ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.104.2006.1
sp. zn. 29 Odo 104/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové rozhodl v právní věci žalobců a/ Ing. H. S., a b/ B. S., obou zastoupených JUDr. R. H., advokátem, proti žalované Mgr. K. K., o zaplacení částky 738.788,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 12 C 248/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 2005, č. j. 11 Co 70/2005-322, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 27. 8. 2004, č. j. 12 C 248/96-286, zamítl žalobu, kterou se žalobci (a/ Ing. H. S. a b/ B. S.) domáhali po žalovaném Ing. J. K. každý zaplacení částky 369.394,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 1. 6. 1999 do zaplacení.
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména ze skutkových zjištění, podle kterých:
1) K. b. a. s. , pobočka ve F.-M. (dále též jen „banka“) uzavřela dne 14. 10. 1991 se žalovaným smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 2 400 000,- Kč, s termínem čerpání úvěru do 31. 12. 1991 a s konečným termínem splacení úvěru do 30. 12. 1994 (dále též jen „úvěrová smlouva“).
2) Banka (jako zástavní věřitelka) uzavřela se žalovaným (jako zástavním dlužníkem) dne 14. 10. 1991 smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem zapsaným na LV 3004 pro k. ú. L. a nemovitostem zapsaným na LV 4813 bez uvedení katastrálního území, k zajištění úvěru označeného pod bodem 1) (dále též jen „zástavní smlouva“).
3) K zástavní smlouvě bylo připojeno prohlášení obou žalobců ze 14. 10. 2001 o tom, že souhlasí se zastavením nemovitostí, podepsané však pouze žalobcem b/.
4) K zástavní smlouvě bylo dále připojeno prohlášení manželky žalovaného K. K. o tom, že souhlasí se zastavením nemovitosti na pozemku p. č. 1049/3 v k. ú. L. ve prospěch banky jako ručení za provozní úvěr.
5) Žalovaný (jako věřitel) uzavřel dne 20. 10. 1991 se společností M., spol. s r. o. (dále též jen „společnost M.“) (jako s dlužníkem) zastoupenou žalobkyní a/, smlouvu o půjčce, kterou žalovaný poskytl uvedené společnosti půjčku ve výši 2 400 000,- Kč, z částky získané na základě úvěrové smlouvy. Společnost M. se zavázala, že bude splácet úvěr u banky namísto žalovaného. Žalovaný v té době byl ředitelem společnosti M. a jejím společníkem.
6) Žalobci zaplatili bance na úhradu pohledávky z úvěrové smlouvy dne 23. května 1996 částku 738.788,- Kč.
7) Banka se prohlášením ze dne 22. května 1996, učiněným formou notářského zápisu, vzdala zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví žalobců, zřízeného podle zástavní smlouvy.
Rozsudkem ze dne 11. dubna 1997, sp. zn. 24 Cm 858/95, který nabyl právní moci, uložil Krajský obchodní soud v Ostravě žalovanému zaplatit bance z titulu nesplaceného zbytku pohledávky z úvěrové smlouvy částku 741.546,56 Kč s příslušenstvím a co do části původně požadovaného nároku řízení zastavil pro jeho úhradu žalobci způsobem popsaným pod bodem 6).
Na tomto skutkovém základě dospěl soud k závěru, že úvěrová smlouva (kterou posuzoval podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku - dále též jen „hosp. zák.“) je platná. Za platnou však nepokládal zástavní smlouvu, uváděje, že zástavcem mohl být jen subjekt označený v §1 hosp. zák., jímž byl toliko žalovaný (jako spoluvlastník nemovitostí) a nikoli jeho manželka. Ta navíc neučinila součástí svého prohlášení pozemek p. č. 1049/3 a prohlášení učinila v omylu, neboť se domnívala, že jde o zastavení nemovitostí k zajištění úvěru pro společnost M., nikoli pro žalovaného. U dalších zástav pak není uvedeno katastrální území a z prohlášení žalobce b/ nelze dovodit, že byl podnikatelem.
Z výše uvedeného soud dovodil, že nebyla-li zástavní smlouva platná, nemohla se banka vzdát zástavního práva váznoucího na nemovitostech na LV č. 4813 a 4814 pro k. ú. L. a žalobci neměli důvod zaplatit bance částku 738.788,- Kč. Jestliže tak učinili, nevzniklo tím bezdůvodné obohacení žalovanému, nýbrž bance.
Smlouvu ze dne 20. 10. 1991 nepovažoval soud za smlouvu úvěrovou či smlouvu o půjčce, s tím, že žalovaný jako podnikatel neměl oprávnění poskytovat úvěry a že chybí odevzdání předmětu smlouvy o půjčce. Na daný případ nelze podle soudu aplikovat ani ustanovení §743 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), o jednatelství bez příkazu,, neboť žalobci, kteří na výzvu banky uhradili částku 738 788,- Kč, neuvědomili žalovaného o obstarání záležitosti a neměli jeho souhlas. Nelze použít ani ustanovení §743 odst. 2 obč. zák., neboť žalobci nejednali ve prospěch žalovaného, ale ve svém zájmu, aby nedošlo k realizaci zástavy podle zástavní smlouvy.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit každému ze žalobců částku 369 394,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 29. 8. 1996 do zaplacení a ohledně 19% úroku z prodlení za období od 1. 6. do 28. 8. 1996 žalobu zamítl.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně považoval úvěrovou smlouvu za platnou a zástavní smlouvu (ve vztahu k nemovitostem ve vlastnictví žalobců (na LV č. 4813 a 4814 pro k. ú. L.) za neplatnou pro neurčitost co do identifikace nemovitostí a pro absenci souhlasu žalobkyně a/ (hodnocení zástavní smlouvy ve vztahu k nemovitostem ve vlastnictví manželů K. měl za nadbytečné).
Odvolací soud však nesouhlasil s tím, že pro neplatnost zástavní smlouvy nevzniklo plněním žalobců bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Dospěl k závěru, že věc je nutno posoudit podle ustanovení §454 obč. zák. Žalovaný měl plnit na základě smlouvy bance, měl tedy povinnost ke konkrétnímu plnění; taková právní povinnost naopak neexistovala na straně žalobců, kteří fakticky bance předmětnou částku zaplatili. Žalobci, kteří plnili za jiného (za žalovaného) mají právo požadovat po něm (a to solidárně) vydání předmětu bezdůvodného obohacení, tedy částku 738.788,-Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž poukázal jednak na nesprávné právní posouzení platnosti úvěrové smlouvy, jednak na nesprávné právní posouzení v žalobě uvedeného důvodu, tj. bezdůvodného obohacení a uplatnil tak dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Vyslovil názor, že žalovaná částka byla přiznána v rozporu s dobrými mravy, neboť prostředky získané na základě simulované úvěrové smlouvy byly určeny a také použity pro potřeby společnosti M., která byla ovládána a „vlastněna“ žalobci. Uzavření úvěrové smlouvy žalovaným dohodli s bankou žalobci, neboť společnost M. byla natolik zadlužena, že jí banka nemohla poskytnout další úvěr.
Dovolatel namítl, že platnost smlouvy nelze posuzovat podle toho, že je ve smlouvě uveden jako dlužník včetně rodného čísla a bydliště. Důvodem a účelem podepsání úvěrové smlouvy bylo získání úvěru, ale příjemcem měla být společnost M. a nikoliv žalovaný. Soudy připouštějí, že tento úmysl na straně žalovaného byl, ale nezabývají se otázkou, zda stejný úmysl lze dovodit i na straně banky, a že tedy nešlo o neshodu vůle na straně jednoho z účastníků, ale o předstírání obou účastníků. Ze skutečnosti, že banka poskytovala žalovanému podnikatelský úvěr, ale nijak neověřovala, zda skutečně podnikatelskou činnost vyvíjí, měly soudy dovodit, že ani úmysl banky nesměřoval k poskytnutí úvěru žalovanému, ale k poskytnutí úvěru společnosti M. Plnění, které žalobci poskytli bance, bylo v jejich zájmu a bylo důsledkem dohody mezi nimi a bankou, uzavřené za podmínky, že žalobci zaplatí určitou částku a banka se vzdá svého zástavního práva, které formálně na jejich nemovitostech vázlo, a umožní jim získání dalších úvěrů.
Akcentoval rovněž, že závěry odvolacího soudu o bezdůvodném obohacení nepochybně vycházejí ze zprávy občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. prosince 1978, Cpj 37/78, o zhodnocení úrovně rozhodování soudů SSR ve věcech odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch podle §451 a násl. obč. zák., uveřejněné pod číslem 1/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 1/1979“), podle které však k předpokladům naplnění skutkové podstaty plnění za jiného náleží, že ten, kdo plnil za jiného, neměl sám povinnost plnit.
Dovolatel závěrem navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření především uvedli, že v průběhu řízení bylo nepochybně prokázáno, že žalovaný uzavřel úvěrovou smlouvu a že oni za účelem zajištění úvěru uzavřeli s bankou zástavní smlouvu. Žalovaný jako dlužník z úvěrové smlouvy svůj závazek vůči bance nesplnil, takže banka mohla jako zástavní věřitel využít svého práva a domáhat se zpeněžení žalobci poskytnuté zástavy. Žalobci prokazatelně zaplatili bance částku 738.788,- Kč z titulu odvrácení bezprostředně hrozícího rizika ztráty vlastnického práva. Příjemcem finančních prostředků od banky byl žalovaný jako dlužník a i v případě neplatnosti úvěrového vztahu by byla zachována jeho povinnost přijaté finanční prostředky bance vrátit. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobci jednali ve shodě s bankou tak, že žalovaný by byl v jakési pozici prostředníka, který nebyl konečným příjemcem úvěrových prostředků. Navrhli, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
V průběhu dovolacího řízení dovolatel zemřel, přičemž podle dosavadních výsledků dědického řízení jediným v úvahu přicházejícím dědicem zemřelého ze zákona, který dědictví neodmítl, je manželka zemřelého Mgr. K. K. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 10. září 2008, č. j. 29 Odo 104/2006-379, rozhodl, že v řízení bude jako se žalovanou (a dovolatelkou) pokračováno s Mgr. K. K.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán uplatněný dovolací důvod, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací soud především shledává správným závěr odvolacího soudu, podle kterého úvěrová smlouva není neplatná pro neshodu vůle a projevu. Nejvyšší soud na dané téma uzavřel v rozsudku uveřejněném pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 36/2008“), že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná pro nedostatek vážné vůle nebo pro rozpor se zákonem. Šlo o výklad smlouvy uzavřené podle občanského zákoníku, z čehož v R 36/2008 dále plynul závěr, podle kterého podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.).
V režimu úvěrové smlouvy uzavírané podle hospodářského zákoníku však platí vyslovené zásady (s korekcí týkající se poslední věty) obdobně. Pro posouzení následků neshody vůle a projevu platila v tomto ohledu úprava obsažená v §22 hosp. zák., z jehož odstavce druhého se podává, že v takovém případě šlo o jen relativní neplatnost právního úkonu (hospodářské smlouvy) vždy a že dovolat se jí mohla jen „organizace“ na jejíž ochranu byl důvod neplatnosti stanoven.
Na základě toho, že původní žalovaný jednal při uzavření úvěrové smlouvy v úmyslu zajistit úvěr pro společnost M. a před bankou simuloval úmysl zajistit úvěr pro sebe, tedy na neplatnost úvěrové smlouvy usuzovat nelze (a původnímu žalovanému právo se této neplatnosti dovolat nepříslušelo). Zjištěný skutkový stav věci (který dovolání v mezích uplatněného dovolacího důvodu nezpochybňuje) pak neskýtá podklady pro závěr, že by ve stejném úmyslu jednala (svou skutečnou vůli zastírala) banka.
Podle ustanovení §454 obč. zák., v rozhodném znění, bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Namítá-li se v dovolání, že žalobci úhradou sporné částky bance neplnili „za jiného“ (za původního žalovaného), nýbrž za sebe (jako zástavní dlužníci), pak přehlíží, že podle judikatury Nejvyššího soudu při absenci jiné dohody mezi zástavním dlužníkem a osobním dlužníkem platí, že i tehdy, uhradí-li zástavní dlužník z titulu zástavního práva váznoucího na majetku v jeho vlastnictví za osobního dlužníka zástavnímu věřiteli zajištěnou pohledávku, má právo domáhat se v rozsahu takové úhrady vůči osobnímu dlužníku vydání bezdůvodného obohacení právě podle ustanovení §454 obč. zák. (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání proto ani potud není důvodné.
Odvolací soud neměl (oproti mínění vyslovenému v dovolání) ani důvod odepřít žalobcům výkon jejich práva pro rozpor s dobrými mravy (dle §3 obč. zák.). Zjištěný skutkový stav věci spolehlivě dokládá, že tím, kdo předstíráním úmyslu získat úvěr pro sebe, zastíral před bankou záměr získat takto peněžní prostředky pro společnost M., která by na ně jinak nedosáhla, byl v každém případě původní žalovaný jako tehdejší ředitel a společník společnosti M. Důvod poskytovat takovému jednání (jehož logickým a předvídatelným vyústěním byly po úpadku společnosti M. žaloby na původního žalovaného) ochranu poukazem na rozpor výkonu práva s dobrými mravy, Nejvyšší soud nemá.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 2 o. s. ř. jako neopodstatněné zamítl.
Výrok o nákladech řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že neúspěšné dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo a tím, že u žalobců žádné prokazatelné náklady tohoto řízení nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. října 2008
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu