání, podle kterého leasingový nájemce má právo na odpočet ceny, za kterou byl prodán předmět leasingu, nelze vykládat tak, aby mohlo ve svých důsledcích znamenat připuštění libovůle leasingového pronajímatele při prodeji předmětu leasingu, jejíž důsledky by dopadly na leasingového nájemce. Současně se přihlásil k závěrům, které Nejvyšší soud v této souvislosti formuloval již v usnesení ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1089/2004 (jež je rovněž veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), podle nichž skutečnost, že předmět leasingu byl leasingovým pronajímatelem prodán za nepřiměřeně nízkou cenu, nemůže jít k tíži leasingového nájemce, pokud byla tržní cena nepoměrně vyšší, a prodejní cena předmětu leasingu tak sama o sobě nemůže být jediným kritériem.
Ve výše zmiňovaném R 25/2011 pak Nejvyšší soud vysvětlil, že jakkoli obchodní podmínky, na něž leasingové smlouvy odkazují, často rozlišují mezi výpovědí leasingové smlouvy a odstoupením od této smlouvy, ve skutečnosti nejde o výpověď leasingové smlouvy, ale jde vždy o odstoupení od smlouvy za různě sjednaných podmínek. O výpověď nejde z toho důvodu, že tomu odporuje povaha závazku. Obsahem leasingové smlouvy není závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti nebo závazek zdržet se určité činnosti nebo strpět určitou činnost, přičemž vzhledem k charakteru předmětných závazků nelze dovodit, že v případě výpovědi by se tato nedotýkala vzájemných práv a povinností před účinností výpovědi. Nelze totiž oddělit práva a povinnosti vzniklé před účinností této „výpovědi“ a práva a povinnosti po účinnosti tohoto právního úkonu.
V těchto případech, pokračoval Nejvyšší soud, je nutno provést vzájemné vypořádání účastníků daného závazkového vztahu. Jestliže byl leasingovou smlouvou založen obchodní závazkový vztah (o čemž nebylo v poměrech projednávané věci pochyb), aplikuje se ustanovení §351 obch. zák., přičemž obsahuje-li leasingová smlouva, resp. obchodní podmínky, na něž smlouva odkazuje, úpravu nároků stran při odstoupení od smlouvy, je třeba takovou úpravu považovat za smluvní konkretizaci nároků podle §351 odst. 2 obch. zák.
Při posuzování nároků podle ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. je pak třeba (mimo jiné) vycházet ze zásady, že hodnotu nepeněžitého plnění poskytnutého leasingovým pronajímatelem na základě leasingové smlouvy leasingovému nájemci je nutno vyčíslit částkou odpovídající obvyklé ceně leasingu v daném místě a čase za obdobných podmínek, za jakých byl leasing poskytován, po odečtení finančních nákladů, jež leasingový pronajímatel ušetřil v důsledku odstoupení od smlouvy (zejména úroků z úvěrů, jež leasingový pronajímatel nemusel hradit v důsledku předčasného ukončení leasingové smlouvy, pokud tato situace nastala) a po odečtení výtěžku z prodeje předmětu leasingu.
Při prodeji předmětu leasingu je přitom leasingový pronajímatel povinen postupovat s náležitou péčí. Pokud by se prodejní cena předmětu leasingu podstatně odchylovala od obvyklé ceny, je třeba při odečtu vyjít z této obvyklé ceny. Rovněž v případě, že by si leasingový pronajímatel předmět leasingu ponechal, náleží leasingovému nájemci obvyklá cena vráceného předmětu leasingu.
V poměrech projednávané věci z výše řečeného plyne, že vycházel-li odvolací soud při stanovení výše náhrady za ztrátu z prodeje předmětu leasingu výhradně z ceny, za níž byl předmět leasingu leasingovou pronajímatelkou prodán, aniž by se (k námitce žalovaného) zabýval tím, zda se dosažená prodejní cena podstatně neodchyluje od obvyklé ceny předmětu leasingu (a je tudíž nutné při určení výše nároků žalobkyně, zajištěných spornou směnkou, vycházet nikoli z dosažené prodejní ceny předmětu leasingu, ale z jeho ceny obvyklé), je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty druhé o. s. ř. – v rozsahu shora vymezeném – zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2011
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu