ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.29.2014.1
KSUL 70 INS 7972/2012
70 ICm 2219/2012
sp. zn. 29 ICdo 29/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Martina Koláře , se sídlem v Děčíně, Na Vinici 1227/32, PSČ 405 02, jako insolvenčního správce dlužníka M. C., zastoupeného Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem, se sídlem v Děčíně, Tyršova 1434/4, PSČ 405 02, proti žalovanému Komerční bance, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, PSČ 110 00, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 70 ICm 2219/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. C. , vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 70 INS 7972/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 70 ICm 2219/2012, 102 VSPH 103/2013-64 (KSUL 70 INS 7972/2012), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 7. ledna 2013, č. j. 70 ICm 2219/2012-23, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „ insolvenční soud “) o žalobě žalobce Mgr. Martina Koláře, jako insolvenčního správce dlužníka M. C., směřující proti žalovanému Komerční bance, a. s., tak, že:
[1] Určil, že vykonatelná pohledávka v části 43.620,68 Kč, přiznaná rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. března 2010, č. j. 31 C 46/2007-87, který nabyl právní moci 12. května 2010, a přihlášená žalovaným do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 70 INS 7972/2012, není po právu (bod I. výroku).
[2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl (první výrok) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí plně respektuje závěry formulované k mezím popěrného práva u vykonatelných pohledávek přiznaných pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu [§199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)] v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněném pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2013“), k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2014, pod číslem 110, v rozsudku ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 ICdo 31/2013, uveřejněném pod číslem 3/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněném pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 29. září 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2012, uveřejněném pod číslem 25/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže - dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V typově shodné věci téhož insolvenčního správce (jiného dlužníka), podložené typově shodnou dovolací argumentací, již Nejvyšší soud na základě shora označené judikatury podané dovolání odmítl ( usnesením ze dne 25. února 2015, sen. zn. 29 ICdo 32/2014), maje soudní praxi v dotčených souvislostech za již ustálenou. K tomu lze dále dodat, že v posledku se k této otázce vyslovil obdobně Ústavní soud. Ten v důvodech usnesení ze dne 3. února 2016, sp. zn. IV. ÚS 1456/15 ( dostupného na webových stránkách Ústavního soudu), konstatoval, že ústřední námitkou stěžovatele je tvrzení, podle něhož obecné soudy neměly připustit v rámci insolvenčního řízení uplatnění úroků z prodlení, přiznaných rozhodnutím soudu, nad rámec tzv. zákonných úroků. K tomu je třeba uvést (pokračoval Ústavní soud), že insolvenční řízení má svá specifika a má-li být efektivním, nelze v jeho rámci přezkoumávat pravomocná soudní rozhodnutí. Právní řád na možnost přezkumu pravomocných rozhodnutí pamatuje prostřednictvím tzv. mimořádných opravných prostředků, nicméně jejich využití je vždy v dispozici účastníka řízení. Podle náhledu Ústavního soudu má každé soudní řízení svůj smysl a význam, který nelze ztrácet ze zřetele tím, že by výrok jednoho pravomocného rozsudku bylo lze zpochybnit v procesně nesouvisejícím soudním řízení.
Nejvyšší soud tedy pro poměry dané věci uzavírá, že v důsledku (shora označených) rozhodnutí vydaných zčásti před a zčásti po podání dovolání v této věci má soudní praxi v otázkách předestíraných mu dovolatelem za definitivně ustálenou a potřebu korigovat odtud vzešlé závěry (z nichž vyšel i odvolací soud) na podkladě podaného dovolání neshledává.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §202 odst. 1 insolvenčního zákona, když ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlašovaných pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2016
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu