ECLI:CZ:NS:2012:29.NSCR.12.2012.1
KSPL 27 INS XY
29 NSČR 12/2012-B 50
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka R. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Evou Oncirkovou, advokátkou, se sídlem v Karlových Varech, Dr. Davida Bechera 19, PSČ 360 01, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 27 INS XY, o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2011, č. j. KSPL 27 INS XY, 2 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 15. prosince 2010, č. j. KSPL 27 INS XY, prohlásil Krajský soud v Plzni (dále jen „ insolvenční soud “) konkurs na majetek dlužníka R. V. (bod I. výroku), určil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku (bod II. výroku) a uložil insolvenčnímu správci, aby mu do 10 dnů od doručení usnesení předložil zprávu o hospodářské situaci dlužníka ke dni prohlášení konkursu (bod III. výroku).
Insolvenční soud odůvodnil prohlášení konkursu tím, že:
1/ Usnesením ze dne 17. března 2010, č. j. KSPL 27 INS XY, rozhodl o úpadku dlužníka (ve smyslu ustanovení §136 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenčního zákona/), aniž stanovil způsob řešení úpadku dlužníka.
2/ Na přezkumném jednání, které se konalo 13. května 2010, navrhl insolvenční správce řešení dlužníkova úpadku prohlášením konkursu na jeho majetek, s tím, že dlužník nepodal návrh na reorganizaci v zákonné lhůtě dle §318 insolvenčního zákona, a že nejsou splněna kritéria dle §314 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona pro nepatrný konkurs.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soud u.
Odvolací soud - vycházeje z ustanovení §149 odst. 1 insolvenčního zákona - především uvedl, že ta část odvolací argumentace, dle níž nebyly zohledněny důvody vzniku dlužníkových závazků, směřuje proti předpokladům pro zjištění jeho úpadku, které již insolvenční soud přezkoumal v usnesení ze dne 17. března 2010, proti němuž se dlužník neodvolal.
Dále odvolací soud uvedl, že ani způsob, jímž by měl být řešen úpadek dlužníka „bez konkursního řízení“, specifikovaný v odvolání, ve skutečnosti nemíří proti předpokladům prohlášení konkursu. Dlužník jako podnikatel nenabídl soudu ani věřitelům sanační způsob řešení svého úpadku (odpovídající reorganizaci), ale toliko řešení likvidační (odpovídající konkursu). Přitom ani jeho obava, že v případě konkursu bude muset ukončit podnikání, neodpovídá právní úpravě, neboť podle ustanovení §261 insolvenčního zákona prohlášením konkursu nekončí provoz dlužníkova podniku, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak.
Odvolací soud pak přitakal insolvenčnímu soud u v tom, že ve lhůtách určených v ustanovení §318 odst. 1 insolvenčního zákona nebyl podán návrh na reorganizaci (za který nelze považovat ani podání dlužníka z 8. května 2010 označené jako „návrh na splátkový režim s prodejem pozemků“), jakož i v tom, že řešení úpadku dlužníka oddlužením není dle ustanovení §389 odst. 1 insolvenčního zákona přípustné, neboť dlužník je podnikatelem. Jestliže schůze věřitelů svolaná rozhodnutím o úpadku nepřijala usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku, pak je správný závěr, že jediným možným způsobem řešení úpadku dlužníka je konkurs (§149 odst. 1 insolvenčního zákona).
Dlužník neuplatnil žádné skutečnosti, jež by byly způsobilé zpochybnit rozhodnutí insolvenční ho soudu o tom, že způsobem řešení dlužníkova úpadku bude konkurs, uzavřel odvolací soud.
Dlužník podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel zodpovězení otázky, zda lze prohlásit konkurs na majetek dlužníka pouze s ohledem na naplnění zákonné definice úpadku, bez ohledu na skutečnosti, které mimo dlužníkův vliv způsobily špatný finanční stav dlužníka.
V mezích uplatněných dovolacích důvodů pak dovolatel namítá, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s insolvenčním zákonem, když nevyhodnotily jeho podání z 8. května 2010 jako návrh na povolení reorganizace. Současně dovolatel uvádí, že soud měl zohlednit i tu skutečnost, že dlužníkův úpadek nastal (jak dlužník opakovaně uváděl ve svých předchozích podáních) v důsledku jednání třetích osob.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 30. března 2011 (tj. naposledy ve znění zákona č. 409/2010 Sb.).
Podle ustanovení §7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Otázku, kterou klade dovolatel, zodpověděl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněném pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam vysvětlil, že opravný prostředek směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu, k nimž patří předchozí vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a závěr, že dlužníkův úpadek nelze řešit některým ze sanačních způsobů (reorganizací či oddlužením), případně závěr, že namísto přijetí rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku (ve smyslu §4 odst. 2 insolvenčního zákona) mělo být vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§158 insolvenčního zákona). Takový opravný prostředek však nemůže uspět, spočívá-li na argumentech, jejichž prostřednictvím jsou zpochybněny (jen) předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku. Napadené rozhodnutí je s těmito závěry v souladu, kdežto dovolatelova představa, že by soud měl při rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku přihlížet ke skutečnostem, které mimo dlužníkův vliv způsobily špatný finanční stav dlužníka, jim odporuje.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí se nepodává ani z další dovolací argumentace. Jak se totiž podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněného pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2011“), je-li dlužník podnikatelem, u kterého reorganizace podle insolvenčního zákona není přípustná bez dalšího (nejde sice o případ dle §316 odst. 3 insolvenčního zákona, avšak dlužník nesplňuje ani některý z požadavků formulovaných pro přípustnost reorganizace v ustanovení §316 odst. 4 insolvenčního zákona), je reorganizace podle insolvenčního zákona přípustná podmíněně, za předpokladu, že dlužník ve spojení se včas podaným návrhem na povolení reorganizace předloží ve lhůtě určené v §316 odst. 5 insolvenčního zákona reorganizační plán přijatý způsobem popsaným v témže ustanovení, čímž překoná nesplnění některé z podmínek kladených pro přípustnost reorganizace ustanovením §316 odst. 4 insolvenčního zákona. Jestliže však lhůta určená k předložení reorganizačního plánu dlužníkem v §316 odst. 5 insolvenčního zákona marně uplyne ještě před konáním (první) schůze věřitelů, stává se reorganizace dlužníka definitivně nepřípustnou a insolvenčnímu soudu nic nebrání v tom, aby i před konáním schůze věřitelů prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
Dlužník v insolvenčním řízení ani netvrdil, že by jako podnikatel splňoval některý z požadavků formulovaných pro přípustnost reorganizace v ustanovení §316 odst. 4 insolvenčního zákona (naopak, ze seznamů, jež sám předložil /A-5/, se podávalo, že dozajista nezaměstnával nejméně 100 zaměstnanců v pracovním poměru), takže i kdyby bylo lze míti jeho podání z 8. května 2010 (B-4) za návrh na povolení reorganizace, bez včas předloženého a věřiteli přijatého reorganizačního plánu (což se podle spisu nestalo) bylo podle judikatorních závěrů Nejvyššího soudu obsažených v R 96/2011 vyloučeno řešit dlužníkův úpadek jinak než konkursem.
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které vstoupilo do insolvenční ho řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. února 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu