ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.1177.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1177/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně V. V., zastoupené, advokátem, proti žalovanému J. D., zastoupenému, advokátem, o neplatnost smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 241/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2003, čj. 35 Co 140/2003-90, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 9. 2002, čj. 13 C 241/2001-65, ve výroku ve věci samé, kterým tento soud zamítl žalobu na určení, že smlouva o převodu členství a členských práv a povinností v bytovém družstvu, uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne 23. 1. 2000 (dále též jen „smlouva“), je neplatná od samého počátku. Dalšími výroky odvolací soud odmítl námitku podjatosti vznesenou žalobkyní proti soudci Obvodního soudu pro Prahu 8 Mgr. M. B., změnil výrok o nákladech řízení tak, že žalovanému nepřiznal jejich náhradu před soudem prvního stupně a konečně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soud prvního stupně se nejprve zabýval řešením otázky, zda má žalobkyně naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uzavřel, že „rozhodnutím o takové žalobě je možno stanovit právní základ posuzovaného vztahu mezi účastníky sporu a tímto určením lze případně zabránit vzniku dalších sporů, zejména sporů na plnění“. Dále se soud zabýval posouzením námitek žalobkyně, že smlouva je neplatná jelikož neobsahuje nezbytné náležitosti, kterými dle žalobkyně jsou určení práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, určení hodnoty členského podílu, stanovení úplatnosti či bezúplatnosti převodu a dohoda o vzájemném vypořádání mezi účastníky tohoto smluvního vztahu. V souvislosti s tímto názorem odkázala žalobkyně na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, čj. 29 Cdo 1402/99 publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 168/2001. Další důvody neplatnosti žalobkyně spatřuje v tom, že smlouvu uzavřela v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Soud prvního stupně uzavřel, že neshledal, že by žalobkyně uzavřela smlouvu v důsledku donucení, že by svůj úkon nemyslela vážně, a že by jí nebylo jasné, že touto smlouvu převádí na žalovaného veškerá práva a povinnosti spojená s jejím členstvím v B. d. H., s tím, že v bytě zůstane i nadále nerušeně bydlet. Soud nezjistil, že by žalobkyně neměla způsobilost k právním úkonům či jednala v duševní poruše. Rovněž neshledal, že smlouva svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, že se příčí dobrým mravům a že by nebyla učiněna ve formě, kterou vyžaduje zákon. Pokud jde o odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu, soud prvního stupně uvedl, že se jím necítí být vázán při posuzování tohoto sporu. Dle soudu prvního stupně je smlouva dostatečně určitá a obsahuje všechny podstatné náležitosti.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a posuzováním platnosti smlouvy se vůbec nezabýval. Uzavřel totiž, že pokud žalobkyně odůvodňuje svůj naléhavý právní zájem tím, že ji žalovaný a B. d. H. odmítají uznat za členku družstva a nájemkyni se všemi jejími členskými právy a povinnostmi, pak tento naléhavý právní zájem není dán. Je tomu tak proto, že požadované určení by nepředešlo dalším sporům na plnění, jednak mezi účastníky neplatné smlouvy, jednak o určení členství v družstvu, ale bylo by ve skutečnosti jen vyřešením předběžné otázky pro tyto případné spory. Dále odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně pochybil, když účastníkům neposkytl poučení podle §119a odst. 1 o. s. ř., což však ve svém důsledku znamená pouze to, že odvolací soud o odvolání jedná a rozhoduje v systému úplné apelace.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího řeší otázku platnosti smlouvy v družstvu jinak, než jak ji vyřešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 2. 2001, čj. 29 Cdo 1402/99. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení dovolatelka spatřuje v tom, že soudy nevzaly na vědomí, že smlouva, kterou uzavřela dne 23. 10. 2000 se žalovaným, je neurčitá a nemá podstatné náležitosti. Opakuje argumentaci obsaženou již v žalobě. Závěrem dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s názory žalobkyně, že předmětná smlouva je neplatná pro její neurčitost a nedostatek podstatných náležitostí, a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Jak již Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 210, rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti smlouvy, proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který se věcí zabýval meritorně, dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o. s. ř.], je po obsahové stránce měnícím rozsudkem odvolacího soudu. Dovolání je proto přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Žalobkyně v dovolání snáší argumenty pro podporu svého závěru, že smlouva o převodu práv a povinností spojených s členstvím v družstvu uzavřená mezi ní a žalovaným je neplatná. Odvolací soud se však, jak shora uvedeno, posuzováním platnosti smlouvy vůbec nezabýval. Svůj potvrzující výrok založil na závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že tento závěr sám o sobě postačoval k tomu, aby soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, nezkoumal již platnost smlouvy. Ani případný závěr, že smlouva je neplatná, by totiž za situace, kdy žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neměl vliv na výrok soudu.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne i k vadám uvedeným v §229 odst. 1. odst. 2 písm. a) a odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jelikož dovolatelka v dovolání brojí proti právnímu posouzení, na němž odvolací soud svoje rozhodnutí nezaložil a právní závěr, na němž založil své rozhodnutí (tj. že nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy) nenapadá, nelze tento právní závěr, podrobit dovolacímu přezkumu. Protože vady řízení, ke kterým je povinen přihlédnout i bez návrhu, Nejvyšší soud neshledal, dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, 224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za řízení, v němž učinil pouze jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), ve výši 3.100,- Kč (výše odměny je určena podle ustanovení §10 odst. 3, §5 písm. c) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a jedné náhrady paušálních výdajů po 75,- Kč (dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 3.175,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 26. října 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu