ECLI:CZ:NS:2014:29.ICDO.28.2012.1
KSOS 36 INS 11470/2010
36 ICm 2130/2010
sp. zn. 29 ICdo 28/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovanému Mgr. Martinu Fuchsigovi, se sídlem v Oticích, Hlavní 25, PSČ 747 81, jako insolvenčnímu správci dlužníka Z. K., o určení pohledávky ve výši 38.004,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 ICm 2130/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Z. K., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 11470/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soud v Olomouci ze dne 2. února 2012, č. j. 36 ICm 2130/2010, 12 VSOL 35/2011-69 (KSOS 36 INS 11470/2010), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. února 2012, č. j. 36 ICm 2130/2010, 12 VSOL 35/2011-69 (KSOS 36 INS 11470/2010), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 31. května 2011, č. j. 36 ICm 2130/2010-41, zamítl Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) žalobu na určení, že žalobce (PROFI CREDIT Czech, a. s.) má v insolvenčním řízení dlužníka Z. K. i část pohledávky, která byla přihlášena přihláškou P1 ve výši 38.004,- Kč z titulu smluvní pokuty (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Žalobce jako věřitel uzavřel s dlužnicí N. K. a spoludlužníkem Z. K. dne 30. září 2004 „smlouvu o revolvingové půjčce“, podle které se zavázal poskytnout dlužnici peněžní prostředky ve výši 76.008,- Kč, a to za smluvní odměnu ve výši 27.363,- Kč, a dlužnice se zavázala splácet „peněžní prostředky“ ve 24 měsíčních splátkách po 3.167,- Kč. K závazku dlužnice přistoupil jako spoludlužník Z. K. Pro případ porušení povinnosti řádně a včas splácet splátky úvěru byly ve smluvních ujednáních dohodnuty 3 samostatné smluvní pokuty, a to ve výši 8% z výše splátky při prodlení se zaplacením splátky 15 dnů po termínu splatnosti, 13% z výše splátky při prodlení se zaplacením splátky 30 dnů po termínu splatnosti a ve výši 50% ze schválené výše úvěru pro případ prodlení se zaplacením tří splátek nebo pro případ prodlení s úhradou měsíční splátky po dobu delší než 60 dnů. Smlouva obsahuje rozhodčí doložku, ve které se smluvní strany dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy nebo v návaznosti na ni, má rozhodnout v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z těchto rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Rozhodčí řízení se bude konat v sídle rozhodců. Rozhodci pro tento účel jsou: JUDr. Josef Kunášek, JUDr. Eva Vaňková, Mgr. Marek Landsmann nebo jiný věřitelem zvolený rozhodce.
2/ Rozhodčím nálezem ze dne 17. března 2008, č. j. La 372/08-13, který nabyl právní moci dne 2. dubna 2008, uložil rozhodce Mgr. Marek Landsmann dlužnici a spoludlužníku (a směnečnému ručiteli) Z. K., aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 46.238,- Kč spolu s 6% úrokem od dne 17. ledna 2008 do zaplacení a dále na nákladech řízení částku 1.600,- Kč. Žalobce přitom v rozhodčím řízení uplatnil nárok na směnečný peníz, který se skládal ze zbývajícího dluhu podle smlouvy o revolvingovém úvěru ve výši 5.321,- Kč, smluvní pokuty ve výši 38.004,- Kč a neuhrazených penalizačních faktur v celkové výši 2.913,- Kč.
3/ Usnesením ze dne 8. října 2010 zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka, povolil dlužníku oddlužení a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalovaného.
4/ Dne 18. října 2010 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (přihláškou pohledávky evidovanou pod číslem P1) pohledávku v celkové výši 44.241,- Kč z titulu nedoplatku na směnečné sumě ze zajišťovací směnky ze smlouvy o revolvingové půjčce a z titulu směnečného úroku. Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná dle rozhodčího nálezu.
5/ Při přezkumném jednání, jež se konalo dne 3. prosince 2010, popřel žalovaný pohledávku žalobce v rozsahu 38.004,- Kč, s tím, že sjednaná smluví pokuta je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem.
Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, s poukazem na ustanovení §55 a §56 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a v rozhodnutí označenou judikaturu Evropského soudního dvora, že rozhodčí doložka zapracovaná žalobcem do smluvních ujednání smlouvy „o revolvingovém úvěru“ je neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.). Přitom měl za podstatné, že rozhodčí nález ve sporu ze spotřebitelské smlouvy není třeba odklidit způsobem předpokládaným pro odklizení rozhodčích nálezů (tj. dle §31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodnutí), ale že soud má kdykoliv z úřední povinnosti přihlížet k neplatnosti, resp. nicotnosti takového rozhodčího nálezu. Rozhodčí nález ze dne 17. března 2008 proto podle insolvenčního soudu nezakládá vykonatelnost předmětné pohledávky.
Z uvedeného podle insolvenčního soudu rovněž plyne, že nicotnost rozhodčího nálezu vede k tomu, že se ustanovení §199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), stanovící meze popírání vykonatelných pohledávek, vůbec neuplatní.
K žalovaným popřené smluvní pokutě insolvenční soud uvedl, že smluvní pokuta ve výši 38.004,- Kč sjednaná pro případ prodlení se zaplacením tří splátek s ohledem na výši těchto splátek (3.167,- Kč měsíčně) a za prodlení s úhradou jedné splátky za dobu delší než 60 dnů zcela postrádá svou prevenční funkci k řádnému splnění závazku, rovněž tak kompenzační funkci. Proto ji shledal neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. února 2012, č. j. 36 ICm 2130/2010, 12 VSOL 35/2011-69 (KSOS 36 INS 11470/2010), rozhodnutí insolvenčního soudu změnil tak, že žalobě zcela vyhověl (výrok I.) a současně rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).
Odvolací soud především zdůraznil, že žalobce si spornou směnečnou pohledávku přihlásil jako vykonatelnou, přičemž vykonatelnost pohledávky doložil současně s podáním přihlášky rozhodčím nálezem, který nabyl účinky vykonatelného rozhodnutí (§28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení) a u nějž uběhla lhůta k podání návrhu na jeho zrušení (§32 téhož zákona). Na rozdíl od insolvenčního soudu měl odvolací soud za to, že právní úprava neumožňuje posouzení platnosti rozhodčí smlouvy v rámci řízení o určení vykonatelné pohledávky.
Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že posouzení neplatnosti rozhodčí smlouvy je právní kvalifikací, proto je popření vykonatelné pohledávky z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy nepřijatelným důvodem popření. Rovněž námitka neplatnosti smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. je právním hodnocením a ani tato námitka žalovanému podle odvolacího soudu nepřísluší (§199 odst. 2 insolvenčního zákona).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné dle §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatel konkrétně namítá, že rozhodčí doložka nebyla sjednána platně a potud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10 (jde o nález uveřejněný pod číslem 187/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), z něhož cituje pasáž, podle níž, aby mohla být rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách platně dojednána, v prvé řadě to předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osob rozhodce. Dále pak cituje pasáž, ve které se Ústavní soud vyslovil k tomu, jaká procesní práva musí rozhodčí řízení zaručovat účastníku, který je spotřebitelem.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, když zejména upozorňuje na to, že rozhodčí doložka posuzovaná Ústavním soudem v nálezu, kterým argumentuje dovolatel, je naprosto odlišná od doložky v projednávané věci. Ve věci posuzované Ústavním soudem rozhodčí doložka nejenže odkazovala na soukromou rozhodčí společnost, ale ještě zahrnovala i rozhodování dle ekvity.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
K otázce platnosti rozhodčích doložek obsažených v adhézních smlouvách a k posuzování pohledávek přiznaných rozhodčími nálezy vydanými na základě těchto rozhodčích doložek pro nároky vzešlé ze spotřebitelských smluv (jež podléhají ochraně unijního práva na základě směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách) se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí, přičemž dospěl k následujícím závěrům:
1/ Není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 83/2011“).
2/ Od právního názoru vyjádřeného v (důvodech) R 83/2011 a dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu, že „jiná situace (než v případě neexistence rozhodčí doložky) by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně, a že v takovém případě by obrana žalovaného spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu“ (z něhož vychází i napadené rozhodnutí odvolacího soudu), se Nejvyšší soud odklonil v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 92/2013“ – pro případ, kdy rozhodčí nález vydal rozhodce, jenž k tomu neměl podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Nejde pak o titul způsobilý k nařízení soudního výkonu rozhodnutí (exekuce); kdyby již byl soudní výkon rozhodnutí (exekuce) nařízen, musí být soudní výkon rozhodnutí (exekuce) v každém jeho stádiu pro nepřípustnost zastaven podle §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., jakmile soud zjistí (dodatečně) nedostatek pravomoci rozhodce, který nález vydal.
3/ K závěrům formulovaným v R 92/2013 se Nejvyšší soud následně přihlásil i pro insolvenční poměry v rozsudku ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 2/2011 (který je – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení zmíněná – dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu) a v usnesení ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 18/2014.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož v případě, kdy dlužník nevyužije svého práva domoci se zrušení rozhodčího nálezu cestou žalobou podle §32 zákona o rozhodčím řízení, nelze posuzovat platnost rozhodčí doložky (a potažmo pravomoc rozhodce vydat rozhodčí nález) v incidenčním sporu, je v rozporu se současnou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nadto nelze přehlédnout, že napadené rozhodnutí neobstojí ani v rovině úvah o vykonatelné pohledávce (důvodech jejího popření).
V rozsudku ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněném pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že u přihlášené vykonatelné směnečné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše i kauzální námitky, nebyly-li uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Z pohledu ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona v takovém případě nejde o (nepřípustné) jiné právní posouzení věci.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož je námitka žalovaného o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o revolvingové půjčce nepřípustná, učiněný za situace, kdy rozhodčím nálezem byl přiznán nárok ze zajišťovací směnky a soud nezjišťoval, zda tuto námitku dlužník uplatnil v rozhodčím řízení, je přinejmenším předčasný.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2014
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu