ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.84.2018.1
KSPH 66 INS XY
66 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 84/2018-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Mgr. Moniky Cihelkové , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka M. P., zastoupené Mgr. Ing. Gabrielou Jandovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, PSČ 110 00, proti žalovanému T. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, PSČ 128 00, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 66 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. P., se sídlem XY, identifikační číslo XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2018, č. j. 66 ICm XY, 104 VSPH XY, (KSPH 66 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 9. března 2017, č. j. 66 ICm XY, určil, že dohoda uzavřená dne 30. srpna 2012 mezi dlužníkem (M.P.) a žalovaným (T. H.), je vůči věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku v rámci insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod. sp. zn. KSPH 66 INS XY, neúčinná (výrok I.) a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 12.342,- Kč (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 5. února 2018, č. j. 66 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 66 INS XY), rozsudek insolvenčního soudu změnil a žalobu zamítl (první výrok) a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 22.570,- Kč (druhý výrok).
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 30. srpna 2012 uzavřeli dlužník a žalovaný dohodu, ve které se dlužník zavázal neuplatňovat a nevymáhat vůči žalovanému pohledávku ve výši 2.000.000,- Kč s příslušenstvím přiznanou mu rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. června 2011, č. j. 13 Cm XY, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2012, č. j. 7 Cmo XY, a žalovaný se zavázal nevymáhat vůči dlužníku jakoukoli pohledávku, která by mu eventuálně vznikla v důsledku budoucího soudního rozhodnutí o podaném dovolání proti těmto rozhodnutím (dále jen „dohoda“).
2) Insolvenční řízení ve věci dlužníka bylo zahájeno dne 24. dubna 2014; usnesením ze dne 26. srpna 2015, č. j. KSPH 66 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenční správkyní ustanovil žalobkyni.
3) Žalovaný byl společníkem dlužníka v období let 2002 až 2007; jednatelem dlužníka byl v době od 19. ledna 2001 do 10. listopadu 2010.
4) V době od 16. července 2012 do 3. ledna 2014 byl žalovaný předsedou představenstva společnosti P. (dále jen „společnost“).
5) K datu uzavření dohody byla společnost společníkem dlužníka (s podílem ¾); dlužník a společnost tvoří koncern.
6) Žaloba byla u insolvenčního soudu podána dne 25. srpna 2016.
Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na (v důvodech svého rozhodnutí specifikovanou) judikaturu Nejvyššího soudu – zdůraznil, že „ačkoli se dlužník a společnost nacházejí v podnikatelském seskupení koncernu, nestaví to žalovaného, jenž byl po určitou přechodnou dobu společníkem v dlužníku a byl taktéž v postavení jeho statutárního orgánu a byl i členem statutárního orgánu společnosti, do role jakéhosi člena faktického koncernu. V souvislosti s působením žalovaného ve statutárním orgánu společnosti v době uzavření dohody nelze zároveň pohlížet jen z tohoto důvodu na žalovaného a dlužníka jako na osoby navzájem blízké ve smyslu §116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Tím, že byl žalovaný po určitou přechodnou dobu statutárním orgánem a společníkem v dlužníku a byl členem statutárního orgánu společnosti, se stal po tuto určitou dobu osobou blízkou vůči každé této společnosti, avšak nestal se bez dalšího v souvislosti s tímto svým právním postavením v jedné společnosti zároveň osobou blízkou druhé společnosti“.
Dále odvolací soud doplnil, že „namítaný právní úkon měl výhradně dopad do právní sféry dlužníka a žalovaného, a nikoli do právní sféry společnosti, která jím dotčena nebyla, a nemělo tedy žádného opodstatnění, zda a kdy vykonával žalovaný ve společnosti působnost člena statutárního orgánu“.
Jelikož dlužník a žalovaný nejsou osobami blízkými (a žalovaný s dlužníkem netvoří ani koncern), odvolací soud neměl žalobu za opodstatněnou, když ji žalobkyně podala po uplynutí lhůty jednoho roku vymezené v ustanoveních §240 a §241 insolvenčního zákona.
Současně odvolací soud (poté, kdy „vyjevil“ účastníkům svůj právní názor na vztah žalovaného a dlužníka) uzavřel, že ze zjištěného skutkového stavu nelze usuzovat ani na existenci úmyslu dlužníka dohodou zkrátit věřitele ve smyslu ustanovení §242 insolvenčního zákona, ani na znalost žalovaného ohledně takového úmyslu dlužníka.
Proto odvolací soud rozhodnutí insolvenčního soudu změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [konkrétně od judikatury Nejvyššího soudu zmíněné v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, tj. rozsudku ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněného pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 53/2004“), rozsudku ze dne 28. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 3301/2012, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2015, pod číslem 7, a rozsudku ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012], jde-li o posouzení, zda dlužník a žalovaný jsou osobami blízkými (respektive osobami tvořícími koncern).
Dovolatelka poukazuje na skutkové okolnosti věci a snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož dlužník a žalovaný byli k datu uzavření dohody osobami blízkými, respektive osobami tvořícími koncern. Dále akcentuje, že v roce 2011 „došlo dle výroční zprávy dlužníka k převedení veškeré výrobní a obchodní související činnosti dlužníka na společnost z ekonomických důvodů“.
Konečně se neztotožňuje ani se závěrem odvolacího soudu o tom, že dohodu nelze posoudit jako úkon úmyslně zkracující uspokojení věřitelů podle ustanovení §242 insolvenčního zákona.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Dovolání žalobkyně, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243 c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno (viz závěr o tom, že dlužník a žalovaný nejsou osobami blízkými a netvoří koncern), je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Právnická osoba se ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. považuje za osobou blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby (popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah) a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní (R 53/2004).
2) Ze skutečnosti, že společnost s ručením omezeným je osobou blízkou své jednatelce, bez dalšího neplyne, že tato společnost je (současně) osobou blízkou manželovi jednatelky (rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, jakož i rozsudek sp. zn. 29 Cdo 3301/2012 a rozsudek ze dne 20. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 80/2013).
3) Okolnost, že právnická osoba na straně jedné a fyzická osoba na straně druhé mají společnou osobu blízkou, z nich ještě nedělá osoby, jež jsou si navzájem blízké (rozsudek sp. zn. 29 Cdo 80/2013).
4) Slovní spojení „osoba blízká“ (dlužníku) a osoba „tvořící s dlužníkem koncern“ je nutno vykládat způsobem vymezeným legální definicí těchto pojmů v příslušných právních předpisech; srov. pro dobu před 1. lednem 2014 ustanovení §116 obč. zák. a ustanovení §66a odst. 7 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.), a pro dobu od 1. ledna 2014 ustanovení §22 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a ustanovení §79 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sen. zn. 29 NSČR 55/2014, uveřejněné pod číslem 55/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z výše označené judikatury Nejvyššího soudu pak pro poměry dané věci plyne závěr, podle něhož okolnost, že žalovaný byl k datu uzavření dohody osobou blízkou společnosti, která byla většinovým ( ¾) společn íkem dlužníka, ještě neznamená, že by osobami blízkými byli též dlužník a žalovaný.
O tom, že dlužník a žalovaný netvoří koncern, rovněž nejsou pochybnosti (viz např. k pojetí koncernu obdobně důvody usnesení ze dne 18. září 2013, sen. zn. 29 NSČR 61/2013, uveřejněného pod číslem 11/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i výslovné znění ustanovení §66a obch. zák.).
Konečně Nejvyšší soud dodává, že nepovažuje za zjevně nepřiměřený (vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci soudy nižších stupňů) ani závěr odvolacího soudu o neexistenci úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, jakož i o tom, že žalovanému nebyl znám tento úmysl dlužníka nebo mu nemusel být znám se zřetelem ke všem okolnostem. K rozdílu mezi nedbalostí a úmyslem (lhostejno, že při výkladu odpovědnosti za škodu) srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 8. června 2018), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000,- Kč) částku 3.100,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4.114,- Kč.
K určení výše odměny za zastoupení advokátem v incidenčním sporu srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 ICdo 13/2013, uveřejněného pod číslem 91/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněného pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu