ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1488.2006.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka ve věci žalobce MUDr. J. ., , zastoupeného Mgr. P. F., advokátem, , proti žalované M. CZ, a. s., , zastoupené JUDr. J. S., advokátem, , o zaplacení 2,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 109/2003, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2006, č.j. 5 Cmo 443/2005-145, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání žalované se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím změnil Vrchní soud v Praze rozsudek ze dne 9. září 2005, č. j. 52 Cm 109/2003-106, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu na zaplacení 2,000.000,- Kč s příslušenstvím, tak, že uložil žalované zaplatit žalobci 1 000.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % od 21. března 2003 do zaplacení (I. výrok), v rozsahu, v němž byla žaloba co do částky 1,000.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % od 21. března 2003 do zaplacení zamítnuta, tento rozsudek potvrdil (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok).
Vyšel přitom ze skutkových zjištění, podle kterých
1) žalobce byl akcionářem žalované, majícím hromadnou akcii nahrazující 680 akcií;
2) podle stanov žalované byla tato povinna k žádosti akcionáře, jenž pojme úmysl akcie prodat, nahradit akcii hromadnou jednotlivými akciemi;
3) žalobce na valné hromadě žalované dne 10. října 2002 požádal žalovanou o výměnu hromadné akcie za jednotlivé akcie a její valná hromada rozhodla, že k výměně dojde;
4) žalobce dne 1. listopadu 2002 uzavřel smlouvu o převodu 360 kusů akcií žalované se společností M.V.P. G., s. r. o., v níž se zavázal předat nabyvatelce převáděné akcie do třiceti dnů od „podpisu smlouvy“; dodatkem ze dne 2. prosince 2002 byl termín předání akcií prodloužen do 1. ledna 2003; porušení některé z důležitých povinností plynoucích ze smlouvy bylo zajištěno smluvní pokutou ve výši 2,000.000,- Kč;
5) žalovaná hromadnou akcii za akcie jednotlivé žalobci nevyměnila;
6) žalobce opakovaně vyzýval žalovanou (dopisy z 25. října 2002, 18. listopadu 2002, 17. prosince 2002 a 19. února 2003) ke splnění povinnosti vyměnit hromadnou akcii za jednotlivé a upozorňoval na možnost vzniku škody, resp. na škodu již vzniklou;
7) žalobce zaplatil společnosti M.V.P. G., s. r. o. smluvní pokutu ve výši 2,000.000,- Kč;
8) na základě smlouvy ze dne 11. července 2003 převedl žalobce hromadnou akcii žalované za cenu 8,000.000,- Kč na P. S..
Odvolací soud uzavřel, že žalované vznikla povinnost vyměnit žalobci hromadnou akcii za akcie jednotlivé. Žalovaná tuto povinnost nesplnila a v příčinné souvislosti s porušením její povinnosti vznikla žalobci škoda ve výši 2,000.000,- Kč v podobě zaplacené smluvní pokuty. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal, že by žalobce nesplnil svoji prevenční povinnost (§384 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“). Smluvní pokutu sjednanou mezi žalobcem a společností M.V.P. G., s. r. o. zhodnotil jako platnou, leč vyšší, než je v obdobných případech obvyklé. Za obvyklou smluvní pokutu považoval – s ohledem na výši ceny posléze zaplacené za hromadnou akcii P. S. – částku 1,000.000,- Kč. Zaplatil-li žalobce na smluvní pokutě více, jde o škodu, jejíž vznik žalovaná nemohla předvídat. Proto – odkazuje na ustanovení §379 obch. zák. – odvolací soud co do částky 1,000.000,- Kč žalobě vyhověl a ve zbytku pak potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce i žalovaná dovolání.
Žalobce napadá druhý a třetí výrok rozhodnutí odvolacího soudu, namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledává žalobce v řešení otázky, zda je „v případě porušení povinnosti společnosti vůči svému menšinovému akcionáři aplikovatelné ustanovení §379 obch. zák.“, a pokud ano, „jak má soud postupovat při stanovení předvídatelnosti škody“, zejména zda má „možnost posuzovat přiměřenost smluvní pokuty a eventuálně využít moderačního práva (§301 obch. zák.)“.
Podle názoru žalobce nelze na vztah mezi společností a menšinovým akcionářem ustanovení §379 obch. zák. aplikovat, neboť společnost je „nadána pravomocemi, prostředky a možnostmi, které naprosto přesahují pravomoci, prostředky a možnosti menšinového akcionáře“. Odvolací soud nejenže „připustil využitelnost institutu předvídatelnosti škody“, ale dokonce „při určování míry předvídatelnosti aplikoval běžná závazková pravidla a zvyklosti“. Podle názoru žalobce měl soud klást na společnost „mnohem vyšší nároky“ a stanovit „mnohem vyšší předvídatelnou škodu“. Odvolací soud ani „nijak nezohlednil“ skutečnost, že žalobci vznikly i další škody, i když se jejich náhrady „pro zjednodušení celého řízení“ nedomáhá. Konečně namítá, že odvolací soud nestanovil přiměřenost výše smluvní pokuty v souladu se zákonem a „stávající judikaturou“.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované obsáhle argumentuje, proč je považuje za nedůvodné.
Žalovaná napadá první výrok rozhodnutí odvolacího soudu, namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy uplatňujíc dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Namítá, že podle článku II. jejích stanov má akcionář právo na výměnu hromadné akcie za akcie jednotlivé v případě jejich uvažovaného prodeje. Žalobce však o uvažovaném prodeji žalovanou neinformoval, a proto přistoupila-li by žalovaná k výměně hromadné akcie, porušila by článek II. stanov. Žalobce taktéž neinformoval žalovanou o smluvní pokutě, jejíž sjednání je „nahodilou“ náležitostí smlouvy o převodu cenných papírů. Zaplacení smluvní pokuty je proto typově nepředvídatelnou škodou, jež se podle §379 obch. zák. nehradí. Navíc odvolací soud vyšel z nesprávných skutkových zjištění, neboť přiměřenost výše smluvní pokuty poměřoval cenou, za níž žalobce prodal hromadnou akcii nahrazující 680 kusů jednotlivých akcií (8,000.000,- Kč) P. S., ačkoliv společnosti M.V.P. G., s. r. o. prodával pouze 360 kusů akcií za cenu 6,600.000,- Kč. Smluvní pokuta ve vztahu ke sjednané ceně (6,600.000,- Kč za 360 akcií) dosahuje 30,3 %, a ve vztahu k ceně, za níž byly akcie skutečně prodány (8,000.000,- Kč za 680 akcií), dokonce 47,22 %. V obou případech se jedná o smluvní pokutu nepřiměřenou a „ve smyslu §379 obch. zák. nepředvídatelnou“.
S dovoláním žalobce žalovaná nesouhlasí a navrhuje, aby je Nejvyšší soud zamítl.
Dovolání žalobce není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Jak již Nejvyšší soud opakovaně uzavřel např. v rozhodnutích ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005 či ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti.
Ustanovení §261 odst. 3 písm. a) obch. zák. přitom nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, že se na vztah mezi akcionářem a akciovou společností, týká-li se účasti na společnosti, použije třetí část obchodního zákoníku, tedy i ustanovení §379.
Stanovení výše škody, jíž mohla povinná strana předvídat jako důsledek porušení své povinnosti, je závislé na okolnostech konkrétního případu. Její posouzení odvolacím soudem proto v důsledku absence potřebného judikatorního přesahu napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní, přičemž Nejvyšší soud je neshledává ani rozporným s hmotným právem.
Konečně namítá-li žalobce, že odvolací soud posoudil otázku přiměřenosti smluvní pokuty v rozporu „se zákonem a stávající judikaturou“, napadá závěr, který odvolací soud nevyslovil. Odvolací soud totiž neposoudil sjednanou smluvní pokutu jako nepřiměřenou, nýbrž jako „vyšší, než se v obchodní praxi standardně uplatňuje“, tj. jako (zčásti) nepředvídatelnou ve smyslu §379 obch. zák. Proto ani pro posouzení „přiměřenosti sjednané smluvní pokuty“ nelze založit přípustnost dovolání žalobce podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jelikož dovolání žalobce není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné (a ani jiný důvod přípustnosti není dán), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalované je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak není důvodné.
S otázkou, zda žalované vznikla povinnost vyměnit žalobci hromadnou akcii za listinné, se odvolací soud vypořádal, když dospěl k závěru, že žalobce o výměnu požádal v souladu se stanovami (a i kdyby tomu tak nebylo, vznikl by mu nárok na výměnu hromadné akcie za akcie jednotlivé na základě usnesení valné hromady žalované, jehož platnost nebyla napadena). Posouzení této otázky odvolacím soudem i závěr z něj učiněný (totiž že žalované vznikla povinnost vyměnit žalobci hromadnou akcii za akcie jednotlivé) považuje Nejvyšší soud za správné.
Nejvyšší soud souhlasí i se závěrem odvolacího soudu, podle něhož žalovaná mohla a měla předvídat, že žalobci v důsledku porušení její povinnosti může vzniknout škoda v podobě splnění závazku k zaplacení smluvní pokuty za porušení povinnosti předat jednotlivé akcie osobě, s níž žalobce uzavře smlouvu o převodu akcií, a to jak proto, že byla na možnost vzniku škody žalobcem upozorněna, tak i proto, že sjednání smluvní pokuty zajišťující závazek předat převáděné cenné papíry je ve smlouvách o jejich převodu obvyklé.
Konečně ani závěru odvolacího soudu, jenž sjednanou smluvní pokutu neshledal co do výše 1,000.000,- Kč nepředvídatelnou, nelze ničeho vytknout. Poměřoval-li odvolací soud obvyklou výši smluvní pokuty, a tedy i škodu, jejíž výši mohla žalovaná předvídat, právě reálnou cenou akcií, které žalobce vlastnil, shledává Nejvyšší soud jeho postup správným.
Jelikož se žalované prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a dovolání žalované zamítnuto.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. května 2008
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu