ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.224.2001.1
sp. zn. 29 Odo 224/2001-87
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyň A) Č. d., a. s., a B) S. ž. d. c., státní organizace, proti žalovanému J. Š., podnikateli, zastoupenému JUDr. P. K., advokátem, o určení neplatnosti nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 17 C 61/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2001, č. j. 20 Co 243/2000 - 72, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného JUDr. P. K.
Odůvodnění:
Žalobou došlou soudu 30. března 2000 se žalobkyně (tehdy Č. d., státní organizace) domáhala určení, že smlouva o pronájmu části podchodu v objektu O. n. j. v P. 4, uzavřená dne 19. listopadu 1992 mezi žalobkyní jako pronajímatelkou na straně jedné a žalovaným jako nájemcem na straně druhé, ve znění všech svých dodatků (dále též jen „nájemní smlouva“), je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný, který uvedené prostory užívá pro provoz střelnice s prodejem občerstvení, odmítá jednat o změně doby nájmu, která je po dodatcích určena do 28. února 2028. Přitom prostory žalovaný užívá bezplatně - za provedení oprav objektu - přičemž ani nedoložil náklady, které na objekt vynaložil. Žalobkyni je závazek plynoucí z nájemní smlouvy všemi interními či vnějšími kontrolami vytýkán jako neadekvátní a odporující dobrým mravům. Nájemní smlouva též postrádá předběžný souhlas ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění (dále též jen „zákon“). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodňovala žalobkyně svým neurčitým postavením v právním vztahu, s tím, že vyřešením této záležitosti se předejde případným dalším sporům mezi účastníky.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 27. září 2000, č. j. 17 C 61/2000 - 57 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 22. května 2000, č. j. 17 C 61/2000 - 32, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. srpna 2000, č. j. 20 Co 57/2000 - 45, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení) žalobu o určení neplatnosti nájemní smlouvy zamítl. Podle soudu žalobkyně prokázala naléhavý právního zájem na určení neplatnosti nájemní smlouvy, neboť bez tohoto určení by se její právní postavení stalo nejistým, jelikož mezi účastníky je veden spor o to, zda nájemní smlouva byla uzavřena platně. Konečné řešení této otázky je pro možná další řízení o vzájemných nárocích účastníků nezbytné. V rovině meritorního posouzení věci pak uzavřel, že nájemní smlouva je platná. Smlouva má náležitosti požadované zákonem o nájmu a podnájmu nebytových prostor, přičemž k jejímu uzavření nebylo zapotřebí předchozího souhlasu ve smyslu §3 odst. 2 zákona; nebytové prostory totiž byly stavebně určeny k podchodu osob pod kolejištěm, nikoli k provozování obchodu a služeb. Potud není rozhodné, k jakému účelu žalovaný nebytové prostory přebudoval a fakticky užívá. Nájemní smlouva též není v rozporu s dobrými mravy, jelikož byla výsledkem dvoustranných jednání, přičemž otázka nulového nájemného po sjednanou dobu souvisí s hodnotou investic žalovaného do nebytového prostoru.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna 2001, č. j. 20 Co 243/2000 - 72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně nemá - ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - naléhavý právní zájem na určení neplatnosti nájemní smlouvy, jelikož součástí nájemní smlouvy je i smlouva o dílo. Z uvedeného je zřejmé, že v případě vyslovení neplatnosti nájemní smlouvy by se vytvořil základ pro jednání o nové smlouvě nájemní, nikoliv však o nové smlouvě o dílo. Odtud plyne, že poměry účastníků by se ani v případě určení neplatnosti nájemní smlouvy nepostavily najisto. Domnívá-li se žalobkyně, že nájemní smlouva je neplatná, musí podat žalobu ve smyslu ustanovení §457 obč. zák.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí je neobjektivní a hraničí s odmítnutím spravedlnosti, neboť údaje v nájemní smlouvě, z nichž dovodil existenci smlouvy o dílo, bývají součástí nájemních smluv, a to proto, aby bylo možno přizpůsobit pronajímané prostory potřebám nájemce ve smyslu ustanovení §664 a 667 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Proto údaje o změnách v pronajímaných prostorách nelze pokládat za smlouvu o dílo, jejíž vytvoření ani nebylo úmyslem smluvních stran. Odvolací soud se též nezabýval tím, že dovolatelka nemá možnost jednostranným úkonem ukončit nájemní smlouvu, a napravit tak vady, které oba soudy uznaly, neboť se žalovaným se nemůže dohodnout o narovnání. Pro prokázání naléhavého právního zájmu dovolatelka uvedla dostatek důvodů, jimiž se však odvolací soud vzhledem k právní konstrukci dvojjediné smlouvy nezabýval. Doporučení odvolacího soudu, aby se domáhala neplatnosti smlouvy postupem podle §457 obč. zák. se dovolatelce jeví neadekvátním proto, že dikce uvedeného ustanovení již výslovně předpokládá neexistenci platné smlouvy. Postup ve smyslu ustanovení §457 obč. zák. má tudíž dovolatelka za krok, který by musel následovat poté, co by soud žalobě vyhověl, ale je zcela nesmyslný v případě, kdy se soud ohledně neplatnosti smlouvy nevyjádřil nebo rozhodnutí o neplatnosti dokonce odmítl. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout. S přihlédnutím k argumentaci obsažené v rozhodnutí soudu prvního stupně pak měl otázku platnosti nájemní smlouvy za vyřešenou.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - rovněž projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001.
V průběhu dovolacího řízení došlo s účinností k 1. lednu 2003 k zániku původní žalobkyně, s tím, že právními nástupkyněmi žalobkyně se k uvedenému datu podle zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti Č. d., s. o. S. ž. d. c. a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, staly akciová společnost Č. d. a s. o. S. ž. d. c. Při úvaze o tom, který z těchto subjektů je právním nástupcem původní žalobkyně v dovolacím řízení, nemohl Nejvyšší soud přehlédnout, že nálezem pléna ze dne 19. února 2003, uveřejněným pod číslem 83/2003 Sb., Ústavní soud zrušil jako protiústavní také ty části zákona č. 77/2002 Sb., jež se mimo jiné zabývaly rozdělením majetku zaniklé žalobkyně na její nástupnické subjekty. Konkrétně takto odklidil i ustanovení §38 odst. 3 a přílohy 1 zákona. Účinnost svého derogačního nálezu odložil Ústavní soud k 31. říjnu 2003.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je jednotná v závěru, podle kterého je Nejvyšší soud povinen v dovolacím řízení přihlédnout k tomu, že ustanovení zákona, které při řešení věci použil odvolací soud, shledal Ústavní soud později protiústavním; to, zda takové ustanovení bylo Ústavním soudem zrušeno s účinky do budoucna, není rozhodné (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 59/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve znění redakční opravy právní věty, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Argumenty, na jejichž základě Nejvyšší soud k takovému řešení dospěl, lze obecně vzato vyjádřit tezí, podle níž princip vázanosti obecných soudů zákonem, vyjádřený v článku 95 odst. 1 Ústavy, se nemůže při rozhodování těchto soudů prosadit na úkor závěru Ústavního soudu o protiústavnosti aplikované právní normy jen proto, že (podle právního stavu v době rozhodné pro dovolací přezkum) ještě nevstoupil v účinnost výrok nálezu, jímž Ústavní soud dotčenou právní normu současně zrušil (její odklizení z právního řádu České republiky posunul k pozdějšímu okamžiku). K tomu lze doplnit, že takové pojetí práva, jež by vedlo k vydávání soudních rozhodnutí, o kterých již v době, kdy je přijímal, bylo obecnému soudu známo (na základě závěrů formulovaných v příslušném směru v dříve vydaných nálezech Ústavního soudu), že se protiví ústavnímu pořádku České republiky, je v rozporu s obecným vnímáním spravedlnosti (shodně srov. např. i usnesení velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2003, pod číslem 7). Vyslovené závěry se mutatis mutandis nutně musí uplatnit i při posuzování otázky procesního nástupnictví po zaniklé dovolatelce. Nedovolují-li tedy ustanovení zákona č. 77/2002 Sb., ve znění derogačního nálezu pléna Ústavního soudu č. 83/2003 Sb. Nejvyššímu soudu určit, který z výše označených subjektů se stal právním nástupcem původní žalobkyně v rozsahu práv a povinností, o něž jde v tomto sporu, a jeli současně dalšími ustanoveními téhož zákona postaveno najisto, že právními nástupkyněmi žalobkyně mohou být právě a jen Č. d., a. s. a S. ž. d. c., státní organizace, je podle přesvědčení Nejvyššího soudu nezbytné jednat dále jako s dovolateli s oběma nástupnickými subjekty současně, s tím, že až do řádného vypořádání majetku zaniklé státní organizace mají ve sporu postavení nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nejprve - a to i se zřetelem k námitce žalovaného - zkoumal přípustnost dovolání.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud svým rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud pak již v usnesení uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.
Uvedené platí i pro posuzovanou věc. Odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně formálně potvrdil (dle §219 o. s. ř.), po obsahové stránce však práva a povinnosti účastníků právního vztahu, o jehož určení jde, posoudil jinak. Oproti soudu prvního stupně se totiž žalobou nezabýval věcně (nevyslovil názor o tom, zda nájemní smlouva je vskutku neplatná) a žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Dovolání je tedy přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Pro úplnost lze dodat, že stejné argumenty vyvracejí tvrzení žalovaného, že (pravomocným) soudním rozhodnutím byla otázka platnosti smlouvy již vyřešena v jeho prospěch. Je-li žaloba zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (a zde taková situace v poměrech rozhodnutí odvolacího soudu nastala), pak to znamená, že otázka platnosti smlouvy meritorně řešena (a pro účastníky závazným způsobem vyřešena) nebyla.
Vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a nepodávají se ani z obsahu spisu; Nejvyšší soud se proto v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav neodpadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §80 o. s. ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména (…)
b/ o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva;
c/ o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v závěru, že naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b/ o. s. ř. (shodně srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Určovací žaloba podle §80 písm. c/ o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobci domáhají (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).
Ustanovení §126 obč. zák. pak určuje, že vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Podle ustanovení §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Je-li v dovolání dovozováno, že žaloba podle §457 obč. zák. nemůže být vůči žalovanému uplatněna, aniž by předtím byla soudním rozhodnutím vyslovena neplatnost smlouvy, jde nejen o zjevně nesprávnou interpretaci ustanovení §457 obč. zák., nýbrž i o vadné pojetí žaloby na plnění ve smyslu ustanovení §80 písm. b/ o. s. ř.
Rozhodnutí, jímž soud žalovanému ukládá, aby ve smyslu ustanovení §457 obč. zák. vrátil plnění z neplatné smlouvy (konkretizované žalobním návrhem), totiž typově – a v souladu s ustanovením §135 o. s. ř. – spočívá na předběžném posouzení platnosti smlouvy. Takovému posouzení není na překážku ani skutečnost, že účastníky sporu o plnění nejsou všechny subjekty, které neplatnou smlouvu uzavřely (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Mají-li dovolatelé za to, že nájemní smlouva, na jejímž základě žalovaný užívá nebytové prostory (a podle které žalovaný neplatí nájemné relutární formou), je absolutně neplatná (dle §39 obč. zák.) pro rozpor s dobrými mravy (§3 obč. zák.) a pro absenci předchozího souhlasu příslušného obecního úřadu dle §3 odst. 2 a 4 zákona, mohou se v intencích §126 obč. zák. domáhat ochrany svého vlastnického práva k nebytovým prostorám žalobou o jejich vyklizení. K dispozici mají též žalobu o úhradu bezdůvodného obohacení, které žalovanému případným užíváním nebytových prostor bez platného titulu (bez platné nájemní smlouvy) vzniklo. Přitom Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 13/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, na nějž v podrobnostech odkazuje a podle kterého úspěch žaloby o vyklizení nebytových prostor, které žalovaný užíval na základě neplatné smlouvy, není závislý na povinnosti žalobce vydat žalovanému bezdůvodné obohacení spočívající ve zhodnocení nebytových prostor žalovaným. Nejde o synallagmatické závazky ve smyslu §560 obč. zák. Případnou nejistotu v právním postavení pronajímatele tedy může snadno odstranit právě žaloba o vyklizení nebytových prostor žalovaným.
Právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je tedy ve svém výsledku správné (byť k němu odvolací soud zčásti dospěl na základě jiných úvah), neboť podaná žaloba nemůže působit účinněji než ustanovením §80 písm. b/ o. s. ř. předjímaná žaloba o splnění povinnosti.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako neopodstatněného; proto je Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudkem zamítl (§243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).
Dovolatelky s dovoláním úspěšné nebyly, ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., mají tudíž povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Náklady žalovaného pak sestávají z odměny za zastupování účastníka advokátem v řízení v jednom stupni (v dovolacím řízení), určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení toliko jediný úkonu právní služby (vyjádření k dovolání), činí tato odměna ve smyslu ustanovení §5 písm. c/ a §18 odst. 1 vyhlášky 3.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů ve smyslu §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč tak Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelek konečných 3.175,- Kč. Jelikož dovolatelky mají ve sporu (jak rozvedeno výše) postavení nerozlučných společníků, zavázal je Nejvyšší soud k úhradě uvedené částky solidárně.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 21. srpna 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář , v. r.
předseda senátu