ECLI:CZ:NS:2012:29.NSCR.41.2011.1
KSHK 40 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 41/2011-B-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužnice I. T., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Václavem Markem, advokátem, se sídlem v Kladně, Oblastní nemocnice, Vančurova 1548, PSČ 272 01, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 40 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, PSČ 110 00, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2010, č. j. KSHK 40 INS XY, KSHK 40 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 24. září 2010, č. j. KSHK 40 INS XY, KSHK 40 INS XY, na základě insolvenčního návrhu věřitele Komerční banky, a. s. (dále jen „insolvenční navrhovatel“), došlého insolvenčnímu soudu 13. července 2010, mimo jiné zjistil úpadek dlužnice I. T. a na její majetek prohlásil konkurs.
Vrchní soud v Praze k odvolání dlužnice usnesením dne 16. prosince 2010, č. j. KSHK 40 INS XY, KSHK 40 INS XY, 1 VSPH XY, mimo jiné usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění úpadku dlužnice potvrdil a ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice toto usnesení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §3, §136 odst. 1 a §141 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že má za osvědčený úpadek dlužnice, když insolvenční navrhovatel doložil existenci svých splatných a vykonatelných pohledávek za dlužnicí ve výši 3,659.339,21 Kč a 195.995,90 Kč, jakož i existenci dalších věřitelů, jimiž jsou ESSOX, s. r. o. se splatnou a vykonatelnou pohledávkou ve výši 26.543,82 Kč a Česká pojišťovna, a. s. se splatnou pohledávkou 7.242,- Kč a 23.533,- Kč (z níž je „nevykonatelných 8.923,- Kč“). Přitom zdůraznil, že vykonatelné pohledávky jsou splatné již několik let, byly ohledně nich zahájeny exekuce, dlužnice je uvedla v seznamu svých závazků a na přezkumném jednání konaném 19. listopadu 2010 byly uznány jak dlužnicí, tak insolvenčním správcem.
Za stavu, kdy dlužnice nijak neosvědčila svoji schopnost závazky odpovídající shora uvedeným pohledávkám uhradit, přitakal závěru soudu prvního stupně o úpadku dlužnice ve formě platební neschopnosti, s tím, že úpadek dlužnice vyplývá též z dalších přihlášených pohledávek věřitelů, jež dlužnice nepopřela a byly zjištěny.
Odvolací soud neshledal opodstatněnými ani námitky dlužnice, podle nichž se insolvenční soud nezabýval důvody, které vedly insolvenčního navrhovatele k podání insolvenčního návrhu, hodnota majetku dlužnice [rozuměj majetku ve společném jmění dlužnice a jejího manžela S. T. (jehož úpadek byl zjištěn týmž rozhodnutím insolvenčního soudu)] nejméně dvojnásobně převyšuje pohledávku insolvenčního navrhovatele a důvodem její platební neschopnosti je zákaz dispozice s majetkem vydaný exekučním soudem. Potud dodal, že v situaci, kdy pohledávky insolvenčního navrhovatele byly splatné několik let, měla dlužnice dostatek času „je zapravit“. Nepřisvědčil tak obraně dlužnice, že za její úpadek může zákaz nakládání s majetkem vzniklý až následně jako „důsledek exekuce“, respektive předchozí zrušení účtu u insolvenčního navrhovatele v roce 2006.
Konečně odvolací soud nepřitakal názoru dlužnice, že by při podání insolvenčního návrhu byl insolvenční navrhovatel veden nepoctivým úmyslem, nehledě na to, že i kdyby byla tato výhrada prokázána, „nebyla by s to otřást skutkovým zjištěním soudu prvního stupně ohledně existence (jiných) věřitelů se splatnými pohledávkami, což by samo o sobě postačovalo ke zjištění úpadku dlužnice (§141 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona)“. Obdobně není významné ani tvrzení dlužnice, že by insolvenční navrhovatel měl dosáhnout uspokojení své pohledávky v exekuci, neboť je jen jeho věcí, kterou „cestu si pro uplatnění či bránění svých práv vůči dlužnici zvolí“. Irelevantní je rovněž „mínění“ dlužnice o tom, že hodnota jejích nemovitostí (rozuměj nemovitostí ve společném jmění manželů) převyšuje výši pohledávek insolvenčního navrhovatele a že soud prvního stupně měl zkoumat též její úpadek z hlediska předlužení, neboť pro zjištění úpadku dlužnice je postačující, že byl osvědčen již ve formě platební neschopnosti, aniž bylo třeba se zabývat i eventuelním předlužením. Jde-li o věřitele AVERSEN ENTERPRISES LIMITED, jehož pohledávku dlužnice i insolvenční správce popřeli, odvolací soud pouze konstatoval, že „jen na tomto věřiteli zjištěný úpadek dlužnice nestojí“. Navíc z upraveného seznamu přihlášek zjistil, že na přezkumném jednání dlužnice výslovně uznala i další než shora uvedené (soudem prvního stupně zjištěné) vykonatelné pohledávky pěti věřitelů a nevykonatelné pohledávky pěti věřitelů, v úhrnu převyšujících částku 375.000,- Kč a splatných (v řadě případů) rovněž před několika lety.
Důvodem pro zrušení usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice pak podle odvolacího soudu bylo pochybení spočívající v tom, že insolvenční soud prohlásil (jeden) konkurs na majetek dlužnice i manžela dlužnice S. T., když „úpadek obou dlužníků – manželů lze řešit konkursem zásadně odděleně“.
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spatřujíc po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázek:
1) Jaký je rozsah přezkoumávání insolvenčního návrhu ve smyslu ustanovení §97 odst. 2 insolvenčního zákona ve vztahu k tomu, zda může mít účinky zahájení insolvenčního řízení návrh osoby, která není věřitelem ani není řádně věřitelem zmocněna k podání insolvenčního návrhu a zda na základě takového návrhu lze vydat rozhodnutí o zjištění úpadku?
2) Jak vykládat ustanovení §141 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona ve vztahu k ustanovení §5 písm. a) insolvenčního zákona a k ustanovení §2 o. s. ř., konkrétně zda při rozhodování o odvolání „insolvenčního dlužníka“ podle ustanovení §141 odst. 1 insolvenčního zákona je možno vzhledem k dikci tohoto ustanovení abstrahovat od zásad, na nichž je založeno insolvenční i „občanskosoudní“ řízení?
Dovolatelka zdůrazňuje, že insolvenční návrh „podal advokát JUDr. Petr Balcar, i. s., advokátem Mgr. Markem Pilařem s tím, že tak činí na základě plné moci insolvenčního navrhovatele Komerční banky, a. s. Z plné moci (datované 13. února 2006) však oprávnění podat insolvenční návrh pro JUDr. Petra Balcara nevyplývá, když insolvenční navrhovatel jmenovaného zmocnil, aby ho „zastupoval a činil veškeré právní úkony ve věci vymáhání pohledávek za klienty, uvedenými v příloze této plné moci“. „Zastupování při vymáhání pohledávek ovšem nelze vyložit jako oprávnění vyvolat insolvenční řízení, nehledě na to, že v době udělení plné moci současný insolvenční zákon ještě ani neexistoval“. V této souvislosti poukazuje i na skutečnost, že k ústním jednáním před insolvenčním soudem se dostavovali zaměstnanci insolvenčního navrhovatele a při těchto jednáních činili úkony, aniž by doložili substituční zmocnění JUDr. Petra Balcara; insolvenční soud i odvolací soud tyto úkony akceptovaly, ale svá rozhodnutí doručovaly nadále JUDr. Balcarovi.
Dále odvolacímu soudu vytýká, že odmítl vzít v úvahu skutečnost, že důvodem neschopnosti splácet dluhy na straně dlužnice byl zákaz dispozice s penězi a s veškerým dalším majetkem (rozuměj majetkem ve společném jmění manželů), jehož hodnota „nejméně dvojnásobně“ přesahuje pohledávku insolvenčního navrhovatele, vydaný „exekučním soudem a exekutorem“ k návrhu insolvenčního navrhovatele, a nezabýval se ani otázkou, zda v poměrech dané věci není možno dosáhnout uspokojení exekucí [§3 odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona].
Vyjadřuje přesvědčení, že podle ustanovení §5 odst. 1 insolvenčního zákona musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby nikdo nebyl nespravedlivě poškozen, pročež není na místě zkoumat jen formální znaky úpadku ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona „bez zřetele na nic jiného“, když „při takovém pojetí by nebylo nesnadné účelově přivodit situaci, kterou zákon definuje jako úpadek a zbavit tak majetku jakoukoli fyzickou osobu či zničit konkurenční právnickou osobu.“ „Takový výklad a z něho vyplývající postup je však v rozporu s chápáním pojmu spravedlnosti v právním řádu České republiky i Evropské unie a mohl by mít za následek zneužití práva, které nemůže požívat soudní ochrany (§2 o. s. ř.)“.
Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná podle ustanovení §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (16. prosince 2010) se rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (účinné od 1. července 2009) podává z bodu 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony. Insolvenční zákon je pro danou věc uplatitelný ve znění účinném do 31. prosince 2010, tj. naposledy ve znění zákona č. 260/2010 Sb.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného usnesení může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska výhrady, podle níž JUDr. Petr Balcar nebyl jako zástupce insolvenčního navrhovatele oprávněn podat insolvenční návrh v dané věci, nelze usuzovat již proto, že jejím prostřednictvím dovolatelka nezpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Lze rovněž doplnit, že již odvolací soud v napadeném usnesení citoval ustanovení §141 insolvenčního zákona, které v případě rozhodnutí o úpadku vydaného na základě insolvenčního návrhu věřitele omezuje dlužníku (jako jediné osobě oprávněné se odvolat) odvolací důvody na námitku, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně (odstavec 1 věta druhá), dále vylučuje možnost přihlížet v odvolacím řízení ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně (odstavec 1 věta třetí) a v situaci, kdy je osvědčen úpadek dlužníka, vylučuje zrušení nebo změnu rozhodnutí o úpadku odvolacím soudem jen proto, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo proto, že insolvenční navrhovatel v průběhu odvolacího řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení (odstavec 2). Srov. k tomu též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ani případná vada v průkazu zastoupení insolvenčního navrhovatele v tomto kontextu není způsobilým odvolacím (a tudíž ani dovolacím) důvodem, nelze-li jejím prostřednictvím prosadit závěr, že dlužníkům úpadek není osvědčen nebo že osvědčení dlužníkova úpadku brání překážka stanovená v insolvenčním zákoně.
Přitom nelze přehlédnout, že v plné moci ze dne 13. února 2006 je rozsah zmocnění JUDr. Petra Balcara formulován způsobem „ … aby zastupoval a činil veškeré právní úkony ve věci vymáhání pohledávek za klienty, uvedenými v příloze této plné moci“, s tím, že je (mimo jiné) oprávněn „vymáhat nároky (…) i tehdy, kdy je podle právních předpisů zapotřebí zvláštní plné moci“ a že „plná moc je udělena i v rozsahu práv a povinností podle trestního řádu, občanského soudního řádu a správního řádu“. V příloze je pak uvedeno označení klienta – I. T. Závěr, podle něhož na základě zmíněné plné moci mohl zástupce (advokát) bez dalšího podat insolvenční návrh za insolvenčního navrhovatele je tak zcela zjevný.
Zásadně právně významným Nejvyšší soud neshledává rozhodnutí odvolacího soudu ani z pohledu výhrad dovolatelky, podle nichž byla její platební neschopnost způsobena „zákazem dispozice s penězi i s veškerým dalším majetkem, vydaným exekučním soudem a exekutorem k návrhu insolvenčního věřitele“, a že hodnota tohoto majetku převyšuje výši pohledávek za dlužnicí. Zmíněnými námitkami totiž dovolatelka nepolemizuje se závěry, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) spočívá, tj. že má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší než třicet dnů po lhůtě splatnosti [ustanovení §3 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona] a že se má za to, že není schopna plnit své peněžité závazky, jelikož je neplnila po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti [§3 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona].
Navíc v této souvislosti Nejvyšší soud doplňuje, že v usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněném pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval závěr, podle něhož není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. V usneseních ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009 a ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, dále zdůraznil, že zmíněná teze má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů.
Konečně v usnesení ze dne 1. září 2011, sen. zn. 29 NSČR 21/2010, Nejvyšší soud uzavřel, že argument, podle něhož platební neschopnost dlužníka způsobilo protiprávní jednání třetí osoby, lze použít jako důvod zamítnutí insolvenčního návrhu jen tehdy, osvědčí-li dlužník, že takto vzniklou platební neschopnost bude schopen odvrátit do tří měsíců od splatnosti svých peněžitých závazků (§143 odst. 3 insolvenčního zákona).
Nejvyšší soud nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné ani z pohledu dovolací argumentace poukazující na zásadu vyjádřenou v ustanovení §5 písm. a) insolvenčního zákona, podle níž insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů.
V situaci, kdy ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je nepochybné, že dlužnice po dobu několika let nehradí věřitelům jejich splatné (a z velké části i vykonatelné) pohledávky, se totiž její argumentace o nemožnosti tyto závazky plnit v důsledku následně nařízených exekucí jeví ryze účelovou.
Jelikož dovolání dlužnice Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci, insolvenčnímu navrhovateli a věřitelskému výboru se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu