ECLI:CZ:NS:2012:29.NSCR.46.2011.1
MSPH 79 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 46/2011-A-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka B. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem v Liberci III – Jeřáb, 1. máje 535/50, PSČ 460 02, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele BAYSTON TECHNOLOGY LIMITED, se sídlem The Studio St. Nicholas Close, Elstree, Herts WD6 4 EW, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupeného Mgr. Františkem Povolným, advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2011, č. j. MSPH 79 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 28. března 2011, č. j. MSPH 79 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele BAYSTON TECHNOLOGY LIMITED tak, že zjistil úpadek dlužníka B. K. (bod I. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku), ustavil insolvenčním správcem společnost Z. C. H. v. o. s. (bod III. výroku), vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 30 dní ode dne zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku), vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužníku, aby plnění neposkytovaly dlužníku, ale insolvenčnímu správci (bod V. výroku), vyzval věřitele dlužníka, aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva k majetku dlužníka uplatňují (bod VI. výroku), nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů, s tím, že účast dlužníka a insolvenčního správce na přezkumném jednání a schůzi věřitelů je nezbytná (body VII. až IX. výroku), uložil insolvenčnímu správci, aby ve lhůtě k tomu určené předložil insolvenčnímu soudu zpracovaný seznam přihlášených pohledávek a oznámil, že rozhodnutí insolvenčního soudu budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku a současně stanovil, že usnesení je účinné okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, tj. dne 28. března 2011, v 10.00 hodin (bod X. výroku).
Insolvenční soud vyšel z ustanovení §3, §97 odst. 3, §105 a §136 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), přičemž dovodil, že:
1) Insolvenční navrhovatel „doložil“ existenci splatné pohledávky za dlužníkem ve výši 26,421.341,- Kč smlouvou o úvěru č. 2210-21344 ze dne 14. července 2009 ve znění dodatku a smlouvou o úvěru č. 2210-21362 ze dne 14. září 2009, smlouvami o postoupení pohledávek a převodu práv a povinností ze dne 19. listopadu 2010, uzavřenými mezi WPB Capital, spořitelním družstvem (jako postupitelem) a insolvenčním navrhovatelem (jako postupníkem), jakož i oznámením o ztrátě výhody splátek ze dne 25. listopadu 2010.
2) Existence insolvenčního navrhovatele byla doložena potvrzením správce rejstříku společností pro Anglii a Wales ze dne 21. července 2009 a zákonným osvědčením insolvenčního navrhovatele.
3) V řízení nebylo prokázáno, že podpis O. S., místopředsedy představenstva postupitele na oznámení o postoupení pohledávek „je falešný“, když v prohlášení ze dne 18. března 2011 jmenovaný potvrdil, že oznámení vlastnoručně podepsal a jeho podpis na prohlášení byl úředně ověřen.
4) Nelze namítat neplatnost smlouvy o postoupení pohledávek, „ať již z důvodu neplatné plné moci, neplatné apostilační doložky či nepředložení dohody o ceně za postoupení“. Tento závěr je podpořen rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 (jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, uveřejněný pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá [s výjimkou případů uvedených v §525 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení] vůči postupníkovi ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.
5) Dlužník má více věřitelů, jejichž splatné pohledávky nezpochybňuje; jde o pohledávku I. S. ze smlouvy o půjčce ve výši 1,200.000,- Kč s příslušenstvím, pohledávku R. J. a P. M. ze smlouvy o půjčce ve výši 1,300.000,- Kč s příslušenstvím a pohledávku M. D. ze smlouvy o půjčce ve výši 350.000,- Kč s příslušenstvím.
6) Pohledávka insolvenčního navrhovatele a pohledávky výše označených věřitelů jsou splatné po dobu delší 30 dnů.
7) Dlužník sám uvedl, že ač uznává pohledávku insolvenčního navrhovatele ve výši cca 9,000.000,- Kč, disponuje peněžními prostředky postačujícími k úhradě cca 50 % této částky. Je tak zřejmé, že je v úpadku ve formě platební neschopnosti. Tvrzení dlužníka, že je spoluvlastníkem nemovitého majetku, jehož hodnota údajně převyšuje jeho splatné závazky, přitom není pro posouzení jeho platební neschopnosti rozhodující, není-li dlužník schopen využít tohoto majetku k úhradě svých závazků. Kromě toho je zřejmé, že „dlužník naplnil znaky neschopnosti plnit své závazky“, když své peněžité závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti a není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných pohledávek (zde pohledávky I. S.) vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí, jakož i proto, že „řádně nesplnil povinnost předložit seznamy podle §104 odst. 1 insolvenčního zákona (předložené seznamy jsou zjevně neúplné, neboť dlužník opomněl uvést stav svých peněžních prostředků, movitý majetek případně nemovitý majetek, ve kterém bydlí) a neučinil tak ani včas“.
Jelikož insolvenční navrhovatel doložil, že má za dlužníkem splatnou pohledávku a bylo osvědčeno (prokázáno), že dlužník splňuje znaky úpadku ve formě platební neschopnosti, insolvenční soud rozhodl o jeho úpadku a o způsobu řešení úpadku konkursem, když řešení jeho úpadku oddlužením již nepřipadá v úvahu, jelikož dlužník přes poučení, jež bylo obsaženo v usnesení ze dne 3. ledna 2011, nepodal návrh na povolení oddlužení.
Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 2. června 2011, č. j. MSPH 79 INS XY, 1 VSPH XY, usnesení insolvenčního soudu ve výrocích o zjištění úpadku a o způsobu řešení úpadku konkursem potvrdil.
Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §3, §136 odst. 1, §141 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona – shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že dlužník je v úpadku ve formě insolvence, neboť je po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (v daném případě po dobu několika let) v prodlení s plněním svých splatných závazků (ve výši několika milionů Kč) vůči více věřitelům (tj. vůči insolvenčnímu navrhovateli a dalšímu známému věřiteli), přičemž ničím nedoložil, že má (a měl) k dispozici finanční prostředky na jejich úhradu. Přitom jiný způsob řešení úpadku dlužníka než konkursem nebyl možný.
Zdůraznil, že „insolvenční návrh byl perfektní včetně potřebných příloh“ a předložil-li dlužník v úvodu prvního jednání nařízeného na den 11. března 2011 „nečekaně další své rozsáhlé vyjádření ve věci samé, ačkoliv povinnost vyjádřit se k insolvenčnímu návrhu mu byla uložena již usnesením ze dne 3. ledna 2011, čímž zmařil výsledky přípravy insolvenčního soudu na toto jednání, bylo třeba též insolvenčnímu navrhovateli zachovat jeho procesní práva, tj. umožnit mu seznámit se s novou obranou dlužníka a na ni reagovat“. Současně ve shodě s insolvenčním soudem nesdílel ani přesvědčení dlužníka o nezbytnosti znaleckého zkoumání podpisu S. na oznámení o postoupení pohledávky, když jmenovaný „prohlásil svůj podpis za pravý“.
Dále měl za nerozhodné, že ke dni vydání usnesení insolvenčního soudu podal přihlášku svých pohledávek toliko insolvenční navrhovatel, když pro zjištění dlužníkova úpadku postačuje, je-li v řízení postavena najisto existence nejméně dvou jeho věřitelů, a to bez ohledu na došlé přihlášky.
Konečně „správností skutkových zjištění a právních závěrů insolvenčního soudu nemůže otřást ani tvrzení dlužníka, že soudu předložil seznamy svého majetku a závazků, k nimž však nebylo přihlédnuto“; potud připomněl, že správnost dlužníkem předložených seznamů, v nichž bylo přiznáno jen to, co již bylo uvedeno v insolvenčním návrhu, byla v průběhu řízení zpochybněna samotným dlužníkem, jenž dne 23. března 2011 do protokolu uvedl, že disponuje peněžními prostředky ve výši 50 % z částky 9,000.000,- Kč (tyto peněžní prostředky v seznamu svého majetku dlužník vůbec neuvedl), a byla vyvrácena zprávou insolvenčního správce ze dne 5. května 2011, v níž je navíc uvedeno, že dlužník je evidován v centrálním registru silničních vozidel jako provozovatel 21 nákladních vozidel a různých tahačů a návěsů a v Komerční bance, a. s. vykazuje zůstatek jeho peněžních prostředků částku 87,35 Kč.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, považuje je zásadně právně významné, jelikož „odvolací soud posoudil danou právní otázku (osvědčení úpadku dlužníka) jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (např. 1 VSPH XY, Vrchní soud v Praze)“.
Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel akcentuje, že za dané situace „je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu individuálního výkonu rozhodnutí“, když účelem insolvenčního řízení není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a jeho dlužníkem. Byly tak dány důvody pro odmítnutí insolvenčního návrhu, a to proto, že „insolvenční návrh vykazoval obsahové nedostatky, pro které nemělo být v řízení pokračováno. Vady insolvenčního návrhu spočívaly v absenci konkrétních údajů o dalších dlužníkových věřitelích a jejich pohledávkách (především jejich výši a datu splatnosti)“.
Dále poukazuje na nezbytnost „plurality věřitelů“, s tím, že věřitel uplatňuje uspokojení svých práv v insolvenčním řízení prostřednictvím procesního úkonu – přihlášky pohledávky. Z toho lze usuzovat, že nepřihlásí-li věřitel svoji pohledávku do insolvenčního řízení, „nepřeje si svoje právo uspokojovat v rámci insolvenčního řízení“. „Postup, který uvádí navrhovatel, tj. že soud by rozhodl o úpadku dlužníka pouze na základě navrhovatele a jeho tvrzení existence dalších věřitelů, aniž by jakýkoli další věřitel svoji pohledávku přihlásil, je dle názoru dlužníka nesprávný. Teprve přihlášením své pohledávky dává věřitel soudu najevo, že neexistují žádné dohody mezi dlužníkem a tímto věřitelem, na základě kterých by došlo např. k posunu splatnosti již splatných pohledávek nebo k jinému způsobu řešení těchto pohledávek a že věřitel trvá na projednání své pohledávky za dlužníkem v rámci insolvenčního řízení. Věřitelé věděli o zahájeném insolvenčním řízení i o možnosti řešit svoji pohledávku v rámci tohoto insolvenčního řízení přihláškou, žádný z nich tuto možnost nevyužil“.
Dovolatel opakuje, že insolvenční soud neměl odročovat jednání za účelem „doplnění návrhu navrhovatele a měl rozhodnout již na jednání ze dne 11. března 2011“. K tomuto jednání insolvenční navrhovatel nedoložil aktivní věcnou legitimaci a „dlužník neexistenci překladu apostilační doložky u návrhu namítl“. Tím, že soud nevyžádal „překlad do českého jazyka“ zabránil dlužníku detailněji se k obsahu apostilační doložky vyjádřit. Současně dovolatel setrval na námitce nepravosti podpisu O. S. na oznámení o postoupení pohledávek.
Považuje insolvenční návrh za šikanózní a zdůrazňuje, že neochotu dlužníka hradit své pohledávky nelze zaměňovat za neschopnost tyto pohledávky hradit, dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná podle ustanovení §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně,
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů usuzovat nelze.
V usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněném pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že pro výsledek řízení pro odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku dlužníka není významné, zda insolvenční soud osvědčil úpadek dlužníka, ačkoli věřitelský insolvenční návrh měl vady, pro které mohl být odmítnut dle §128 odst. 1 insolvenčního zákona, když vadný insolvenční návrh není „překážkou stanovenou v insolvenčním zákoně“, jež bránila vydání rozhodnutí o úpadku (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 19/2010). Současně dovodil, že seznam závazků dlužníka ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona musí obsahovat i údaj o výši a splatnosti jednotlivých závazků v něm uvedených a že dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené.
Na základě výhrady, podle níž insolvenční navrhovatel neosvědčil, že dlužník má více věřitelů, jelikož vyjma insolvenčního navrhovatele do insolvenčního řízení žádný z věřitelů pohledávku nepřihlásil (§165 a násl. insolvenčního zákona), nelze na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat již proto, že úprava obsažená v ustanovení §3 odst. 1 insolvenčního zákona zcela jednoznačně určuje, že dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po době splatnosti a tyto závazky není schopen plnit; jinými slovy pro zjištění úpadku dlužníka nepožaduje, aby alespoň dva věřitelé své pohledávky uplatnili podáním přihlášky.
Námitkou „absence“ překladu apostilační doložky a z toho plynoucí nemožnosti vyjádřit se k jejímu obsahu pak dovolatel neuplatňuje způsobilý dovolací důvod, nýbrž zmatečnostní vadu řízení podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., jejímž prostřednictvím založit přípustnost dovolání nelze (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně zásadně právně významným neshledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ani z hlediska argumentace dovolatele ohledně rozsahu jeho nemovitého majetku. Již v usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněném pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek totiž formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. V usneseních ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009 a ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, dále zdůraznil, že zmíněná teze má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolání zpochybněno, je se shora uvedenou judikaturou v souladu, Nejvyšší soud dovolání dlužníka jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem uveřejnění v insolvenčním rejstříku; insolvenčnímu navrhovateli, dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. června 2012
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu