ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1379.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1379/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. V. H., zastoupeného JUDr. J. Š., CSc., advokátem, proti žalované I. R., a. s., zastoupené JUDr. R. Ch., Ph.D., advokátem, o zaplacení částky 2,000.000,- Kč s příslušenstvím s postižními právy ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 48/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2006, č.j. 6 Cmo 41/2005-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9.282,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna 2006, č.j. 6 Cmo 41/2005-72, potvrdil rozsudek ze dne 24. listopadu 2004, č.j. 24 Cm 48/2004-30, jímž Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 7. května 2004, č.j. 24 Sm 70/2003 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, odkazuje na ustanovení čl. I §17 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), uzavřel, že žalované jako avalistovi nepřísluší kauzální námitka neexistence pohledávky zajištěné směnkou.
Odvolací soud zdůraznil, že předpokladem kauzální námitky je vždy směnečná dohoda uzavřená účastníky směnečného vztahu a žalovaný ze směnky se může s odkazem na směnečnou dohodu dovolat okolností, jež vyplývají z jeho vlastního vztahu k majiteli směnky. Z povahy věci pak vyplývá, že kauzální námitka může být uplatněna dlužníkem ze směnky (v daném případě výstavcem směnky – F., s. r. o.). Dále odvolací soud „konstatoval“, že avalista není zpravidla s majitelem směnky v žádném vztahu a předmětná námitka mu nepřísluší, což ovšem nevylučuje, aby mohl i on takovou námitku uplatnit. Tato možnost by však přicházela v úvahu za předpokladu, že by právo avalisty uplatnit kauzální námitky mělo oporu ve smlouvě, která by uvedené právo zakládala, přičemž účastníkem takové smlouvy by museli být jak avalista, tak remitent. V situaci, kdy existence takové smlouvy v řízení zjištěna ani prokázána nebyla, a kdy za takovou smlouvu nelze považovat ani smlouvu o směnečném rukojemství ze dne 15. května 2000, včetně jejího dodatku ze dne 8. června 2000, ani komisionářskou smlouvu, které byly uzavřeny mezi žalovanou a F., s. r. o., shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odůvodňujíc jeho přípustnost tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a namítajíc existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že spočívá na nesprávném právním posouzením věci.
Dovolatelka odvolacímu soudu zejména vytýká, že nepřihlížel ke zpětvzetí žaloby, doručenému soudu 30. května 2005 a že „dovolatelce znemožnil“ prokázat skutečnost, že žalobce byl informován o ujednání, které žalované „otevíralo přístup k námitkám vyvěrajícím z příčinného závazkového vztahu“.
Dále dovolatelka setrvává na právním názoru, podle něhož možnost uplatňovat kauzální námitky byla založena smlouvou o směnečném rukojemství, tj. smlouvou uzavřenou mezi ní a výstavcem směnky F., s. r. o. V této souvislosti zdůrazňuje, že žalobce byl o obsahu smlouvy o směnečném rukojemství informován
Konečně nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně, jenž se nijak nezabýval tím, zda oprávnění žalované uplatnit kauzální námitky nezaložila komisionářská smlouva. Rovněž odvolací soud, vyjma konstatování, že „takovou smlouvou není smlouva o směnečném rukojemství a nemůže jí být ani žalovaným předložená smlouva komisionářská“, se s touto problematikou blíže nevypořádal, ačkoliv tak učinit měl.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci) a oproti očekávání dovolatelky není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud, ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého na to, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (k tomu srov. shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může Nejvyšší soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dána povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.
Pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak jsou právně nevýznamné výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatelka namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. námitky jimiž dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že zpětvzetí žaloby neučinil žalobce, a soudům nižších stupňů vytýká, že neprovedly navrhované důkazy.
V této souvislosti dále Nejvyšší soud doplňuje, že dospěl-li odvolací soud na základě provedeného šetření (viz č.l. 56 a 59 až 65) k závěru, podle něhož žalobce nevzal žalobu zpět, nebylo namístě ani rozhodování podle ustanovení §96 o. s. ř. Žalovanou navrhované a soudy nižších stupňů neprovedené doplnění dokazování, pak mělo směřovat k prokázání důvodnosti žalovanou uplatněných kauzálních námitek, jakož i toho, zda smlouvou o směnečném rukojemství a komisionářskou smlouvou bylo založeno oprávnění žalované uplatňovat kauzální námitky, tj. nikoli k tomu, že mezi žalovanou a žalobcem byla uzavřena dohoda, na základě které žalované právo uplatňovat takové námitky vzniklo.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu výkladu ustanovení čl. I §17 směnečného zákona. Nejvyšší soud totiž již v rozhodnutích ze dne 2. února 1999, sp. zn. 32 Cdo 519/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 85, ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 810/2003, uveřejněném v témže časopise č. 5, ročník 2004, pod číslem 94 a ze dne 5. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 896/2002, formuloval a odůvodnil závěr, jež ostatně bez dalšího vyplývá z ustanovení čl. I §17 směnečného zákona, podle kterého směnečný rukojmí nemůže uplatnit proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, které se zakládají pouze na vztahu remitenta a akceptanta (popř. výstavce), nýbrž může uplatnit námitky, které se zakládají na jeho vlastním vztahu k remitentovi. V situaci, kdy od závěru formulovaného v citovaných rozhodnutích nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, a kdy není pochyb o tom, že žalobce (remitent) nebyl stranou smluv uzavřených mezi směnečným rukojmím (žalovanou) a výstavcem směnky vlastní, nemohl být uvedenými právními úkony založen ani vlastní vztah žalované a žalobce a z něho se odvíjející oprávnění žalované uplatňovat kauzální námitky. Z hlediska řešení otázky přípustnosti dovolání je bezvýznamné rovněž tvrzení, podle něhož byl žalobce o obsahu dohody o převzetí směnečného rukojemství „informován“, když dovolatelka dokonce i v rovině pouhého tvrzení nesprávně zaměňuje „informovanost“ s dohodou.
Jelikož dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobce sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky činí 7.500,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. září 2006. S připočtením 19% daně z přidané hodnoty činí celková výše nákladů dovolacího řízení 9.282,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. dubna 2007
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu