ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1386.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1386/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce M. V., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem proti žalované F., spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. P., advokátem o zaplacení 84.945,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 13 C 486/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2006, č. j. 29 Co 100/2006 – 278, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2006, č. j. 29 Co 100/2006 – 278, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 21. října 2005, č. j. 13 C 486/2003 – 246 se, s výjimkou výroků, kterými soudy zamítly žalobu o zaplacení 9% úroku z částky 84.945,60 Kč od 29. prosince 1999 do zaplacení, zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 8. června 2000 se žalobce domáhal (po vyloučení žaloby na vyplacení vypořádacího podílu k samostatnému projednání) vrácení poskytnuté půjčky ve výši 84.945,60 Kč s příslušenstvím.
Soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci 84.945,60 Kč se 16% úrokem od 29. prosince 1999 do zaplacení a 10% úrokem z prodlení od 29. prosince 1999 do zaplacení. Co do 16% úroku z prodlení z částky 84.945,60 Kč od 29. prosince 1999 do zaplacení žalobu zamítl a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 84.945,60 Kč „spolu s 16% úrokem od 29. prosince 1999 do zaplacení“. Ve zbývající části výroku I., kterou soud prvního stupně přiznal žalobci „10% úrok z prodlení od 29. prosince 1999 do zaplacení“, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci „další 17% úrok z prodlení“ od 29. prosince 1999 do zaplacení. Odvolací soud dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., co do zamítnutí žaloby o zaplacení „9% úroku z částky 84.945,60 Kč od 29. prosince 1999 do zaplacení“ a ve výroku III., kterým soud prvního stupně přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Odvolací soud uložil žalované zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil skutkovému závěru soudu prvního stupně o tom, že žalobce a žalovaná uzavřeli písemné smlouvy o půjčce, na základě kterých žalobce půjčil žalované dne 9. března 1995 a dne 28. června 1995 po 50.000,- Kč, se sjednaným 15% úrokem a dne 13. července 1994 dalších 50.000,- Kč s úrokem ve výši 17 % a že splatnost půjčky byla dohodnuta do 30 dnů po výzvě věřitele. Odvolací soud vzal dále za prokázané, že účastníci uzavřeli v průběhu roku 1997 dvě ústní smlouvy o půjčce, na základě kterých žalobce žalované půjčil 190.000,- Kč a 10.000,- Kč. Odvolací soud konstatoval, že tyto půjčky v celkové výši 350.000,- Kč nebyly mezi účastníky sporné, odmítl tudíž argumentaci žalované, která tuto výši zpochybnila. Poukázal na to, že žalovaná původně popírala poskytnutí půjček, pak ale stanovisko změnila, když v průběhu ústního jednání dne 8. dubna 2004 učinila nesporným, že jí žalobce poskytl celkem 350.000,- Kč. Odvolací soud se tak ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně o tom, že žalovaná měla ke dni 31. prosince 1997 v pasivech uvedenou půjčku od žalobce ve výši 350.000,- Kč a vyčíslen úrok ve výši 154.967,- Kč; pasiva v této výši (včetně příslušenství) byla uvedena v účetnictví žalované a v jejím dodatečném daňovém přiznání k dani z příjmu. Odvolací soud zhodnotil jako správné, vyšel-li soud prvního stupně z celkového „vyrovnání vztahů“ v - žalované společnosti, kdy na základě auditorské zprávy byly vypočteny její závazky (vyplývající z účetní závěrky) vůči žalobci k 31. prosinci 1997 z titulu půjčky ve výši 350.000,- Kč, úroky z uvedené půjčky 154.967,- Kč a vypořádací podíl 57.656,40 Kč. Celkový závazek žalované k žalobci činil 562.623,40 Kč.
Odvolací soud dále uvedl, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná plnila žalobci částku 594.323,60 Kč. Ohledně posouzení, na splnění kterých závazků se tato částka započetla (když žalovaná při plnění Neurčila, které závazky plní), odkázal odvolací soud pro stručnost na závěry soudu prvního stupně opírající se o ustanovení §330 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Zápis z porady ze dne 19. ledna 1998 odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) posoudil jako uznání závazku dle ustanovení §323 obch. zák., s účinky dle §407 obch. zák. Odvolací soud k tomu konstatoval, že společníci a jednatelé žalované tímto uznali „podíl žalobce jako společníka“ ve výši 571.930,- Kč, který je nazván „pro odchod společníka“ a zahrnuje rovněž dluh z titulu půjčky ve vztahu k žalobci. Odvolací soud uzavřel, že námitka promlčení nebyla důvodná, když žaloba byla podána dne 8. června 2000. K tomu odvolací soud poznamenal, že pokud žalovaná plnila více, než v součtu představuje částku 57.656,40 Kč (vypořádací podíl) a 150.000,- Kč (nepopírané půjčky), pak částečným plněním uznala též zbylé půjčky ve smyslu §407 odst. 2 a odst. 3 obch. zák.
K odlišným závěrům nicméně odvolací soud dospěl při právním hodnocení zjištěného skutkového stavu. Oproti právnímu názoru soudu prvního stupně, který dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce v režimu občanského zákoníku, odvolací soud podřadil jejich vztah pod režim obchodního zákoníku, a to ustanovení smlouvy o úvěru.
K tomu odvolací soud uvedl, že podle §497 obch. zák. se věřitel smlouvou o úvěru zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Připomněl, že úvěrová smlouva patří podle §261 odst. 3 obch. zák. mezi absolutní obchodní závazkové vztahy, tj. spadá pod režim obchodního zákoníku bez ohledu na postavení stran a na účel „právního jednání“ (zda jde o úvěr pro podnikání, nebo spotřebitelský). Odvolací soud konstatoval, že do tohoto pojetí nespadá jen bankovní úvěr; fakticky vždy, „když dodavatel souhlasí s odložením platby nebo s jejím rozložením na splátky poté, co dodal zboží, poskytuje svému odběrateli úvěr“ - úvěrová smlouva se tak v podnikání vyskytuje velice často. Odvolací soud dále vyložil, že úvěrová smlouva je chápána nejenom jako vlastní poskytnutí peněz. Důraz je kladen na „rezervování prostředků“. Právní teorie, dle úvah odvolacího soudu, rozlišuje tzv. smlouvu reálnou - půjčku a konsensuální - úvěr, pro jejíž vznik stačí závazek jedné ze stran poskytnout prostředky na žádost druhé strany, určení jejich výše, závazek vrátit a zaplatit úroky; jelikož smlouva o úvěru má konsensuální charakter, stačí pro její vznik dohoda o těchto náležitostech. Z toho, že žalovaná poskytnuté prostředky požadovala pro sebe a své podnikání a že byly sjednány úroky, což je jeden z předpokladů smlouvy o úvěru, odvolací soud dovodil, že strany sjednaly smlouvu o úvěru.
K otázce úroků odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně přesvědčivě vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při rozhodování o úroku a jeho výši řídil a jaký z nich učinil závěr. Z toho, že závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru a je její podstatnou částí (§269 odst. 1 obch. zák.), odvolací soud dovodil, že pokud se strany nedohodnou, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené obchodním zákoníkem. Pro doplnění odvolací soud uvedl, že argumentace žalované, podle níž část poskytnutých peněz byla úročena a část nikoliv, postrádá vnitřní logiku. Pokud žalobce poskytl peněžní prostředky a tyto byly úročeny, nelze dle názoru odvolacího soudu předpokládat, že na novější půjčky by si již nesjednal úrok, když částky nově poskytnuté žalované byly vyšší než předešlé. Odvolací soud tudíž uzavřel, že mezi účastníky byl sjednán úrok z úvěru, tj. cena za poskytnutí peněžních prostředků, do skutečného vrácení úvěru věřiteli (dle §502 obch. zák.), a to ve výši 16 %.
Jelikož odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce žalované poskytnul úvěr dle obchodního zákoníku, nikoliv půjčku dle zákoníku občanského, odlišně posoudil výši úroku z prodlení, kterou na základě §369 obch. zák. určil ve výši 17 %.
Proti výroku I. a výroku, kterým odvolací soud potvrdil výrok III., rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka předně namítá, že „by mělo být určeno“, kdy je mezi účastníky uzavřena smlouva o půjčce dle občanského zákoníku a kdy se jedná o úvěr dle obchodního zákoníku. Domnívá se, že v daném případě docházelo k uzavření smluv o půjčce, když v souvislosti s jejich uzavřením došlo bezprostředně k reálnému plnění, tj. poskytnutí peněz. Poukazuje na to, že v teorii je smlouva o úvěru chápána jako smlouva „o budoucí smlouvě o půjčkách“, popř. jakási „rámcová smlouva, v jejímž rámci jsou uzavírány jednotlivé smlouvy o půjčce“. Namítá, že písemné smlouvy předložené soudu takový charakter nemají a sám žalobce v žalobě označil poskytnuté peníze za půjčku. Dovolatelka uvádí, že u půjček poskytnutých na základě ústní smlouvy, resp. konkludentního jednání, nebylo ničím doloženo tvrzení žalobce, že byla sjednaná odměna za poskytnutí půjčky, tedy úrok, nelze tudíž mít za prokázané, že smlouvy obsahovaly podstatné náležitosti smlouvy o úvěru. Dovolatelka též namítá, že úvěry může poskytovat jen osoba, která má k této činnosti živnostenské oprávnění, což není případ žalobce.
Dovolatelka dále polemizuje se zjištěním odvolacího soudu týkajícím se sjednané výše úroku. Uvádí, že třebaže dle předložených písemných smluv o půjčkách byl sjednán ve dvou případech úrok ve výši 15 % a v jednom případě ve výši 17 %, odvolací soud bez jakékoli opory v právní normě stanovil úrok ve výši 16 %.
Dovolatelka poukazuje též na to, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou posoudil otázku promlčení a uznání závazku. Má za to, že zápis z porady ze dne 19. ledna 1998 není jejím jednostranným právním úkonem. Podle názoru dovolatelky žádný ze společníků zápis nepodepsal způsobem, jakým za společnost podepisuje statutární orgán. Z obsahu zápisu nelze dovodit, že se jedná o prohlášení dovolatelky ani že dovolatelka uznala určitý závazek, tj. povinnost vrátit půjčku. Uznání závazku dle názoru dovolatelky nelze opřít ani o ustanovení §407 odst. 2 a 3 obch. zák., když pro spor vedený od roku 2000 není možno předpokládat, že by dovolatelka částečným plněním uznala i zbytek dluhu. Dovolatelka navíc namítá, že uznání bylo nutno posoudit dle občanského zákoníku, který požaduje, aby uznání dluhu bylo provedeno co do výše i důvodu.
Ze všech uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Tuto přípustnost dovolatelka výslovně opírá jen o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když napadené rozhodnutí dle jejího názoru řeší několik otázek, které mají po právní stránce zásadní význam. Dovoláním přitom výslovně brojí též proti výroku, kterým odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Proti takovému výroku je ale dovolání přípustné na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jak se podává z výpisu z obchodního rejstříku dovolatelky a jak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl soud prvního stupně, žalobce byl v době poskytování půjček (v době od vzniku dovolatelky do dne 29. prosince 1998) nejen společníkem dovolatelky (coby příjemce poskytnutých finančních prostředků), nýbrž také jejím jednatelem.
Ve světle této skutečnosti ovšem Nejvyšší soud nemohl odhlédnout od toho, že podle ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném v době kdy podle odvolacího soudu půjčil žalobce žalované 190.000,- Kč a 10.000,- Kč, tj. ve znění zákonů č. 600/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb., č. 286/1993 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 84/1995 Sb. a č. 142/1996 Sb.), které se dle ustanovení §135 odst. 2 obch. zák. obdobně použijí též na společnost s ručením omezeným, může společnost s ručením omezeným uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce se svým jednatelem jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom plyne, že nedostatek zákonem předepsaného předchozího souhlasu valné hromady k právnímu úkonu podle §196a odst. 1 obch. zák. zakládá absolutní neplatnost tohoto úkonu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003).
Vycházel-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z toho, že posuzované smlouvy byly uzavřeny v průběhu roku 1997, měl se zabývat tím, zda jejich uzavření předcházelo jejich schválení valnou hromadou žalované, když nedostatek takového schválení by založil absolutní neplatnost těchto smluv, k níž soud musí přihlížet z úřední povinnosti. V důsledku toho je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Totéž se týká druhé ze zákonných podmínek platnosti těchto smluv, aby tyto smlouvy byly uzavřeny jen za podmínek obvyklých v obchodním styku.
Uvedený závěr sám o sobě dostačuje k tomu, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. zrušil a spolu s ním podle ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř. též rozhodnutí soudu prvního stupně, když uvedený důvod platí i na ně. Jelikož ale pro nové rozhodnutí ve věci bude právně významné i posouzení dalších otázek předestřených dovolatelkou, musel se Nejvyšší soud vypořádat též s nimi.
Lze souhlasit s dovolatelkou, že zásadní význam pro další řízení má právní kvalifikace vztahu mezi žalobcem a dovolatelkou. To platí, i kdyby vyšlo najevo, že smlouvy, které účastníci uzavřeli, jsou ze shora nastíněných důvodů neplatné.
Rozdíly mezi smlouvou o úvěru (podle obchodního zákoníku) a smlouvou o půjčce (podle občanského zákoníku) se Nejvyšší soud v minulosti vícekrát zabýval. V rozhodnutí ze dne 24. května 2007, sp. zn. 32 Cdo 922/2007, např. uzavřel, že zatímco ze smlouvy o úvěru vzniká věřiteli povinnost rezervovat a na žádost dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše a dlužníkovi vzniká právo (nikoliv povinnost) úvěr čerpat a povinnost poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky, pak smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi peníze nebo jiné druhově určené věci a dlužník se zavazuje ve sjednané době peníze nebo jiné druhově určené věci vrátit.
Smlouva o půjčce vznikne na rozdíl od smlouvy o úvěru až plněním věřitele. V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že i když obvykle stranou, která se zavazuje poskytnout úvěr, je banka, obchodní zákoník umožňuje, aby věřitelem byla i jiná osoba, ať už právnická, nebo fyzická. Věřitel nemusí být ani podnikatelem, protože smlouva o úvěru patří mezi tzv. absolutní obchody, které se řídí obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu.
K námitce dovolatelky, že právní kvalifikaci smluv uzavřených mezi žalobcem a dovolatelkou jako smluv o úvěru brání okolnost, že žalobce nebyl podnikatelem, resp. že neměl oprávnění k podnikatelskému poskytování úvěrů, Nejvyšší soud uzavřel, že již v rozsudku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/2005, od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v projednávané věci, dospěl k závěru, že smlouvu o úvěru podle §497 obch. zák. může uzavřít jako věřitel jakýkoli subjekt.
Dovolatelce je nicméně nutno dát za pravdu v tom, že reálné povaze smlouvy o půjčce nebrání skutečnost, že o předmětu půjčky je mezi dlužníkem a věřitelem učiněna dohoda (a to i písemná), byť by tato dohoda případně bezprostředně časově předcházela reálnému poskytnutí smluvené částky peněz. Jak totiž Nejvyšší soud uvedl v rozhodnutí ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003, pro smlouvu o půjčce je charakteristické, že věřitel přenechává dlužníkovi určité množství věcí druhově určených (zastupitelných) k volnému nakládání, případně ke spotřebování, a dlužník se zavazuje vrátit mu po určité době věci stejného druhu. Smlouva o půjčce má reálnou (nikoli jen konsensuální) povahu a vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky, přičemž při peněžité půjčce může dojít k předání půjčené částky i bezhotovostním převodem na účet dlužníka.
Závěr o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru nikoli smlouva o půjčce, tedy nelze založit jen na tom, že žalovaná poskytnuté prostředky požadovala pro sebe a své podnikání a že byly sjednány úroky, což je jeden z předpokladů smlouvy o úvěru, jak uzavřel odvolací soud, ale je nutno vycházet z toho, zda byly splněny pojmové znaky této smlouvy, tj. zda byla předmětem ujednání mezi žalobcem a dovolatelkou povinnost žalobce rezervovat a na žádost dovolatelky poskytnout v její prospěch peněžní prostředky do sjednané výše a že dovolatelce na základě těchto dohod vzniklo právo (nikoliv povinnost) úvěr čerpat a povinnost poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky. Přenechal-li žalobce dovolatelce sjednanou částku peněz a dovolatelka se zavázala ve sjednané době tyto peníze žalobci vrátit, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, odpovídá obsah takového ujednání vymezení smlouvy o půjčce. Okolnost, že strany sjednaly úhradu úroku, na níž odvolací soud postavil svou argumentaci ve prospěch smlouvy o úvěru, sama o sobě nemůže odůvodnit závěr, že vůle stran směřovala právě k uzavření smlouvy o úvěru, když rovněž smlouva o půjčce může být pojata jako úplatná (§658 odst. 1 občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“). Právní závěry odvolacího soudu tak odporují hmotnému právu.
Z tohoto důvodu má ostatně Nejvyšší soud dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné (a důvodné) též v rozsahu, kterým dovolatelka napadá správnost výroků, jimiž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Měla-li se ovšem smlouva, k jejímuž uzavření směřovala vůle stran v posuzovaném případě, coby smlouva o půjčce řídit výlučně občanským zákoníkem, je třeba (v duchu námitek vznesených dovolatelkou) občanskému zákoníku podřídit též délku promlčecí doby nároků žalobce a běh této doby. Rovněž listinu označenou jako „zápis z porady dne 19. ledna 1998“ bude nutno přezkoumat z toho hlediska, zda splňuje náležitosti platného uznání dluhu podle občanského zákoníku. Dovolatelce je nutno dát za pravdu, že podle ustanovení §110 odst. 1 obč. zák. dojde k přetržení promlčecí doby, pouze bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, resp. úplné, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, aniž ve věci nařizoval jednání, podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. v napadeném rozsahu zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř. zrušil též toto rozhodnutí a věc podle téhož ustanovení vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení se budou soudy obou stupňů zabývat i tvrzením žalované na č. l. 65 spisu 13 C 486/2003, že půjčka ve výši 190.000,- Kč byla poskytnuta v červenci 1995 a půjčka ve výši 10.000,- Kč v červnu 1996, se kterým se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal a učinil skutkové zjištění, že uvedené půjčky byly poskytnuty v průběhu roku 1997; přitom doba uzavření smluv je rozhodující z hlediska posouzení věci podle ustanovení §196a obch. zák.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (ustanovení §243d odst. 1, věta druhá, a ustanovení §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (ustanovení §243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předseda senátu