ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.181.2017.1
KSBR 28 INS 27135/2015
sp. zn. 29 NSČR 181/2017-A-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Tomáše Brauna v insolvenční věci dlužníka ZANA invest a. s. , se sídlem v Brně, Mečová 358/8, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 24843024, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 28 INS 27135/2015, o insolvenčním návrhu dlužníka a věřitelů 1/ RALT COMPANY s. r. o. , se sídlem v Dobřejovicích, Lipová 181, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 02138816, a 2/ Glory Daze Associated S. A. , se sídlem 33 Porter Road, P. O. Box 3169, PMB 103, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 584444, zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Janem Vančurou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Salmovská 1534/11, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. února 2017, č. j. KSBR 28 INS 27135/2015, 3 VSOL 35/2016-A-70, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 19. listopadu 2015, č. j. KSBR 28 INS 27135/2015-A-16, rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu dlužníka a věřitelů 1/ RALT COMPANY s. r. o. (dále jen „insolvenční navrhovatel R“) a 2/ Glory Daze Associated S. A. (dále jen „věřitel G“), za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, tak, že (mimo jiné):
1/ Zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku).
2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku).
3/ Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Mgr. Jana Jukla (bod III. výroku).
[2] Proti usnesení insolvenčního soudu podali odvolání dlužník (proti bodům II. a III. výroku) věřitel Crius Capital, SE (dále jen „věřitel C“) [ proti bodům II. a III. výroku ], a insolvenční navrhovatel R (proti bodu I II. výroku).
[3] Usnesením ze dne 19. dubna 2016, č. j. KSBR 28 INS 27135/2015-A-43, insolvenční soud zastavil řízení o odvolání věřitele C proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. listopadu 2015 pro neuhrazení soudního poplatku z odvolání.
[4] K odvolání věřitele C Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. června 2016, č. j. KSBR 28 INS 27135/2015, 3 VSOL 721/2016-A-51:
1/ Potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. dubna 2016 v rozsahu, v němž se týkalo bodu II. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. listopadu 2015.
2/ Změnil usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. dubna 2016 v rozsahu, v němž se týkalo bodu III. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. listopadu 2015, tak, že se odvolací řízení nezastavuje.
[5] Usnesením ze dne 15. února 2017, č. j. KSBR 28 INS 27135/2015, 3 VSOL 35/2016-A-70, Vrchní soud v Olomouci:
1/ Odmítl odvolání insolvenčního navrhovatele R a věřitele C proti bodu III. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. listopadu 2015 (první výrok).
2/ Potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. listopadu 2015 v bodu II. výroku (druhý výrok).
[6] Proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu ze dne 15. února 2017 podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a požaduje, aby Nejvyšší soud v napadených výrocích zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[7] Jako dovolacím soudem neřešenou předestírá dovolatel Nejvyššímu soudu otázku pojetí koncernu ve smyslu ustanovení §79 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) [ dále jen „ z. o. k.“].
[8] Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyvozuje dovolatel z toho, že insolvenční soud byl při rozhodování nesprávně obsazen (ve věci nerozhodoval zákonný soudce) a z toho, že při posuzování, zda byly splněny podmínky pro prohlášení konkursu (zejména při řešení námitky nedostatku aktivní legitimace věřitele G a při řešení pochybností dovolatele o existenci pohledávky) nebyly posouzeny veškeré skutečnosti.
[9] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[10] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[11] Otázku pojetí koncernu podle §79 z. o. k. předestírá dovolatel Nejvyššímu soudu ve spojení s námitkou, že v jeho věci rozhodoval nezákonný soudce; jelikož nešlo (dle dovolatele) o věc koncernově propojenou s věcí vedenou u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR 28 INS 25210/2013, neměla být přidělena do soudního oddělení č. 28. Touto argumentací však dovolatel z obsahového hlediska vystihuje pouze tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spočívající v tom, že soud byl nesprávně obsazen; srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2012, pod číslem 16 [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] . Taková „zmatečnostní“ vada však není způsobilým dovolacím důvodem; k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Prostřednictvím otázky popsané v odstavci [7] tak nelze připustit dovolání podle §237 o. s. ř.
[12] Ve vazbě na tvrzený rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu pak dovolatel především obsáhle argumentuje ve prospěch závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace věřitele G k podání insolvenčního návrhu a spornosti pohledávky tohoto věřitele. Tato argumentace je ovšem pro účely posouzení přípustnosti dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, právně bezcenná. Již v usnesení ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněném pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , z nějž ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází, Nejvyšší soud uzavřel, že:
„Opravný prostředek (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost) směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu, k nimž patří předchozí vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a závěr, že dlužníkův úpadek nelze řešit některým ze sanačních způsobů (reorganizací či oddlužením), případně závěr, že namísto přijetí rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku [ ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] mělo být vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§158 insolvenčního zákona)“.
Zkoumání otázky aktivní věcné legitimace některého z insolvenčních navrhovatelů (včetně zkoumání spornosti pohledávky tohoto insolvenčního navrhovatele) je vyhrazeno (s omezením, jež se pro odvolací řízení podává z §141 odst. 2 insolvenčního zákona) té fázi insolvenčního řízení, která končí rozhodnutím o insolvenčním návrhu [ zde rozhodnutím o úpadku dlužníka, jež odvoláním ani dovoláním nebylo (ani nemohlo být) zpochybněno ]; při rozhodování o způsobu řešení úpadku dlužníka (konkursem, reorganizací nebo oddlužením) se takové zkoumání již neprovádí (kdo byl insolvenčním navrhovatelem již žádný význam nemá) a insolvenční soud by naopak chyboval, kdyby takto postupoval.
[13] Podle dovolatele dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu též platí, že je-li dlužník podnikatelem, u kterého je reorganizace objektivně vzato podle insolvenčního zákona přípustná, nelze s rozhodnutím o úpadku dlužníka spojit bez dalšího i rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Dovolatel v rámci řízení „projevil zájem o sanační řešení svého úpadku“ (uvádí se v dovolání); lze tak uzavřít, že soudy nedostatečně odůvodnily rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, které rovnou spojily s rozhodnutím o úpadku dlužníka.
[14] V rovině posouzení, zda lze s rozhodnutím o úpadku dlužníka spojit (rovnou) rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem (§148 odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2015, pro věc rozhodném s přihlédnutím k době vydání usnesení insolvenčního soudu) pak závěry odvolacího soudu nevybočují z mezí ustálené judikatury Nejvyššího soudu; srov. - s přihlédnutím ke změnám, jichž s účinností od 1. ledna 2014 [ po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů ] doznalo ustanovení §316 insolvenčního zákona - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[15] K výtce nedostatečného odůvodnění závěru o možnosti spojit s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (zde konkursem), jež otevírá otázku přezkoumatelnosti napadeného usnesení, Nejvyšší soud uvádí, že potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry napadené rozhodnutí zjevně nebylo nepřezkoumatelné. V dotčených souvislostech lze poukázat i na usnesení ze dne 22. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. listopadu 2017
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu