ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.42.2018.1
KSOS 31 INS 23197/2014
31 ICm 4718/2015
sp. zn. 29 ICdo 42/2018-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. Patrika Graňáka , se sídlem v Karviné - Fryštátě, Svatováclavská 97/6, PSČ 733 01, jako insolvenčního správce dlužníka MH METAL TRADE s. r. o., zastoupeného Mgr. Zuzanou Sedláčkovou, advokátkou, se sídlem ve Frýdku - Místku, Politických obětí 118, PSČ 738 01, proti žalovanému Sev. en EC, a. s. , se sídlem ve Chvaleticích, K Elektrárně 227, PSČ 533 12, identifikační číslo osoby 28 78 60 09, zastoupenému JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, o určení neúčinnosti právních jednání dlužníka a o vydání plnění do majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 ICm 4718/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka MH METAL TRADE s. r. o. , se sídlem v Rýmařově, 8. května 1245/50, PSČ 795 01, identifikační číslo osoby 28 31 15 40, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 INS 23197/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2017, č. j. 31 ICm 4718/2015, 14 VSOL 335/2017-185 (KSOS 31 INS 23197/2014), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. prosince 2017, č. j. 31 ICm 4718/2015, 14 VSOL 335/2017-185 (KSOS 31 INS 23197/2014), potvrdil rozsudek ze dne 18. května 2017, č. j. 31 ICm 4718/2015-102, ve znění usnesení ze dne 13. června 2017, č. j. 31 ICm 4718/2015-116, jímž Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (JUDr. Patrik Graňák, jako insolvenční správce dlužníka MH METAL TRADE s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (Sev. en EC, a. s.) určení, že „právní jednání“ dlužníka spočívající v převodu částky 121.634,- Kč dne 27. srpna 2014 a v převodu částky 52.014,- Kč dne 25. září 2014 z účtu dlužníka na pohledávku žalovaného (dále jen „sporné platby“) jsou vůči přihlášeným věřitelům neúčinné, a zamítl žalobu na vydání částky 173.648,- Kč.
Odvolací soud po doplnění dokazování – odkazuje na skutková zjištění insolvenčního soudu a cituje ustanovení §111 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že spornými platbami (rozuměj platbami na úhrady faktury č. 1080001208 a faktury č. 1080001509, jimiž žalovaný vyúčtoval dlužníku odběr elektrické energie za červen a červenec 2014), učiněnými v době po zahájení insolvenčního řízení (vyhláška, kterou insolvenční soud oznámil zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka, byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 26. srpna 2014), dlužník odvracel hrozící škodu na jeho majetku, když dodávky elektrické energie do areálu dlužníka i po zahájení insolvenčního řízení byly nezbytné k osvětlení areálu dlužníka a k tomu, aby mohla být provozována ostraha areálu dlužníka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na řešení právních otázek dosud Nejvyšším soudem nezodpovězených, a to, zda:
1) Je v řízení o žalobě o neúčinnosti právního úkonu dlužníka, který učinil v době, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, který naplňují znaky neúčinnosti podle ustanovení §111 insolvenčního zákona a rovněž naplňuje skutkovou podstatu neúčinného zvýhodňujícího právního úkonu podle ustanovení §241 insolvenčního zákona, nutné prokázat liberační důvody uvedené v obou skutkových podstatách, tj. nejen důvody uvedené v ustanovení §111 odst. 2 insolvenčního zákona, ale i důvody podle ustanovení §241 odst. 5 insolvenčního zákona?
2) Může osoba, v jejích prospěch byl neúčinný úkon učiněn, unést důkazní břemeno ohledně liberačního důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, tj. že ani s náležitou pečlivostí nemohla vědět o úpadku dlužníka, nebo že by úkon mohl vést k úpadku dlužníka, když proti dlužníkovi byla zahájena dvě insolvenční řízení?
Dovolatel akcentuje, že i v případě právních úkonů, na které se vztahuje ustanovení §111 insolvenčního zákona, „je na žalovaném, aby prokázal kumulativní splnění všech liberačních důvodů uvedených u jednotlivých skutkových podstat daných neúčinných úkonů“. V této souvislosti dovozuje, že vzhledem k předchozím insolvenčním řízením muselo být žalovanému zjevné, že se dlužník v době realizace sporných plateb „nacházel v úpadku“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá závěrům, které Nejvyšší soud formuloval v rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, k jehož závěrům se následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 17/2016, který byl občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu dne 14. listopadu 2018 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudcích ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 108/2016 a ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017.
Z označené judikatury je přitom zjevné, že neúčinnost právního úkonu, který dlužník učinil poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka, se posuzuje podle ustanovení §111 insolvenčního zákona (nikoli podle ustanovení §240 až 242 insolvenčního zákona).
Odvracel-li v poměrech dané věci dlužník spornými platbami hrozící škodu (uvedený závěr nebyl dovoláním zpochybněn), nelze takové platby považovat za neúčinné právní úkony (§111 odst. 2 insolvenčního zákona); ustanovení §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona se nepoužije.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovanému vzniklo vůči žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 29. března 2018) určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Jde o incidenční spor, který je ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u něhož se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000,- Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bod 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, jde o částku 3.400,- Kč; s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) činí celkem náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu