ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.15.2016.1
KSUL 70 INS 24838/2013
70 ICm 134/2014
sp. zn. 29 ICdo 15/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Milanem Poláškem v právní věci žalobce AB 4 B. V., soukromá společnost s ručením omezeným , se sídlem Strawinskylaan 933, Tower B - 9, 1077XX Amsterdam, Nizozemské království, reg. č. 34186049, zastoupeného Mgr. Ing. Jaromírem Škárou, advokátem, se sídlem v Brně, Blatného 1885/36, PSČ 616 00, proti žalované Ing. Soně Aubrechtové, se sídlem v Mostě, Bělehradská 3347/7, PSČ 434 01, jako insolvenční správkyni dlužníků J. M. a M. M., zastoupené Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem, se sídlem v Děčíně, Tyršova 1434/4, PSČ 405 02, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 70 ICm 134/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků J. M. , a M. M. , vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 70 INS 24838/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2015, č. j. 70 ICm 134/2014, 101 VSPH 270/2015-62 (KSUL 70 INS 24838/2013), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 10. listopadu 2014, č. j. 70 ICm 134/2014-39, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) vyhověl žalobě na určení, že žalobce má za „dlužníkem“ pohledávku ve výši 17 951,10 Kč (dílčí pohledávka č. 2) z titulu neuhrazených úroků z úvěru č. 4012215197 a pohledávku ve výši 24 321,49 Kč (dílčí pohledávka č. 4) z titulu neuhrazených úroků z úvěru č. 4108143626 a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Podle ustanovení §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu, dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu). Z ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu vyplývá, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Konečně má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně, musí být z dovolání patrno, ve kterých rozhodnutích dovolacího soudu je tato otázka rozdílně řešena.
V posuzované věci se srozumitelný údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává, když k přípustnosti dovolání dovolatelka pouze odkázala na ustanovení §237 o. s. ř., uvádějíc, že: „ odvolací soud se buď odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (tedy interpretuje tuto praxi chybně), věc nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena nebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak “. Dovolatelka následně akcentuje, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, zda může ze strany věřitele s přihlášenou pohledávkou fakticky až v rámci incidenčního sporu docházet k záměně právních institutů smluvní pokuty a úroků z prodlení. Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem přípustnost dovolání, jak bylo vyloženo výše, založit nemůže (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první a §243f odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §202 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. března 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu