ECLI:CZ:NS:2012:29.NSCR.21.2012.1
MSPH 95 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 21/2012-A-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka LINEA HOME s. r. o., se sídlem v Praze 6, Na Ořechovce 574/11, PSČ 162 00, identifikační číslo osoby 26338271, zastoupeného Mgr. Lenkou Vítkovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Borská 13, PSČ 301 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 95 INS XY, o insolvenční m návrhu věřitelů: 1/ N.T. Ch. , bytem XY a 2/ CM EXPRESS s. r. o. , se sídlem v Železné Rudě, Klostermannovo náměstí 41, PSČ 340 04, identifikační číslo osoby 28035500, obou zastoupených JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou, se sídlem v Klatovech, Krameriova 139, PSČ 339 01, o dovolání druhého insolvenčního navrhovatel e proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2011, č. j. MSPH 95 XY, 3 VSPH XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2011, č. j. MSPH 95 INS XY, 3 VSPH XY a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2011, č. j. MSPH 95 INS XY, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 26. srpna 2011, č. j. MSPH 95 INS XY, odmítl Městský soud v Praze (dále jen „ insolvenční soud “) insolvenční návrh věřitele CM EXPRESS s. r. o. (dále jen „společnost C“ nebo „druhý insolvenční navrhovatel “) ze dne 14. července 2011 (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). V záhlaví usnesení je označen vedle společnosti C jako další insolvenční navrhovatel N. T. Ch. (dále jen „ Ch“ nebo „ první insolvenční navrhovatel“).
Insolvenční soud dovodil - vycházeje z ustanovení §103 odst. 1 až 3, §105 a §128 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - že je důvod insolvenční návrh bez dalšího (bez předchozí výzvy k odstranění jeho nedostatků) odmítnout, vzhledem k tomu, že druhý insolvenční navrhovatel k němu nepřipojil přihlášku své pohledávky.
K odvolání druhého insolvenčního navrhovatel e i dlužníka (dlužníkovo odvolání směřovalo jen proti výroku o nákladech řízení) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. listopadu 2011, č. j. MSPH 95 INS XY, 3 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soud u v bodu I. výroku (první výrok) a změnil je v bodu II. výroku tak, že druhého insolvenčního navrhovatel e zavázal zaplatit dlužníku náhradu nákladů řízení (druhý výrok). Dále uložil prvnímu insolvenčnímu navrhovatel i zaplatit dlužníku náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud - cituje ustanovení §3 odst. 1 a 2, §107 odst. 1 a §128 odst. 1 insolvenčního zákona - úvodem poznamenal, že v dané věci bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem prvního insolvenčního navrhovatel e, přičemž později podaným insolvenčním návrhem směřujícím proti témuž dlužníku k tomuto řízení podle §107 insolvenčního zákona přistoupila společnost C, která se tak stala vedle prvního insolvenčního navrhovatel e dalším insolvenčním navrhovatelem, se kterým byl insolvenční soud povinen (jako s dalším účastníkem řízení - dalším navrhovatelem) zacházet a v této pozici ho též uvést v záhlaví napadeného usnesení.
Odvolací soud nesouhlasil s důvody, pro které insolvenční soud odmítl insolvenční návrh druhého insolvenčního navrhovatel e. Dovodil, že to, že věřitel jako insolvenční navrhovatel nepřipojil k insolvenčnímu návrhu (podle §105 insolvenčního zákona ) přihlášku své pohledávky, není samo o sobě důvodem pro odmítnutí insolvenčního návrhu podle §128 odst. 1 insolvenčního zákona , když v takovém případě je třeba nejdříve vyzvat insolvenčního navrhovatele ( podle §128 odst. 2 insolvenčního zákona ) k odstranění nedostatků insolvenčního návrhu a odmítnout insolvenční návrh až kdyby výzvě nebylo vyhověno ve stanovené lhůtě (potud odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2008, sen. zn. 1 VSPH XY, uveřejněné pod číslem 12/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přes výše uvedené však odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu, maje za to, že druhý insolvenční navrhovatel ve svém insolvenčním návrhu nedostatečně konkretizoval tvrzenou pohledávku jediného dalšího věřitele tam označeného (Ch), takže jsou splněny podmínky pro odmítnutí insolvenčního návrhu dle §128 odst. 1 insolvenčního zákona .
Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý insolvenční navrhovatel dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně je dovolatel přesvědčen o tom, že řádně splnil svou povinnost tvrzení a že ke svým tvrzením navrhl příslušné důkazy. Míní rovněž, že je dána jeho aktivní legitimace, když insolvenční návrh obsahuje všechny potřebné údaje. Dovolatel má za to, že svou pohledávku popsal, řádně ji identifikoval a také uvedl termín její splatnosti.
Dovolatel rovněž usuzuje, že pro každého věřitele mělo být vydáno samostatné rozhodnutí. Dovozuje rovněž, že měly-li soudy za to, že insolvenční návrh nebyl dostatečný, měl být na tuto skutečnost upozorněn, aby nedostatek odstranil.
Závěrem dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud sice potvrdil usnesení insolvenčního soud u, ale z jiných důvodů, což v odvolacím řízení není možné.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 29. prosince 2011 (tj. naposledy ve znění zákona č. 188/2011 Sb.).
Podle ustanovení §7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu,
nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Dovolání je (bez dalšího) přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněné pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ). Podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam, formulovanou ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití §237 odst. 1 a 3 o. s. ř., má Nejvyšší soud za obsoletní (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2009, uveřejněné pod číslem 151/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z insolvenční ho spisu je patrno, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo tzv. zmatečnostní vadou řízení, která ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. spočívá v tom, že nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba.
Podle ustanovení §107 insolvenčního zákona další insolvenční návrh podaný na majetek téhož dlužníka dříve, než insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, se považuje za přistoupení k řízení. Od okamžiku, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, se osoba, která jej podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele (odstavec 1). Pro dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení (odstavec 2). Byl-li další insolvenční návrh podán v době, kdy insolvenční soud již rozhodl o původním insolvenčním návrhu jinak než rozhodnutím o úpadku, avšak toto rozhodnutí dosud nedoručil účastníkům insolvenčního řízení, insolvenční soud vydané rozhodnutí doručí i dalšímu insolvenčnímu navrhovateli. Došel-li další insolvenční návrh insolvenčnímu soudu až po doručení rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu, avšak předtím, než toto rozhodnutí nabylo právní moci, může další insolvenční navrhovatel podat proti takovému rozhodnutí odvolání ve lhůtě počítané od jeho doručení poslednímu z těch účastníků, kteří jsou oprávněni podat proti rozhodnutí odvolání; to neplatí, jestliže rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu bylo dalšímu insolvenčnímu navrhovateli již dříve doručeno (odstavec 3). K dalšímu insolvenčnímu návrhu podanému poté, co insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku, se nepřihlíží. Je-li součástí dalšího insolvenčního návrhu i návrh na způsob řešení dlužníkova úpadku, který byl podán dříve, než insolvenční soud o způsobu řešení dlužníkova úpadku rozhodl, zůstávají účinky návrhu na způsob řešení dlužníkova úpadku zachovány (odstavec 4).
V této věci soudy obou stupňů sice formálně respektovaly úpravu obsaženou v ustanovení §107 insolvenčního zákona (insolvenční soud tím, že jako insolvenčního navrhovatele označil v usnesení vedle společnosti C i Ch a odvolací soud i tím, že tento postup insolvenčního soudu k odvolací námitce druhého insolvenčního navrhovatele výslovně obhajoval v důvodech svého usnesení), z obsahového hlediska však jejich rozhodnutí tuto úpravu nerespektují.
Oba soudy totiž na jedné straně pokládaly společnost C za dalšího insolvenčního navrhovatele ode dne, kdy insolvenčnímu soudu došel její insolvenční návrh (a odvolací soud v této souvislosti výslovně odkazoval na ustanovení §107 insolvenčního zákona), na druhé straně však - v přímém rozporu s jednoznačně formulovaným textem §107 odst. 1 insolvenčního zákona - nepovažovaly další insolvenční návrh ze 14. července 2011 za „přistoupení k řízení“, nýbrž s ním dále nakládaly jako s podáním, jímž bylo samostatně zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka; jen tak si totiž lze vysvětlit, že (podle obsahu insolvenčního spisu) usnesením ze dne 17. srpna 2011, č. j. MSPH 95 INS XY, insolvenční soud nejprve odmítl insolvenční návrh ze dne 29. června 2011, podaný Ch (i v záhlaví tohoto usnesení označil insolvenční soud vedle Ch jako insolvenčního navrhovatel e společnost C) a že odvolací soud toto usnesení potvrdil usnesením ze dne 21. listopadu 2011 (tedy vydaným stejného dne jako napadené usnesení), č. j. MSPH 95 INS XY, 3 VSPH XY (řízení o dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu bylo vedeno u Nejvyššího soudu pod sen. zn. 29 NSČR 20/2012).
Ve smyslu ustanovení §2 písm. c/ insolvenčního zákona se insolvenčním návrhem rozumí u insolvenčního soudu podaný návrh na zahájení insolvenčního řízení. K tomu, aby o příslušném podání mohlo být uvažováno jako o „insolvenčním návrhu“ (aby se k němu jako k takovému přihlíželo), musí být opatřeno úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem (srov. §97 odst. 2 insolvenčního zákona). Je-li tento předpoklad naplněn a nejde-li o insolvenční návrh „první“, nýbrž „další“, prosadí se (nejde-li o případ uvedený v §107 odst. 4 insolvenčního zákona) účinek předjímaný ustanovením §107 odst. 1 insolvenčního zákona, spočívající v tom, že „další insolvenční návrh“ se považuje za „přistoupení k řízení“ (§107 odst. 1 věta první insolvenčního zákona) a osoba, která jej podala, se, považuje za „dalšího insolvenčního navrhovatele“ (§107 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona).
K institutu „přistoupení k řízení“ se ve zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenční ho zákona (projednávanému Poslaneckou Sněmovnou ve 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120) [k §107 návrhu insolvenčního zákona] uvádí, že: „Ustanovení §107 osnovy o dalším insolvenčním návrhu (přistoupení k řízení) navazují na platnou úpravu, kterou rozvádějí a zpřesňují v intencích judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu“. „Platnou úpravou“ se v té době rozumělo ustanovení §4 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „ZKV“), které určovalo, že další návrh na prohlášení konkursu, podaný na téhož dlužníka dříve, než soud rozhodne o prohlášení konkursu, se považuje za přistoupení k řízení; pro dalšího navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení.
K ustanovení §4 odst. 4 ZKV přitom Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 12. října 2006, sp. zn. 21 Cdo 2758/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2007, pod číslem 5, že návrh na zahájení řízení, který se podle zákona považuje za přistoupení k řízení (zahájenému na jiný, dříve podaný návrh na zahájení řízení, nebo bez návrhu, jde-li o řízení, kde to připouští zákon), nemá účinky zahájení řízení. Tamtéž dodal, že to mimo jiné znamená, že dnem, kdy došel soudu návrh na zahájení řízení, který se podle zákona považuje za přistoupení k řízení, nedošlo k zahájení nového samostatného řízení, že pro takového dalšího navrhovatele platí stav řízení, do něhož tímto způsobem přistoupil, a že při posuzování právních vztahů mezi účastníky řízení nemůže soud vycházet z toho, že by se další navrhovatel (samostatně, svým návrhem) vůbec něčeho domáhal. Současně Nejvyšší soud dovodil, že soud, který na základě takového podání o věci rozhoduje (maje nesprávně za to, že jde o návrh na zahájení řízení), zatíží řízení zmatečnostní vadou dle §229 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (srov. shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 1081/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 5403/2008).
Tyto závěry k institutu „přistoupení k řízení“ - byť formulované v poměrech podle zákona o konkursu a vyrovnání - jsou (jak naznačuje i citovaná pasáž důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu) mutatis mutandis uplatnitelné i pro poměry založené insolvenčním zákonem (při výkladu ustanovení §107 insolvenčního zákona).
Považuje-li se „další insolvenční návrh“ (v intencích §107 odst. 1 věty první insolvenčního zákona) za „přistoupení k řízení“ o původním insolvenčním návrhu, nelze s ním dále zacházet jako se samostatným insolvenčním návrhem; jde o podání, které nemá (nevyvolává) účinky zahájení insolvenční ho řízení. To mimo jiné znamená, že dnem, kdy došel insolvenční mu soudu u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, „další insolvenční návrh“, který se podle §107 odst. 1 věty první insolvenčního zákona považuje za „přistoupení k řízení“ (o původním insolvenčním návrhu), nedošlo k zahájení nového samostatného insolvenční ho řízení, že pro takového dalšího insolvenční ho navrhovatele platí stav řízení, do něhož tímto způsobem přistoupil (§107 odst. 2 insolvenčního zákona), a že při posuzování právních vztahů mezi účastníky insolvenční ho řízení nemůže insolvenční soud vycházet z toho, že by se další insolvenční navrhovatel (samostatně, svým insolvenční m návrhem) vůbec něčeho domáhal.
Jinak řečeno, usnesení, jímž insolvenční soud samostatně odmítne další insolvenční návrh, který se podle ustanovení §107 odst. 1 insolvenčního zákona považuje za přistoupení k řízení o původním insolvenčním návrhu, je postiženo zmatečností podle ustanovení §229 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.
Odtud plyne, že insolvenční soud tím, že rozhodoval o „insolvenčním návrhu ze dne 14. července 2011“ (podaném společností C), zatížil řízení zmatečnostní vadou ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. d/ o. s. ř., jelikož rozhodoval o insolvenčním návrhu, kterého zde již (v důsledku úpravy obsažené v ustanovení §107 odst. 1 větě první insolvenčního zákona ) nebylo. Odvolací soud v daném ohledu nezjednal nápravu.
Nejvyšší soud tudíž , aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení (§242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (opět včetně závislého výroku o nákladech řízení) a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). Důvod zastavit insolvenční řízení podle §243b odst. 4 o. s. ř. Nejvyšší soud neměl, když toto řízení bude (vzhledem k výsledku dovolacího řízení ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sen. zn. 29 NSČR 20/2012) dále pokračovat (s dovolatelem jako dalším insolvenčním navrhovatel em) na základě insolvenčního návrhu CH.
Zabývat se uplatněnými dovolacími argumenty pokládal Nejvyšší soud za dané situace již za zbytečné.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli a dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. března 2012
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu