ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1424.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1424/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Františka Faldyny, CSc. rozhodl v právní věci žalobce C. Š., zastoupeného JUDr. Miroslavem Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 51, PSČ 602 00, proti žalované JUDr. J. B., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně POSPOL, spol. s r. o., identifikační číslo 47913738, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 101/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. června 2005, č. j. 3 Cmo 46/2003-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. prosince 2002, č. j. 4 Cm 101/2002-69, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vyloučení nemovitostí zapsaných Katastrálním úřadem Brno - venkov na listu vlastnictví pro obec a katastrální území Š. u B. (dále ve výroku označených) z konkursní podstaty úpadkyně POSPOL, spol. s r. o. (bod I. výroku), jakož i požadavek žalobce, aby soud žalované (správkyni konkursní podstaty úpadkyně POSPOL, spol. s r. o.) uložil vyloučit ony nemovitosti z konkursní podstaty úpadkyně (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. června 2005, č. j. 3 Cmo 46/2003-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil („ve správném znění“ spočívajícím v upřesnění podoby zamítaného žalobního petitu, nadále se týkajícího požadavku na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty a na uložení povinnosti žalované nemovitosti z konkursní podstaty vyloučit). Odvolací soud, poukazuje na to, že spor se nevede o skutkový stav věci, nýbrž o právní posouzení zjištěných skutečností, přitakal soudu prvního stupně v závěru, že obě zkoumané zástavní smlouvy obsahují podstatné náležitosti vymezené ustanovením §151b odst. 4 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ve znění rozhodném v době jejich uzavření. Je v nich jednoznačně označen předmět zástavního práva (zastavené nemovitosti) i zajištěná pohledávka (z textu zástavních smluv plyne, že jde o pohledávku z úvěrové smlouvy konkretizované číslem a datem uzavření, stranami úvěrové smlouvy a výší poskytnutého úvěru). Případným shledal odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, že nepřesnost údaje o datu uzavření úvěrové smlouvy v zástavní smlouvě z 3. února 1994 (1. únor 1994 namísto správného 3. února 1994) je zřejmým přepisem, což žalobci muselo být známo, jelikož v jím podepsaném návrhu na vklad zástavního práva podle této zástavní smlouvy do katastru nemovitostí, datovaném 3. února 1994, je úvěrová smlouva již označena správným datem. S poukazem na ustanovení §151b odst. 5 obč. zák. neshledal odvolací soud opodstatněnou ani žalobcovu námitku, že zástavní smlouvy zajišťují něco co není a že jejich znění odporuje zákonu a principu akcesority zástavního práva. Postup žalované správkyně konkursní podstaty podle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání měl proto za správný (a důvod vyhovět včasné vylučovací žalobě podle §19 odst. 2 uvedeného zákona neshledal).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) namítaje, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé po stránce právní přisuzuje dovolatel řešení otázky, jaké náležitosti má mít specifikace zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě. K tomu uvádí, že jde o právní otázku dovolacím soudem neřešenou a že ve výkladu ustanovení §151b odst. 4 obč. zák., ve znění platném k 3. únoru 1994 a k 19. dubnu 1996, je řešení přijaté odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem. Dovolatel konkrétně namítá, že zástavní smlouva ze dne 1. února 1994 je neplatná. Měla sice sloužit k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru číslo 207194003, uzavřené téhož dne, tedy 3. února 1994, podle svého obsahu však byla sjednána „k zajištění pohledávky vzniklé z úvěrové smlouvy č. 207194003, ze dne 1. února 1994“ a „k zajištění poskytnutého úvěru s příslušenstvím ve výši 30.000.000,- Kč“. Podle této formulace má zástavní právo zajišťovat již existující pohledávku, úvěr podle úvěrové smlouvy č. 1 však byl čerpán až 30. března 1994. Prakticky stejná je podle dovolatele situace u zástavní smlouvy ze dne 22. dubna 1996, která měla sloužit k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru číslo 207196011, uzavřené 19. dubna 1996. Podle svého obsahu však byla zástavní smlouva ze dne 22. dubna 1996 sjednána „k zajištění pohledávky .. vzniklé z úvěrové smlouvy č. 207196011, ze dne 19. dubna 1996 …ve výši 6.000.000,- Kč“. Také podle této formulace má zástavní právo zajišťovat již existující pohledávku, úvěr podle úvěrové smlouvy ze dne 19. dubna 1996 však byl čerpán až 29. dubna 1996. Přitom nešlo ani o případ podle §299 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), když zástavní smlouvy tak ani nebyly zamýšleny. K datu uzavření obou zástavních smluv existovala - v intencích §497 obch. zák. - pouze pohledávka dlužníka, nikoli banky. Pohledávka banky vzniká teprve čerpáním úvěru, tedy dnem poskytnutí peněžních prostředků bankou.
Dovolatel dále zdůrazňuje, že zástavní právo má obecně vzato akcesorický charakter, z čehož zákon v tehdejším znění činil výjimku v ustanovení §151b odst. 5 obč. zák. a v ustanovení §299 obch. zák. Formulace zástavních smluv pak podle dovolatelova přesvědčení nesplňuje požadavky řádné specifikace zajišťované pohledávky ve smyslu §151b odst. 4 obč. zák.; není vůbec uvedeno, jaký závazek a koho má být zajištěn a zástavní smlouva v tomto ohledu neumožňuje jednoznačný výklad práv a závazků smluvních stran. „Určením pohledávky zabezpečené zástavním právem“ podle §151b odst. 4 obč. zák. se podle dovolatele rozumí: a/ výše pohledávky, b/ právní důvod pohledávky a c/ existence pohledávky nebo určení, že jde o pohledávku budoucí podmíněnou dle §151b odst. 5 obč. zák. Obligatorní specifikace zajištěné pohledávky v písemné zástavní smlouvě musí umožnit rozlišení, zda zajišťovaná pohledávka existuje nebo zda jde o případ podle §151b odst. 5 obč. zák. Uvedené podle dovolatele plyne i z ustanovení §151c odst. 2 obč. zák. Napadenému rozhodnutí dovolatel v této souvislosti vytýká, že jeho odůvodnění nereaguje na předmět sporu a nezabývá se výkladem ustanovení §151b odst. 4 obč. zák. Nezpochybňoval totiž možnost platného vzniku zástavní smlouvy předtím, než věřitel dlužníku poskytne peněžní prostředky ani netvrdil, že zástavní smlouva nemůže vzniknout před vznikem zajišťované pohledávky. Neplatnost zástavních smluv spatřuje v tom, že v rozporu s §151b odst. 4 obč. zák. a §37 obč. zák. neumožňují rozlišení, zda jde o zajištění existujících nebo budoucích podmíněných pohledávek. Odpověď na tuto otázku přitom může dát pouze znění zástavní smlouvy v její obligatorní písemné podobě. Měla-li by být platná i zástavní smlouva, která neumožňuje rozlišit, zda zástavní právo zajišťuje pohledávku existující, budoucí nebo podmíněnou, platilo by zástavní právo (i jeho případný zápis v katastru nemovitostí), i kdyby nevznikla zajišťovaná pohledávka. Dlužník by pak neměl žádnou možnost dokázat, že zástavní právo nevzniklo, jelikož nevznikla zajišťovaná pohledávka; takový výklad by opět byl v rozporu s tehdejším zněním §151c odst. 2 obč. zák. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá; otázku kladenou dovolatelem totiž zodpověděl v rozsudku ze dne 3. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2006, pod číslem 15. V tomto rozhodnutí, na něž v podrobnostech odkazuje, uzavřel, že při určení zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě není třeba rozlišovat, zda jde o pohledávku již existující nebo budoucí. S odkazem na judikatorní závěry, jež vyslovil v rozsudku ze dne 4. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 76, jakož i v důvodech rozsudku uveřejněného pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tamtéž vysvětlil, že zástavní smlouva je platná i tehdy, jestliže zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti (nikdy) nevznikne, jestliže se nesplní podmínka, na níž je závislý vznik zajišťované pohledávky, apod. K problematice působení zástavního práva vznikajícího vkladem do katastru nemovitostí pak uvedl, že je-li budoucí pohledávka zajištěna zástavním právem k nemovitostem, vzniká zástavní právo již dnem vkladu do katastru nemovitostí; realizační funkce zástavního práva se však prosadí teprve dnem, kdy vznikne budoucí (v zástavní smlouvě označená) zajišťovaná pohledávka.
Jelikož napadené rozhodnutí je s judikatorními závěry Nejvyššího soudu formulovanými v označeném rozhodnutí (jež Nejvyšší soud zopakoval i v rozsudcích ze dne 3. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 1015/2003 a ze dne 22. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 1013/2003) v souladu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. září 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu