ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.108.2016.1
KSOS 25 INS 21401/2013
25 ICm 3256/2014
sp. zn. 29 ICdo 108/2016-176
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Lenky Vidovičové, LL. M. , se sídlem v Olomouci, Zámečnická 497/3a, PSČ 779 00, jako insolvenční správkyně dlužníka O. K. D. C. mont s. r. o., identifikační číslo osoby 25385747, proti žalovanému TIVA Property s. r. o. , se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Rybná 716/24, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28620496, zastoupenému Mgr. Lukášem Mokrým, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokola Tůmy 743/16, PSČ 709 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 25 ICm 3256/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka O. K. D. C. mont s. r. o. , se sídlem v Ostravě – Hulvákách, Štramberská 515/45, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 25385747, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 21401/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2016, č. j. 25 ICm 3256/2014, 11 VSOL 47/2016-142 (KSOS 25 INS 21401/2013), takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2016, č. j. 25 ICm 3256/2014, 11 VSOL 47/2016-142 (KSOS 25 INS 21401/2013), se odmítá v rozsahu, v němž směřovalo proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení a proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a o soudním poplatku.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 21. prosince 2015, č. j. 25 ICm 3256/2014-95, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Určil, že právní úkon, kterým dlužník (O. K. D. C. mont s. r. o.) dne 23. září 2013 poskytl žalovanému (TIVA Property s. r. o.) peněžité plnění ve výši 4.500.000 Kč z titulu částečné úhrady dluhu ze smlouvy o půjčce ze dne 22. února 2013 (dále též jen „smlouva o půjčce“), je neúčinný vůči všem věřitelům dlužníka (bod I. věta první výroku).
2/ Uložil žalovanému vydat do 3 dnů od právní moci rozhodnutí poskytnuté plnění ve výši 4.500.000 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod I. věta druhá výroku).
3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
4/ Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí soudní poplatek ze žaloby ve výši 2.000 Kč (bod III. výroku).
[2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §109 odst. 1 písm. a/ a b/, §111, §166 a §235 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z §167 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
[3] Tím, že po zahájení insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek uhradil žalovanému část dluhu (4.500.000 Kč) ze smlouvy o půjčce, tedy ze závazku vzniklého před zahájením insolvenčního řízení, porušil dlužník omezení dispozičních oprávnění, stanovených v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení §111 insolvenčního zákona. Vyplacením finančních prostředků žalovanému se (totiž) majetková podstata zmenšila v rozsahu nikoliv zanedbatelném.
[4] Dlužník (takto) porušil i ustanovení §111 odst. 1 věty poslední insolvenčního zákona, když úhrada dluhu, který vznikl před zahájením insolvenčního řízení, není úkonem nutným k provozování (dlužníkova) podniku v rámci obvyklého hospodaření či k odvrácení hrozící škody; nelze ji podřadit ani pod některou z dalších výjimek uvedených v ustanovení §111 odst. 2 insolvenčního zákona.
[5] Ačkoli k zajištění pohledávky žalovaného ze smlouvy o půjčce ve výši 6 miliónů Kč uzavřel žalovaný (jako zástavní věřitel) s dlužníkem (jako zástavcem) dne 8. dubna 2013 smlouvu o zřízení zástavního práva (dále též jen „zástavní smlouva“) ke specifikovaným pohledávkám dlužníka (zástavce) za jeho dlužníkem (Univerzitou Palackého v Olomouci - dále jen „poddlužníkem“) ze smlouvy o dílo ze dne 13. března 2012 (dále též jen „smlouva o dílo“), nelze akceptovat argumentaci žalovaného, že po splatnosti „zastavených pohledávek dlužníka“ měl poddlužník v souladu s ustanovením §167 obč. zák. plnit dluh ze smlouvy o dílo výhradně žalovanému. To by platilo, jen kdyby dlužník nebyl v insolvenci, a kdyby nenastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.
[6] Byť ve smyslu článku 6.2 zástavní smlouvy dlužník neinformoval poddlužníka o zastavení pohledávek ze smlouvy o dílo (přičemž žalovaný tvrdil, že tato skutečnost nic neměnila na tom, že plnění poddlužníka na jeho dluhy ze smlouvy o dílo náleží žalovanému), s touto argumentací nelze souhlasit. Je zcela bez významu, zda závazek ze smlouvy o půjčce byl zajištěn. Ustanovení §111 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (totiž) nečiní žádného rozdíl mezi zajištěnými a nezajištěnými závazky dlužníka. Odtud plyne, že peněžitý závazek dlužníka vzniklý před zahájením insolvenčního řízení byl splněn v rozporu s insolvenčním zákonem, lhostejno, zda byl zajištěn.
[7] Byla-li pohledávka žalovaného (ze smlouvy o půjčce) zajištěna zástavním právem k pohledávkám dlužníka, měl ji žalovaný přihlásit (ve shodě s dikcí §166 insolvenčního zákona) do insolvenčního řízení. V době zahájení insolvenčního řízení přechází oprávnění inkasovat a vymáhat zastavené pohledávky vůči poddlužníku na dlužníka, což je důsledkem účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení §109 odst. 1 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona. Peněžité prostředky, které po zahájení insolvenčního řízení zaplatil poddlužník dlužníkovi, se tak staly součástí majetkové podstaty a v ní také podle zásad insolvenčního řízení měly zůstat. V tomto smyslu dlužník nebyl oprávněn učinit příkaz k úhradě částky 4.500.000 Kč ve prospěch žalovaného.
[8] K úhradě pohledávky žalovaného došlo mimo režim insolvenčního zákona, a to přednostně před ostatními věřiteli, tudíž jde o neúčinný právní úkon ve smyslu ustanovení §111 odst. 3 insolvenčního zákona.
[9] Dále soud uzavírá, že zjištěný skutkový stav je možné podřadit i pod obecnou definici neúčinných právních úkonů dle §235 odst. 1 insolvenčního zákona. Je nepochybné, že žalovaný byl pro porušení zásad insolvenčního řízení zvýhodněn na úkor jiných věřitelů, neboť se mu dostalo vyššího uspokojení, což platí i při tvrzeném zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce. Kdyby (totiž) částka 4.500.000 Kč zůstala v majetkové podstatě dlužníka, byla by zcela nebo zčásti spotřebována v rámci provozu podniku dlužníka; žalovaný by tudíž jako zajištěný věřitel nemohl být uspokojen ve stejném rozsahu, jakého se mu dostalo v důsledku neúčinného úkonu dlužníka.
[10] Odkaz žalovaného na ustanovení §241 insolvenčního zákona není akceptovatelný, jelikož toto ustanovení se týká úkonů učiněných před zahájením insolvenčního řízení, kdežto v konkrétním případě jde o úkon učiněný po zahájení insolvenčního řízení.
[11] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. září 2016, č. j. 25 ICm 3256/2014, 11 VSOL 47/2016-142 (KSOS 25 INS 21401/2013):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[12] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §111, §235, §236 odst. 1, §237 odst. 1, §239 odst. 4 a §241 insolvenčního zákona a z ustanovení §330 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí a po doplnění dokazování k následujícím závěrům:
[13] Po vyhodnocení doplněného dokazování listinou Komerční banky, a. s., označenou jako „výpis periodický“ za dobu od 27. srpna do 26. září 2013, odvolací soud uzavírá, že touto listinou bylo prokázáno, že dlužník ve smyslu ustanovení §330 odst. 1 obch. zák. jednoznačně určil, že placená částka je vratkou půjčky; hodnocením závěrů insolvenčního soudu k závazku ze zástavní smlouvy, ani odvolací argumentací k plnění ze zástavní smlouvy, se proto odvolací soud dále nezabýval (tyto skutečnosti jsou v přezkoumávané věci irelevantní).
[14] Insolvenční soud správně uzavřel, že částečnou úhradou dluhu ze smlouvy o půjčce porušil dlužník omezení dispozičních oprávnění stanovených v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení tak, jak je má na mysli ustanovení §111 insolvenčního zákona. Tímto způsobem se majetková podstata dlužníka zmenšila v rozsahu nikoliv zanedbatelném, a bylo porušeno i ustanovení §111 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona.
[15] Je správný závěr insolvenčního soudu, že zjištěný skutkový stav je možno podřadit také pod obecnou definici neúčinných právních úkonů dle §235 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť žalovaný byl plněním z půjčky v době po zahájení insolvenčního řízení zvýhodněn na úkor jiných věřitelů dlužníka tím, že obdržel významnou finanční částku přednostně před všemi ostatními věřiteli mimo režim insolvenčního zákona.
[16] Žalovaný se mýlí, má-li za to, že ustanovení §235 insolvenčního zákona je použitelné jen ve spojení s ustanovením §241 insolvenčního zákona a že dlužník se nedopustil žádného ze zvýhodňujících právních úkonů vyjmenovaných v ustanovení §241 odst. 3 insolvenčního zákona. Ustanovení §235 insolvenčního zákona dopadá právě na neúčinné právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.
[17] Insolvenční soud také zcela správně (ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 a §239 odst. 4 insolvenčního zákona) vyhověl žalobě i v tom smyslu, že žalovaného zavázal vydat do majetkové podstaty dlužníka plnění z tohoto neúčinného právního úkonu.
[18] Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje s odkazem na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že se žaloba zamítá, případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[19] V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že předmětný právní úkon (částečná úhrada dluhu ze smlouvy o půjčce - dále též jen „úhrada“) není neúčinným právním úkonem ve smyslu ustanovení §235 odst. 1 insolvenčního zákona, ani neúčinným právním úkonem ve smyslu ustanovení §111 odst. 3 insolvenčního zákona, k čemuž v podrobnostech uvádí následující:
[20] K neúčinnosti podle §235 insolvenčního zákona.
Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že úhrada představuje neúčinný právní úkon i podle ustanovení §235 odst. 1 insolvenčního zákona. Poskytnutím úhrady nebyl dovolatel zvýhodněn na úkor jiných věřitelů dlužníka. Nejde totiž o žádný ze zvýhodňujících úkonů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 insolvenčního zákona, když dluh ze smlouvy o půjčce byl k okamžiku úhrady splatný. Nešlo ani o právní úkon, kterým by se dlužník dohodl na změně nebo nahrazení závazku, kterým by prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo kterým by poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku.
[21] Předmětná úhrada není zvýhodňujícím úkonem ani ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 insolvenčního zákona nebo ve smyslu ustanovení §235 odst. 1 insolvenčního zákona. Platby poddlužníka na jeho dluhy ze smlouvy o dílo totiž podle zástavní smlouvy náležely dovolateli, a to až do výše splatných dluhů dlužníka vůči dovolateli ze smlouvy o půjčce. Z těchto zajištěných prostředků by tak byl oprávněn se v plném rozsahu uspokojit pouze dovolatel, nikoli ostatní dlužníkovi věřitelé.
[22] K neúčinnosti podle §111 insolvenčního zákona.
Předmětná úhrada představovala jen předání peněžních prostředků od poddlužníka dovolateli, jemuž právem náležely na základě zástavní smlouvy. Peněžní prostředky tudíž nenáležely do majetkové podstaty dlužníka, takže úhradou dlužník nemohl porušit ustanovení §111 insolvenčního zákona. Se zřetelem k dikci ustanovení §159 odst. 1 obč. zák. měl dlužník vyrozumět poddlužníka o zastavení pohledávek ze smlouvy o dílo po jejich splatnosti (článek 6.2 zástavní smlouvy) a měl také zajistit, že veškerá plnění poddlužníka po splatnosti zastavených pohledávek budou uhrazena ve prospěch dovolatele (článek 6.1 písm. d/ zástavní smlouvy). Poddlužník měl proto v souladu se zástavní smlouvou plnit přímo dovolateli. Skutečnost, že dlužník neinformoval poddlužníka o zástavní smlouvě, nemá vliv na vznik zástavního práva, jak potvrzuje i odborná literatura; srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1-459. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009 (dále jen „Komentář“), str. 1119.
[23] Vzhledem k tomu, že v případě částky 4.500.000 Kč šlo o peněžní prostředky, které podle zástavní smlouvy patřily dovolateli, a dlužník tak v podstatě jen představoval platební místo, nemohly náležet do majetkové podstaty dlužníka ve smyslu ustanovení §205 odst. 2 insolvenčního zákona. Opačný závěr by byl v rozporu s principem, že ten, kdo porušil povinnost, se nemůže tohoto porušení dovolávat ke svému prospěchu; srov. §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Kdyby dlužník splnil své povinnosti podle článků 6.1 písm. d/ a 6.2 zástavní smlouvy, plnil by poddlužník přímo dovolateli. To, že dlužník nesplnil své smluvní povinnosti, nemůže mít ten dopad, že by byl oprávněn inkasovat peněžní prostředky od poddlužníka pro sebe, a že by předmětné peněžní prostředky měly spadat do majetkové podstaty dlužníka. V takovém případě by docházelo k nechtěnému jevu – abusus iuris, který logicky nemůže požívat právní ochrany, jak plyne z principu právního státu (článek 1 odst. 1 Ústavy).
[24] Insolvenční řízení je ovládáno zásadou ochrany práv věřitele nabytých v dobré víře (ustanovení §5 písm. c/ insolvenčního zákona). Odborná literatura z této zásady dovozuje, že „ten, kdo v předinsolvenční minulosti nabyl nějakého postavení, má být zásadně chráněn“; srov. článek Havel, B.: „Předpoklady (jednostranného) započtení nejen podle insolvenčního zákona“ in: Obchodněprávní revue, číslo 10, ročník 2010, str. 287-289. Poněvadž podle ujednání v předinsolvenční minulosti byl dovolatel oprávněn inkasovat platby poddlužníka ze smlouvy o dílo, nemohly tyto platby náležet do majetkové podstaty dlužníka. Přeposláním částky 4.500.000 Kč dovolateli tak dlužník nemohl porušit ustanovení §111 insolvenčního zákona a tato úhrada proto není neúčinným úkonem ve smyslu ustanovení §111 odst. 3 insolvenčního zákona.
[25] Dovolávají-li se oba soudy rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ze které plyne, že okamžikem zahájení insolvenčního řízení přechází oprávnění inkasovat a vymáhat zastavené pohledávky vůči poddlužníku na dlužníka (např. „rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2690/2011“) [jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 2690/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 10, ročník 2014, pod číslem 122, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu ], pak v tomto je třeba rozlišovat dva instituty. Zástavní věřitel sice může ztratit aktivní věcnou legitimaci toliko pro vymáhání (tzn. právo domoci se plnění), nelze z toho však usuzovat, že zástavní věřitel zároveň absolutně ztrácí „vlastnické právo k zajištěné pohledávce“. Takový výklad je pak logicky v rozporu s elementárními principy vlastnického práva ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Uvedený extenzivní výklad zároveň popírá výše zmíněné základní zásady insolvenčního práva, zejména zásadu, že z výtěžku získaného ze zastavených pohledávek má být primárně uspokojen právě zástavní věřitel. Nelze totiž vycházet pouze z doslovného znění insolvenčního zákona; potud dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu „2102“ (správně 2012), sp. zn. I. ÚS 563/11 [jde o nález uveřejněný pod číslem 186/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu].
[26] Dovolatel se tak domnívá, že oba soudy měly přihlédnout i k základním zásadám insolvenčního řízení, potažmo k reálným společenským vztahům, a s ohledem na tyto prvky také přistoupit k výkladu daných norem a jejich aplikaci na skutkové okolnosti případu. Přešla-li (dle obou soudů) aktivní věcná legitimace k vymožení úhrady na dlužníka (respektive, prohlášením konkursu, na insolvenčního správce), pak ten měl povinnost poskytnout úhradu dovolateli.
[27] Dovolatel rovněž poukazuje na to, že řízení před odvolacím soudem je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která spočívá v tom, že odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil a žádným způsobem se nevypořádal s obsáhlou argumentací dovolatele. Potud poukazuje na závěry obsažené k §157 odst. 2 o. s. ř. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015 , maje za to, že odvolací soud tam formulovaným požadavkům na obsah odůvodnění soudního rozhodnutí nedostál, když pouze stroze konstatoval shodu se závěry insolvenčního soudu a nikterak se nevypořádal s argumentací dovolatele, zejména s tím, že peněžní prostředky (4.500.000 Kč) nespadají do majetkové podstaty dlužníka a s porušením základních zásad insolvenčního práva.
[28] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[29] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle §237 o. s. ř.
[30] Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích, a to bez dalšího rozlišení (v dovolání) toho, o čem bylo těmito výroky rozhodováno. Jeho dovolání tedy směřuje též proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení a proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu II. výroku o nákladech řízení a v bodu III. výroku o soudním poplatku. Ve vztahu k těmto výrokům Nejvyšší soud odmítl dovolání bez dalšího podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání (ohledně těchto výroků neobsahuje dovolání žádnou argumentaci, natož argumentaci k přípustnosti dovolání). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
[31] V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku o věci samé, je dovolání v dané věci přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., přičemž ve výkladu ustanovení §235 odst. 1 insolvenčního zákona je napadené rozhodnutí zčásti v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu a v posouzení některých dílčích otázek výkladu ustanovení §111 insolvenčního zákona jde o věc dovolacím soudem beze zbytku neřešenou.
[32] Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval nejprve tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[33] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[34] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
[35] Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vychází napadené rozhodnutí):
1/ Dovolatel (jako věřitel) uzavřel s (insolvenčním) dlužníkem dne 22. února 2013 smlouvu o půjčce, na jejímž základě půjčil dlužníku 6 miliónů Kč a dlužník se zavázal půjčku splatit tak, že částku 4 milióny Kč uhradí do 30. června 2013 a částku 2 milióny uhradí v pravidelných splátkách (minimálně 300.000 Kč) nejpozději do 30. září 2013. Dlužník se současně zavázal zřídit k zajištění pohledávky dovolatele ze smlouvy o půjčce zástavní právo k pohledávkám ze smlouvy o dílo, jakmile přestanou být zastaveny ve prospěch „City bank“.
2/ Dovolatel (jako zástavní věřitel) uzavřel s (insolvenčním) dlužníkem (jako zástavcem) dne 8. dubna 2013 k zajištění pohledávek dovolatele ze smlouvy o půjčce zástavní smlouvu, jejímž předmětem byly pohledávky dlužníka vůči poddlužníku ze smlouvy o dílo, s tím, že zástavní právo k předmětu zástavy vzniká uzavřením zástavní smlouvy (článek 4 zástavní smlouvy) a že po splatnosti pohledávek zástavce vůči poddlužníku je poddlužník v souladu s §167 odst. 1 obč. zák. povinen plnit dluh výhradně zástavnímu věřiteli (článek 5. 1 zástavní smlouvy). Dlužník se (mimo jiné) zavázal zajistit, aby veškerá plnění poddlužníka po splatnosti zastavených pohledávek byla uhrazena ve prospěch zástavního věřitele (článek 6. 1 písm. d/ zástavní smlouvy).
3/ Poddlužník poukázal dlužníku (převodem z účtu) na úhradu svého dluhu ze smlouvy o dílo dne 29. července 2013 částku 3.682.532 Kč, dne 22. srpna 2013 částku 2.974.103 Kč a dne 20. září 2013 částku 5.992.083 Kč.
4/ Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno u insolvenčního soudu 1. srpna 2013 a téhož dne nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.
5/ Dne 23. září 2013 poukázal dlužník dovolateli (převodem z účtu) částku 4.500.000 Kč. Jako popis transakce a jako identifikaci transakce dlužník uvedl (podle výpisu z účtu u Komerční banky, a. s.), že jde o vratku půjčky.
6/ Usnesením ze dne 29. listopadu 2013, č. j. KSOS 25 INS 21401/2013-A-35, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku) a insolvenční správkyní dlužníka ustanovil žalobkyni (bod II. výroku) Usnesení nabylo právní moci v bodu I. výroku dne 29. listopadu 2013 a v bodu II. výroku dne 3. ledna 2014.
7/ Usnesením ze dne 11. března 2014, č. j. KSOS 25 INS 21401/2013-B-88, které nabylo právní moci dne 28. března 2014, prohlásil insolvenční soud konkurs na majetek dlužníka.
[36] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a insolvenčního zákona:
§159 (obč. zák.)
(1) Zástavní právo k pohledávce vzniká uzavřením smlouvy, pokud v ní není ujednáno něco jiného.
(2) Zástavní právo k pohledávce je vůči dlužníku zastavené pohledávky (poddlužníku) účinné doručením písemného oznámení zástavního dlužníka o něm, nebo tím, že zástavní věřitel poddlužníku prokáže vznik zástavního práva.
§165 (obč. zák.)
(1) Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky.
(…)
§167 (obč. zák.)
(1) Je-li zástavou pohledávka, poddlužník je povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli.
(…)
§111 (insolvenčního zákona)
(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem.
(2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí.
(3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné.
§235 (insolvenčního zákona)
(1) Neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.
(2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“).
Ustanovení občanského zákoníku platila v citované podobě již v době uzavření zástavní smlouvy a do 1. ledna 2014, kdy byl občanský zákoník zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „o. z.“), změn nedoznala. Použitelnost těchto ustanovení plyne z ustanovení §3073 o. z., jež určuje, že práva ze zajištění závazku vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, byť byla zřízena i jako práva věcná, se posuzují až do svého zániku podle dosavadních právních předpisů. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
Ustanovení §111 insolvenčního zákona ve výše citované podobě, pro věc rozhodné, platilo v době od zahájení insolvenčního řízení do 31. prosince 2013, tedy i v době částečné úhrady dluhu dlužníkem. Ustanovení §235 insolvenčního zákona v citované podobě rovněž platilo v době od zahájení insolvenčního řízení do 31. prosince 2013. Ustanovení §235 odst. 1 nedoznalo změny ani později. Ustanovení §235 odst. 2 insolvenčního zákona bylo s účinností od 1. ledna 2014 [po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] doplněno do následující podoby:
§235 (insolvenčního zákona)
(…)
(2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak.
[37] V takto ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:
[38] K neúčinnosti podle §235 insolvenčního zákona.
V závěru, že ustanovení §235 insolvenčního zákona dopadá právě na neúčinné právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, a že žalovaný se mýlí, má-li za to, že ustanovení §235 insolvenčního zákona je použitelné jen ve spojení s ustanovením §241 insolvenčního zákona, je argumentace odvolacího soudu nepřesná (a dovolání potud zčásti důvodné).
[39] S účinností od 1. ledna 2014 je ustanovení §235 odst. 2 insolvenčního zákona aplikovatelné i na poměry zákonné neúčinnosti právních úkonů dlužníka ve smyslu ustanovení §111 insolvenčního zákona v tom směru, že předurčuje způsob uplatnění této neúčinnosti u ( insolvenčního ) soudu, totiž tak, že i tato neúčinnost se zakládá [ od 1. ledna 2014 nově; srov. usnesení ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2014, uveřejněné pod číslem 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 62/2017“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 17/2016 ] rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě insolvenčního správce. Toto pravidlo se přitom uplatní i tehdy, učinil-li dlužník právní úkon odporující ustanovení §111 insolvenčního zákona před 1. lednem 2014, avšak insolvenční správce tuto neúčinnost uplatňuje až v době od 1. ledna 2014. To je ostatně i případ odpůrčí žaloby podané v této věci (26. září 2014).
[40] U ustanovení §235 odst. 1 insolvenčního zákona pak nemá smysl (je nepřesné) mluvit o tom, že dopadá i na právní úkony neúčinné ze zákona podle ustanovení §111 insolvenčního zákona. K povaze ustanovení §235 odst. 1 insolvenčního zákona (ve vazbě na neúčinné právní úkony dlužníka taxativně vypočtené v ustanoveních §240 až §242 insolvenčního zákona) se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněném pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“), tak, že věta druhá žádné samostatné vymezení neúčinného právního úkonu dlužníka neobsahuje (jde v podstatě jen o „insolvenční připomenutí“ úpravy obsažené již v §35 odst. 1 obč. zák., části věty před středníkem). Věta první pak samostatnou definicí neúčinného právního úkonu dlužníka rovněž není, když pouze pojmenovává základní rys takového právního úkonu dlužníka, totiž, že jde o právní úkon nebo o právní úkony, kterými dlužník „zkracuje“ možnost uspokojení věřitelů nebo „zvýhodňuje“ některé věřitele na úkor jiných.
[41] V rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, Nejvyšší soud dále vysvětlil, že právní úkon, který dlužník „učinil“ po zahájení insolvenčního řízení, nepodléhá úpravě obsažené v §240 až §242 insolvenčního zákona (srov. §240 odst. 3, §241 odst. 4 a §242 odst. 3 insolvenčního zákona); jde o právní úkon, jehož neúčinnost má být poměřována úpravou obsaženou v §111 insolvenčního zákona (srov. odstavec [58] tamtéž). V témže rozsudku Nejvyšší soud dále uzavřel (srov. jeho odstavec [61]), že předpoklady, za nichž lze vyslovit neúčinnost právních úkonů, které dlužník učinil před zahájením insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek, jsou obecně (a logicky) nastaveny (v §240 až §242 insolvenčního zákona) přísněji, než předpoklady za nichž lze označit za neúčinné právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (§111 insolvenčního zákona).
[42] Jinak řečeno, není pochyb o tom, že právní úkon, jímž dlužník poruší pravidla formulovaná v §111 odst. 1 insolvenčního zákona (aniž by šlo o případ, kdy to dovoluje ustanovení §111 odst. 2 insolvenčního zákona), bude zásadně právním úkonem, kterým dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některého věřitele na úkor jiných. Odkazovat v této souvislosti na ustanovení §235 odst. 1 insolvenčního zákona však potřebné není.
[43] Závěr, že neúčinnost právního úkonu, který dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na jeho majetek, zkoumá insolvenční soud podle ustanovení §111 insolvenčního zákona (a nikoli podle úpravy obsažené v ustanoveních §240 až §242 insolvenčního zákona) [ srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu 29 ICdo 76/2015 ], činí rovněž bezcennými jakékoli úvahy o mezích aplikace §241 insolvenčního zákona na danou věc.
[44] K neúčinnosti podle §111 insolvenčního zákona.
V R 60/2014 Nejvyšší soud též ozřejmil, že p rojev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu ustanovení §34 obč. zák., jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek). V rozsudku ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014, v němž se přihlásil k závěrům obsaženým v R 60/2014, Nejvyšší soud dodal, že nelze pochybovat o tom, že neúčinným právním úkonem může být také plnění na již splatný dluh. Prospěch, který se věřiteli dostane v důsledku takového zvýhodňujícího právního úkonu dlužníka, totiž nespočívá v tom, že věřitel dostane od dlužníka více, než by mu náleželo (nebýt úpadkové situace dlužníka), ale že je poskytnutým plněním zvýhodněn proti jiným věřitelům. Právě selektivnímu uspokojování jednoho věřitele v neprospěch ostatních věřitelů má institut neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů zabránit. Zásada par conditio creditorum (pari passu) neboli poměrného uspokojování nároků věřitelů (nezajištěných věřitelů) je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení, jež je modifikována zvláštními nároky některých věřitelů. Srov. shodně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 72/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 37/2015. Jakkoli šlo o závěr přijatý při výkladu ustanovení §235 a násl. insolvenčního zákona, k jeho použitelnosti pro poměry úpravy obsažené v §111 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 31. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 3668/2015.
[45] V R 62/2017 Nejvyšší soud také vysvětlil, že právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními nastalými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou ve smyslu ustanovení §111 odst. 3 insolvenčního zákona vůči věřitelům dlužníka neúčinné za předpokladu, že byl posléze zjištěn úpadek dlužníka.
[46] Úprava obsažená v §111 insolvenčního zákona pak jako korektiv zákonné neúčinnosti nezavádí test „konkursem“. Jinak řečeno, pro účely posouzení, zda jde o neúčinný právní úkon ve smyslu ustanovení §111 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona, není významné, zda se takto věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (srov. úpravu obsaženou pro zkracující právní úkony dlužníka v §241 odst. 1 insolvenčního zákona, na kterou poukazoval dovolatel). Podstatné je, že šlo o právní úkon, který není podřaditelný některé z výjimek nastavených v §111 odst. 2 insolvenčního zákona. Jedinou další korekcí [ obdobně jako tomu bylo při výkladu neúčinnosti podle §4a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (srov. rozsudek ze dne 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo 820/2005, jakož i důvody rozsudku ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 1663/2006, uveřejněného pod číslem 86/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jak na ně poukazuje i R 62/2017) ] je rozhodnutí insolvenčního správce, že neúčinnost právního úkonu dlužníka neuplatní, neboť je pro majetkovou podstatu dlužníka v konečném důsledku výhodný (může jít např. o právní úkon, jímž dlužník v rozporu se zákazem formulovaným v §111 odst. 1 insolvenčního zákona podstatně změní skladbu svého majetku tím, že jej zpeněží za cenu pro věřitele velmi výhodnou a peněžní prostředky zůstanou v majetkové podstatě).
[47] Částečná úhrada splatného dluhu ze smlouvy o půjčce (ve výši 4.500.000 Kč), uskutečněná dlužníkem po zahájení insolvenčního řízení, pro kterou neplatí žádná z výjimek uvedených v §111 odst. 2 insolvenčního zákona, je tedy neúčinným právním úkonem dlužníka ve smyslu ustanovení §111 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona bez zřetele k tomu, že šlo o plnění poskytnuté zajištěnému věřiteli.
[48] Zbývá vypořádat se s argumentací dovolatele založenou na povaze zástavního práva, je-li zástavou pohledávka, a vycházející (oproti odvolacímu soudu, jenž měl pro výsledek řízení za určující pouze to, že dlužník předmětnou platbu sám označil jako vratku půjčky) z toho, že šlo o majetek dovolatele coby zajištěného věřitele, neboť šlo o plnění, které poddlužník nesprávně (v rozporu se zástavní smlouvou) hradil po splatnosti zastavených pohledávek zástavci.
[49] V rozsudku ze dne 3. května 2006, sp. zn. 21 Cdo 1891/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2006, pod číslem 143, Nejvyšší soud při výkladu ustanovení §151h odst. 2 a §151i obč. zák. (jež předcházela obsahově srovnatelné úpravě obsažené v §159 odst. 2 a §167 odst. 1 obč. zák.) dospěl k závěru, že je-li zástavou pohledávka, je-li zástavní právo k zastavené pohledávce vůči poddlužníku účinné a nebyla-li zajištěná pohledávka řádně a včas uspokojena, je poddlužník povinen po splatnosti zastavené pohledávky plnit zástavnímu věřiteli, i když stanovené (sjednané) plnění již poskytl svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo i když (již dříve) vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku (dluhu) odpovídajícího zastavené pohledávce.
[50] V rozsudku ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 921/2009, uveřejněném ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 4, Nejvyšší soud shrnul [a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3963/2011, uveřejněném pod číslem 70/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 70/2012“) zopakoval] závěry z rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1891/2005 tak, že:
1/ Ustanovení §167 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zastavené pohledávky (tj. uhrazovací funkci zástavního práva), jehož naplnění spočívá v tom, že poddlužník stanovené (sjednané) plnění neposkytne svému věřiteli (zástavnímu dlužníku), ale místo něj v zájmu uhrazení zajištěné pohledávky (přímo) zástavnímu věřiteli.
2/ Učiní-li poddlužník vůči svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) projev směřující ke splnění, k započtení nebo k jinému zániku závazku, je nepochybné, že takový právní úkon se nemůže týkat právní sféry zástavního věřitele, a to již z toho důvodu, že mu ani nebyl určen (nebyl jeho adresátem); nemůže proto s ním být spojen následek v podobě zániku práva zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy (zastavené pohledávky). I kdyby tedy poddlužník splnil svůj dluh věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo kdyby vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku ze zastavené pohledávky, nemohl se tím zprostit povinnosti uložené mu ustanovením §167 odst. 1 obč. zák. splnit (v rámci uhrazovací funkce zástavního práva) závazek zástavnímu věřiteli, neboť právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (zastavené pohledávky) nemůže být těmito právními úkony poddlužníka jakkoliv dotčeno.
[51] V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 921/2009 Nejvyšší soud dále uzavřel (a v R 70/2012 zopakoval), že s přihlédnutím k obsahu ustanovení §159 odst. 2 obč. zák. se závěr, že je-li zástavní právo k zastavené pohledávce vůči poddlužníku účinné (poté, co mu zástavní dlužník doručí písemné oznámení o něm), nemůže poddlužník za trvání zástavního práva plnit svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) bez souhlasu zástavního věřitele, prosadí i v době před splatností zastavené pohledávky (v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, srov. k tomu zčásti odlišně §1336 odst. 1 o. z.).
[52] Lze tedy shrnout, že v mimoinsolvenčních poměrech (zástavnímu věřiteli) náleželo právo domáhat se zaplacení dlužníkovy splatné pohledávky (zástavy) vůči poddlužníku poté, co se zástavní právo stalo účinným vůči poddlužníku.
[53] K poměrům ustaveným probíhajícím insolvenčním řízením vedeným na majetek dlužníka, se judikatura Nejvyššího soudu vyjádřila následovně:
[54] Dlužník, ohledně jehož majetku je vedeno insolvenční řízení a který dal zástavnímu věřiteli do zástavy svou pohledávku, není „třetí osobou“ ve smyslu ustanovení §183 odst. 1 insolvenčního zákona. Zastavená pohledávka je stále majetkem dlužníka (R 70/2012).
[55] Poté, co ve smyslu ustanovení §109 odst. 1 insolvenčního zákona nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek osobního dlužníka, který dal zástavnímu věřiteli do zástavy svou pohledávku, již zástavní věřitel není oprávněn domáhat se žalobou podanou vůči poddlužníku zaplacení zastavené pohledávky bez zřetele k tomu, že zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas uspokojena a že zástavní právo k zastavené pohledávce je vůči poddlužníku účinné. Od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, přechází právo domáhat se zaplacení zastavené pohledávky zpět na dlužníka a prohlášením konkursu na majetek dlužníka pak na insolvenčního správce dlužníka (§246 odst. 1 insolvenčního zákona) [R 70/2012].
[56] Tím, že insolvenční zákon dovoluje zajištěnému věřiteli uplatnit právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zajištění tvořeného majetkem dlužníka (pohledávkou, kterou dal dlužník do zástavy) přihláškou již od zahájení insolvenčního řízení (§110 odst. 1 insolvenčního zákona), jej současně od okamžiku, kdy v souladu s ustanovením §109 odst. 4 insolvenčního zákona nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, vylučuje z možnosti uplatňovat práva ze zajištění tvořeného majetkem dlužníka žalobou (§109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona). Od prohlášení konkursu na majetek dlužníka přechází právo domáhat se zaplacení zastavené pohledávky na insolvenčního správce dlužníka (§246 odst. 1 insolvenčního zákona) [rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2690/2011].
[57] Z R 70/2012 i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2690/2011 plyne, že od prohlášení konkursu na majetek dlužníka je osobou oprávněnou domáhat se vůči poddlužníku zaplacení zastavené pohledávky insolvenční správce dlužníka; to, že pohledávka je zástavou určenou i v insolvenčním řízení k uspokojení pohledávky zajištěného (zástavního) věřitele, však současně znamená, že dlužník (insolvenční správce jako představitel majetkové podstaty dlužníka) s ní nemůže volně nakládat způsobem, jímž by ji využil k uspokojení svých vlastních závazků (dluhů), stejně jako tak nemohl učinit před zahájením insolvenčního řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016).
[58] Pro poměry dané věci lze na základě výše citované judikatury dodat, že dovolatel vychází z mylné představy, že aplikace pravidla obsaženého v §167 odst. 1 obč. zák. (zahrnutého v článku 5.1 zástavní smlouvy a podpořeného ujednáním obsaženým v článku 6.1 písm. d/ zástavní smlouvy) z něj činí (po splatnosti zastavených pohledávek) majitele (vlastníka) zastavených pohledávek. Takový závěr nemá oporu ve výše citovaných ustanoveních občanského zákoníku ani v dovolatelem zmíněném Komentáři. Zastavená pohledávka je stále majetkem dlužníka (srov. opět R 70/2012), byť s ní dlužník nemůže ani po zahájení insolvenčního řízení volně nakládat způsobem, jímž by ji využil k uspokojení svých vlastních závazků (dluhů), stejně jako tak nemohl učinit před zahájením insolvenčního řízení (srov. odstavec [57] výše).
[59] V přímém rozporu s dikcí §159 odst. 2 obč. zák. je pak dovolatelův názor, že není podstatné, zda zástavní dlužník (zástavce) poddlužníku písemně oznámil zástavní právo (jak podle článku 6. 2 zástavní smlouvy měl). Povinnost plnit zástavnímu věřiteli totiž poddlužník má (jak potvrzuje citovaná judikatura), jen je-li zástavní právo k pohledávce vůči poddlužníku účinné. Nehledě k tomu, že účinnost zástavního práva vůči poddlužníku mohl způsobem předjímaným v ustanovení §159 odst. 2 obč. zák. vyvolat i sám dovolatel (zástavní věřitel), pak z toho, že poddlužník neplnil zástavnímu věřiteli, nýbrž dlužníku, proto, že zástavní právo k pohledávce se vůči němu nestalo účinným v důsledku porušení smluvní povinnosti (obsažené v článku 6. 2 zástavní smlouvy) dlužníkem, závěr, že majitelem (vlastníkem) plnění, které dlužník přijal od poddlužníka na úhradu pohledávek ze smlouvy o dílo, je dovolatel (coby zástavní věřitel), též neplyne.
[60] Zbývá dodat, že nepřiléhavá je v daných souvislostech i dovolatelova argumentace ustanovením §6 odst. 2 o. z. Výkladem ustanovení §3030 o. z., jež jediné mohlo být oporou pro závěr, že ustanovení části první hlavy II. o. z. se použijí i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů (platných do 31. prosince 2013), se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že toto přechodné ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až §14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Úvaha o přímé aplikaci ustanovení §6 odst. 2 o. z. na porušení povinnosti dlužníka oznámit zástavní právo k pohledávce poddlužníku, k němuž mělo dojít před 23. zářím 2013, tudíž správná není.
[61] V rovině výkladu ustanovení §111 insolvenčního zákona tudíž dovolání není důvodné.
[62] K vadě řízení dle §242 odst. 3 o. s. ř.
Námitka dovolatele, že odvolací řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která spočívá v tom, že odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil a žádným způsobem se nevypořádal s obsáhlou argumentací dovolatele, rovněž není důvodná. Potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“).
[63] V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nebylo nepřezkoumatelné, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které má odvoláním napadené rozhodnutí za správné. Z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)], ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje a (jak dokládá i argumentace výše) je přiléhavé i co do úsudku, že není třeba se zabývat nároky dovolatele ze zástavního práva k zastaveným pohledávkám poddlužníka.
[64] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání ve zbývajícím rozsahu zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.), když dílčí pochybení odvolacího soudu při výkladu §235 insolvenčního zákona nemělo vliv na výslednou správnost napadeného rozhodnutí.
[65] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a u žalobkyně nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu