ECLI:CZ:NS:2009:29.ODO.1060.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1060/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky společnosti C. C. C., s. r. o., zastoupené Mgr. B. S., advokátkou, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti V. a k. Z, a. s., zastoupené JUDr. P. T., advokátem, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 137/2002, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2006, č. j. 8 Cmo 343/2005-113, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2005, č. j. 50 Cm 137/2002 - 88, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti V. a k. Z. a. s. (dále jen „společnost“) konané dne 17. dubna 2002 (dále jen „valná hromada“) a uložil navrhovatelce zaplatit společnosti na náhradu nákladů řízení 10.255,- Kč. V potvrzujícím výroku odvolací soud blíže identifikoval usnesení, o kterém rozhodoval, a to tak, že se zamítá návrh, aby soud vyslovil neplatnost usnesení mimořádné valné hromady společnosti ze dne 17. dubna 2002, kterým se schvaluje uzavření smlouvy o nájmu a provozování vodárenské infrastruktury mezi společností jako pronajímatelem a J. v., a. s. jako nájemcem (dále též jen „smlouva“), a to ve znění návrhu smlouvy a dodatku č. 1 k tomuto návrhu. Odvolací soud dále uložil navrhovatelce zaplatit společnosti náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal v úvahu tvrzení navrhovatelky, že smlouva, o níž valná hromada rozhodla, je fakticky smlouvou o nájmu části podniku, takže ji valná hromada měla schválit kvalifikovanou většinou hlasů, navíc byla tato smlouva závislá na smlouvě o prodeji části podniku, jejíž návrh valná hromada neschválila.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně o tom, že navrhovatelka je akcionářkou společnosti a že se valné hromady zúčastnili akcionáři disponující s akciemi představujícími „92,29 %“ základního kapitálu. Dokazování doplnil důkazem notářským zápisem sepsaným dne 17. dubna 2002 JUDr. L. K., notářkou ve Z., pod č. N 138/2002, NZ 138/2002, z jehož z bodu IV. zjistil, že hlasování o rozhodnutí o uzavření smlouvy se účastnili akcionáři mající nebo zastupující akcie o jmenovité hodnotě představující „92,65 %“ základního kapitálu společnosti, pro návrh hlasovalo 54,44 % přítomných hlasů, proti návrhu bylo 423.351 hlasů a hlasování se zdrželo 11.311 hlasů, 48 hlasů nehlasovalo. Majitel akcie se zvláštními právy hlasoval proti usnesení.
Ze zápisu o jednání valné hromady k posuzovanému bodu č. 4 programu odvolací soud zjistil, že Ing. M. S. přednesl návrh usnesení na uzavření smlouvy ve znění: „Mimořádná valná hromada schvaluje uzavření smlouvy o nájmu a provozování vodárenské infrastruktury mezi společností V. a k. Z. a. s., na straně pronajímatele a společností J. v. a. s., na straně nájemce (provozovatele), a to ve znění návrhu smlouvy o nájmu a provozování vodárenské infrastruktury a dodatku č. 1 k návrhu smlouvy o nájmu a provozování vodárenské infrastruktury, který byl valné hromadě předložen na tomto zasedání v příloze č. 8.“ Pro hlasovalo 54,44 %, proti 44,36 % a 1,18 % přítomného počtu hlasů se hlasování zdrželo. Akcie se zvláštními právy hlasovala proti.
Z čl. IV., bod 4.1., a čl. III., bod 3.1., návrhu smlouvy odvolací soud zjistil, že předmět smlouvy je vymezen jako „přenechání užívání Vodárenské infrastruktury provozovateli za úplatu, aby ji provozoval“ a provozováním se rozumí souhrn činností k zajištění dodávky pitné vody nebo odvádění a čištění odpadní vod. Vodárenská infrastruktura byla stranami vymezena jako „Vodovody a Kanalizace a jiné věci“, jejichž bližší popis a seznam je uveden v příloze č. 1 smlouvy. Z přílohy č. 1 smlouvy, označené jako seznam vodovodů a kanalizací a jiných věcí, které jsou pronajímány, odvolací soud zjistil, že v této příloze není zapsána žádná věc.
Z §14/2 stanov společnosti, schválených valnou hromadou dne 21. prosince 2001, odvolací soud zjistil, že zvláštní práva spojená s výkonem hlasovacího práva jsou vymezena tak, že rozhodnutí o převodu „infrastrukturního majetku společnosti“ budou na valné hromadě přijata, pokud s nimi při hlasování vyjádří souhlas i držitel akcie se zvláštními právy spojenými s výkonem hlasovacího práva. Z §28 bod 4. písm. h) stanov společnosti odvolací soud zjistil, že valná hromada je schopna se usnášet, jsou-li přítomni akcionáři, kteří mají akcie se jmenovitou hodnotou představující více než 70 % základního kapitálu. Valná hromada rozhoduje prostou většinou hlasů přítomných akcionářů, není-li k rozhodnutí zapotřebí kvalifikované většiny. Pro přijetí rozhodnutí valné hromady o převodu infrastrukturního majetku společnosti se vyžaduje souhlas alespoň dvou třetin hlasů přítomných akcionářů.
Odvolací soud konstatoval, že podle §187 odst. 1 písm. k) obchodního zákoníku, ve znění účinném do 30. dubna 2002 (dále jen „obch. zák.“) náleží do působnosti valné hromady rozhodnutí o uzavření smlouvy, jejímž předmětem je převod podniku nebo jeho části a jeho nájem, nebo rozhodnutí o uzavření takové smlouvy ovládanou osobou. Podle §187 odst. 2 obch. zák. si valná hromada nemůže vyhradit k rozhodování záležitosti, které jí nesvěřuje zákon nebo stanovy.
Podle §193 odst. 2 obch. zák. k uzavření smlouvy, na jejímž základě má společnost nabýt nebo zcizit majetek, přesahuje-li hodnota nabývaného nebo zcizovaného majetku v průběhu jednoho účetního období jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky nebo z konsolidované účetní závěrky, sestavuje-li společnost konsolidovanou účetní závěrku, se vyžaduje souhlas dozorčí rady. Vydala-li společnost registrované účastnické cenné papíry, vyžaduje se též souhlas valné hromady. Ustanovení §196a odst. 4 obch. zák. platí obdobně.
Podle §67a odst. 1 a 2 obch. zák. ke smlouvě, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části či k nájmu podniku nebo jeho části, musí být udělen písemný souhlas společníků nebo valné hromady společnosti jako při fúzi sloučením. Usnesení valné hromady musí být přijato podle stejných pravidel jako rozhodnutí valné hromady o fúzi sloučením a o rozhodnutí musí být pořízen notářský zápis.
Po skutkové stránce vzal odvolací soud za prokázané zápisem o jednání předmětné valné hromady a notářským zápisem N 138/2002, NZ 138/2002, že valná hromada rozhodovala o uzavření smlouvy o nájmu a provozování vodárenské infrastruktury, jejíž návrh byl, včetně „prázdné“ přílohy č. 1, valné hromadě předložen na „tomto zasedání“. Pro schválení smlouvy hlasovala nadpoloviční většina hlasů přítomných akcionářů, představujících 92,65 % základního kapitálu. Podle obsahu čl. 4.l smlouvy byl její předmět obecně vymezen jako „vodárenská infrastruktura“, což podle odvolacího soudu nelze vyložit jako soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání sloužících k provozování podniku ve smyslu §5 odst. 1 obch. zák. Proto podle odvolacího soudu nelze dovodit, že předmětná smlouva je smlouvou o nájmu části podniku ve smyslu §488i obch. zák.
Odvolací soud dovodil, že oprávnění rozhodovat o takové smlouvě valné hromadě ze zákona nepřísluší, což opřel o ustanovení §187 odst. 1 písm. k) a §193 odst. 2 obch. zák., protože zákon přiznává valné hromadě právo rozhodovat jen v případě nájmu podniku či zcizení majetku odpovídajícího určené výši základního kapitálu. Ustanovení §21 písm. r) stanov společnosti opravňovalo valnou hromadu k rozhodování o převodu infrastrukturního majetku společnosti, nikoli však o nájmu tohoto majetku. Na tuto dispozici se jměním, do kterého vodárenská infrastruktura jako hmotný majetek spadá (§6 odst. 2 obch. zák.), dle názoru odvolacího soudu, nelze přiměřeně použít ani úpravu §67a obch. zák., která se v době rozhodování valné hromady (tj. ve znění do novely provedené zákonem č. 554/2004 Sb.) vztahovala pouze na smlouvy, na jejichž základě docházelo k převodu nebo nájmu podniku či jeho části.
Odvolací soud proto uzavřel, že valná hromada společnosti nebyla oprávněna o uzavření smlouvy rozhodovat. Rozhodne-li valná hromada o věci, která není svěřena ani zákonem ani stanovami do její kompetence, nemá takové rozhodnutí, dle názoru odvolacího soudu, žádné právní účinky; v tom směru odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2000, sp. zn. 32 Cdo 500/2000, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 128/2000. Takové rozhodnutí valné hromady je podle odvolacího soudu nicotné, což soud vyslovovat nemusí. Odvolací soud uzavřel, že neplatnost neexistujícího usnesení nelze vyslovit, a proto návrhu nelze vyhovět.
Na okraj odvolací soud podotkl, že nehodnotil náležitosti smlouvy, o jejímž návrhu valná hromada rozhodovala. Neobsahoval-li však návrh smlouvy v příloze č. 1 vymezení předmětu nájmu, pak lze podle odvolacího soudu považovat za sporné, zda bylo možno na jeho základě uzavřít platnou nájemní smlouvu.
Dále odvolací soud uvedl, že je-li usnesení valné hromady nicotné, nelze uvažovat o porušení práv osob, legitimovaných k podání návrhu, ve smyslu §131 odst. 3 písm. a) obch. zák., proto není třeba se zabývat ani otázkou závažnosti právních následků usnesení (tj. otázkou, zda společnost smlouvu podle návrhu uzavřela či nikoliv). Dle názoru odvolacího soudu tak nebylo nutno ani zabývat se účelovostí postupu navrhovatelky, jak ji namítla společnost. K tomu odvolací soud přesto poznamenal, že jen stěží by bylo možno dovodit nemravnost tohoto postupu v situaci, kdy minoritní akcionář žádá přezkum platnosti usnesení valné hromady, která rozhodovala prostou většinou přítomných akcionářů o dispozici s majetkem odpovídajícím cca 95 % základního kapitálu společnosti, představujícího věci určené pro provoz podnikání společnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně. Tvrdí, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a namítá též nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.].
Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka spatřuje v závěru odvolacího soudu o charakteru schvalované smlouvy. Dle jejího názoru je nutno její obsah vnímat v kontextu s druhou smlouvou, která byla téže valné hromadě předložena ke schválení pod bodem 3. Obě smlouvy byly, dle tvrzení dovolatelky, vzájemně závislé ve smyslu §275 obch. zák. Jejich společným hospodářským účelem mělo být zabezpečení provozování celého podniku společnosti třetí osobou. Společnost měla těsně před konáním valné hromady administrativně rozdělit svůj podnik na dvě části. Infrastrukturní část byla tvořena veškerými nemovitostmi a jedním zaměstnancem a dohromady měla činit 95 % veškerého majetku společnosti. Valné hromadě byly předloženy ke schválení návrhy dvou smluv, jimiž mělo dojít k dispozici s celým majetkem společnosti. Celý tento majetek měl být dán do užívání na 30 let s prakticky neomezeným prodlužováním nájemní smlouvy, bez možnosti ukončení pronajímatelem (pouze v případě porušení povinností nájemce). Úmyslem obou stran bylo smluvně umožnit nájemci provozovat celý podnik společnosti, tj. pronajmout její podnik. Proto také byly valné hromadě předloženy oba návrhy. Dovolatelka se domnívá, že o těchto návrzích mělo být hlasováno společně, a to kvalifikovanou většinou tří čtvrti hlasů všech přítomných a hlasem „zlaté akcie“. Uzavírá, že z uvedeného kontextu vyplývá, že schválení smlouvy spadalo do působnosti valné hromady.
Kromě toho dovolatelka napadá právní názor odvolacího soudu, podle něhož nicotné usnesení valné hromady nelze s úspěchem napadat návrhem podle §183 ve spojení s §131 obch. zák. Namítá, že obchodní ani občanský zákoník nerozlišují kategorii nicotnosti a neplatnosti. Shledal-li soud, že usnesení valné hromady bylo přijato mimo působnost valné hromady, měl je dle názoru dovolatelky prohlásit neplatným pro rozpor s §187 odst. 2 obch. zák. Dovolatelka, dle vlastního přesvědčení, neměla jinou procesní možnost, než proti usnesení brojit postupem podle §183 ve spojení s §131 obch. zák. V závěru odvolacího soudu o tom, že usnesení nezpůsobuje žádné právní účinky, když soud současně nevyhověl jejímu návrhu, dovolatelka spatřuje odepření spravedlnosti, ale také porušení poučovací povinnosti ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., o které dovolatelka výslovně opřela dovolání, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. O takový případ však v dané věci nejde.
Pro posouzení, zda je rozhodnutí odvolacího soudu měnícím rozhodnutím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak je odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu a zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1999).
V posuzované věci sice odvolací soud formuloval ve výroku usnesení soudu prvního stupně odchylně, učinil tak ovšem za účelem zpřesnění identifikace napadeného usnesení valné hromady. Odvolací soud nijak nezměnil celkové vyznění výroku, pokud jde o právní postavení účastníků řízení. V návětí výroku dokonce výslovně uvedl, že potvrzuje usnesení soudu prvního stupně. Proto nelze usnesení odvolacího soudu považovat ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. za měnící rozhodnutí. Přípustnost dovolání proto o citované ustanovení opřít nelze.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání obecně přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) dovolání přípustné není, protože nejsou splněny podmínky tohoto ustanovení.
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.). Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, která má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Ačkoliv dovolatelka přípustnost dovolání výslovně neopřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ani v něm výslovně neoznačila otázku zásadního právního významu, z obsahu a kontextu dovolání je zřejmé, že se domáhá posouzení, zda je možné vyslovit neplatnost tzv. nicotných usnesení valné hromady v řízení podle ustanovení §183 ve spojení s §131 obch. zák. a zda lze nájem části podniku ve smyslu §67a obch. zák. spatřovat jen v úkonech, které lze podřadit pod právní úpravu smlouvy o nájmu části podniku ve smyslu §488i obch. zák. Jelikož v obou případech jde o otázky, které v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyly řešeny a mají význam jak pro rozhodnutí ve věci samé, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec, shledal Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu přípustným.
Jako správný posoudil Nejvyšší soud právní názor odvolacího soudu, podle něhož postupem podle §183 ve spojení §131 obch. zák. lze napadat ta usnesení valné hromady, která spadají do její působnosti, zatímco usnesení ve věcech, které do působnosti valné hromady nepatří (a která tudíž, jak Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutí ze dne 1. června 2000, sp. zn. 32 Cdo 500/2000, o které odvolací soud opřel svůj závěr, nemají žádné právní účinky), postupu podle ustanovení §183 ve spojení s §131 obch. zák. nepodléhají.
Nevysloví-li tedy soud neplatnost usnesení valné hromady jež nemá pro nedostatek působnosti valné hromady žádné právní účinky, je jeho postup - striktně vzato - v souladu s právem.
Shora uvedený závěr však podle mínění Nejvyššího soudu nevylučuje, aby soud za určitých okolností v řízení podle §183 ve spojení s §131 obch. zák. nepřezkoumal i platnost takových usnesení. Nelze přehlédnout, že v případě zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady z důvodu, že nemá právní účinky, by se navrhovatel (za předpokladu, že by na požadovaném určení měl naléhavý právní zájem), mohl domáhat, aby soud podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. určil, že usnesení nemá žádné právní účinky. V takovém případě by závěr soudu o nicotnosti napadeného usnesení valné hromady učiněný v řízení o vyslovení jeho neplatnosti jen vyvolal další soudní řízení, v němž by se navrhovatel o tento závěr opíral.
Přitom vzhledem k tomu, že podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je omezeno lhůtou podle ustanovení §131 odst. 1 obch. zák., lze očekávat, že v případech, kdy je posouzení účinků usnesení valné hromady sporné, řešil by navrhovatel z důvodu procesní opatrnosti věc podáním návrhu podle ustanovení §131 a §183 obch. zák. a teprve v případě neúspěchu dalším návrhem, tentokrát podle §80 písm. c) o. s. ř. [Pokud by totiž v řízení podle §80 písm. c) o. s. ř. dospěl soud k závěru, že jde o usnesení, jehož přijetí do působnosti valné hromady patří, vedl by takový závěr pravidelně ke zmeškání lhůty podle ustanovení §131 odst. 1 obch. zák., a tedy i k nemožnosti domoci se vyslovení neplatnosti napadeného usnesení.] Takový postup však není z hlediska hospodárnosti soudního řízení optimální.
V projednávané věci založil odvolací soud svůj závěr o nedostatku působnosti valné hromady na úvaze, podle níž valná hromada nerozhodovala o smlouvě, na jejímž základě dochází k nájmu části podniku ve smyslu ustanovení §67a obch. zák., neboť předmětem plnění nebyl podnik ani část podniku ve smyslu §488i obch. zák., a společnost tudíž nepředkládala valné hromadě smlouvu podle §488b a násl. obch. zák. (smlouva o nájmu podniku nebo jeho části).
Účelem ustanovení §67a obch. zák. je ve vztahu k akciové společnosti chránit akcionáře před zásahy statutárního orgánu do majetkové struktury společnosti, jimiž může dojít k takovým dispozicím s majetkem společnosti, které podstatným způsobem ovlivní další působení společnosti. Odráží se v něm jedna ze základních zásad práva společností, podle které o zásadních otázkách týkajících se kapitálové, majetkové, ale i organizační struktury akciové společnosti rozhodují akcionáři prostřednictvím valné hromady. [Existenci této zásady Nejvyšší soud dovodil např. v rozhodnutí ze dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004, ve kterém uzavřel, že valná hromada je nejvýznamnějším orgánem společnosti, jehož prostřednictvím realizují společníci právo podílet se na řízení společnosti a přijímat rozhodnutí zásadním způsobem ovlivňující další existenci a činnost společnosti, včetně rozhodování o personálním složení dalších orgánů společnosti, zatímco další orgány společnosti plní pouze funkce směřující k zajištění řádného chodu společnosti, a to představenstvo k jejímu obchodním vedení a dozorčí rada ke kontrole její činnosti]. Ustanovení §67a obch. zák. je tak důležitým nástrojem ochrany akcionářů před závažnými restrukturalizacemi majetkové či organizační podstaty akciové společnosti.
Přes výše uvedené však nelze přehlédnout, že ustanovení §67a obch. zák. neposkytuje ochranu akcionářům ve vztahu k jakýmkoli dispozicím s majetkem společnosti (byť splňujícím podmínku spočívající v podstatném ovlivnění další činnosti), nýbrž právě jen v případech v tomto ustanovení taxativně vypočtených. Přitom - s ohledem na požadavek právní jistoty osob ustanovením §67a obch. zák. dotčených - není důvod, aby pojem „podnik nebo jeho část“ byl pro účely zmíněného ustanovení vykládán jinak než v ustanoveních §476 a §487 (resp. §488b a §488i) obch. zák.
Ve světle těchto úvah Nejvyšší soud dovodil, že smlouvu, jejímž předmětem byl nájem „vodárenské infrastruktury“, nelze kvalifikovat jako „smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu či nájmu podniku či jeho části“, jak jej zákonodárce použil ve smyslu ustanovení §67a obch. zák., ve znění účinném v době konání posuzované valné hromady. Předmětem smlouvy totiž nebyl, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/97, podnik a nebyla jím ani část podniku, jak ji Nejvyšší soud vymezil v usnesení ze dne 9. května 2006, sp. zn. 29 Odo 870/2005. Právní závěr odvolacího soudu je tedy správný.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 tak, jak se uvádí ve výroku, neboť vzhledem ke konkrétním okolnostem případu dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §150 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2009
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu