ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1526.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1526/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalované Č. z. a r. b., a. s., o zaplacení částky 1,824.396,53 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 41/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2005, č.j. 20 Co 148/2005-70, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2005, č.j. 20 Co 148/2005-70, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. listopadu 2004, č.j. 26 C 41/2004-41, zamítl žalobu o zaplacení částky 1,824.396,53 Kč a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že 6. srpna 1997 byla mezi Komerční bankou, a. s. a společností A. D. servis, s. r. o. (dále jen „dlužnice“) uzavřena smlouva o úvěru ve znění dodatků č. 1 a 2 (dále jen „smlouva o úvěru“), kterou byl dlužnici poskytnut úvěr ve výši 6,500.000,- Kč k pořízení technologie a technického zhodnocení objektu. Konečná splatnost úvěru byla dohodnuta k 20. květnu 2003. Záruční listinou ze dne 20. srpna 1997 č. 1287-97 L II (dále jen „záruční listina“) se žalovaná zavázala uspokojit „konečnou pohledávku z úvěru“ do výše 33,85 %, maximálně však částkou 2,200.250,- Kč. „Konečná pohledávka“ je v článku I bodu 2 záruční listiny vymezena jako dlužníkem nezaplacená jistina „zaručovaného úvěru“ ke dni konečné splatnosti úvěru nebo ke dni, ke kterému byl úvěr učiněn splatným, zmenšená o výtěžek ze zpeněžení předmětů veškerých zajišťovacích instrumentů k úvěru, přičemž výtěžek ze zpeněžení nesmí být snížen o náklady věřitele na zpeněžení. Poskytnutí plnění ze záruky bylo podmíněno tím, že smlouva o úvěru obsahuje účelové určení úvěru, a to na rekonstrukci nemovitosti uvedené v záruční listině a na nákup technologie podle kupní smlouvy specifikované rovněž v záruční listině. Úvěr byl dlužnicí čerpán v souladu se smlouvou o úvěru, nebyl řádně splácen a ke dni zahájení řízení činí dlužný zůstatek nesplaceného úvěru 13,773.697,87 Kč, z toho jistina představuje 5,389.650,- Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. března 2000 byla pohledávka ze smlouvy o úvěru postoupena společnosti K., s. r. o.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud se podle znění záruční listiny rozumí konečnou pohledávkou nezaplacená jistina úvěru ke dni jeho konečné splatnosti nebo ke dni, k němuž byl úvěr učiněn splatným, zmenšená o výtěžek ze zpeněžení předmětů veškerých zajišťovacích instrumentů, pak do doby, než budou tyto zpeněženy, s výjimkou případu, kdy žalobkyně bude oprávněna od jejich zpeněžení upustit, nelze stanovit výši konečné pohledávky a určit tak rozsah ručení, resp. výši nároku žalobkyně vůči žalované. S ohledem na tuto skutečnost, jakož i na to, že účastníci učinili nesporným, že dosud nebyly zpeněženy zástavy, nebylo plněno z titulu ručení a vystavených blankosměnek, je žaloba předčasná. Vedle toho, byl-li v záruční listině přesně vymezen účel úvěru, a jednou z podmínek plnění z bankovní záruky bylo shodné účelové určení úvěru ve smlouvě o úvěru nebo v jejích dodatcích a „smlouva o úvěru se omezila“ na obecné vymezení účelu úvěru, nebyla splněna ani tato podmínka pro vznik povinnosti žalované plnit. Záruční listina je jednostranným právním úkonem, jímž se banka věřiteli zavazuje, že poskytne plnění za dlužníka, budou-li splněny určené podmínky. K úspěšnému uplatnění nároku na plnění tak musí věřitel respektovat podmínky stanovené bankou v záruční listině.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. července 2005, č.j. 20 Co 148/2005-70, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanou zavázat zaplatit žalobkyni částku 1,824.396,53 Kč (první výrok) a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud dospěl - na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, podle něhož ze záruční listiny nevyplývá povinnost věřitele zpeněžit předměty veškerých zajišťovacích „institutů“ před uplatněním nároku na plnění z bankovní záruky. Tato povinnost nevyplývá z článku II záruční listiny obsahující výčet způsobů zajištění, ani z článku I bodu 2, v němž je pouze uvedeno, že pro určení konečné pohledávky se nezaplacená jistina sníží o výtěžek zpeněžení předmětu veškerých zajišťovacích instrumentů. Nedošlo-li dosud ke zpeněžení, pak konečnou pohledávku nelze snižovat a ta je rovna nezaplacené jistině, případně jistině snížené pouze o výtěžek těch zajišťovacích instrumentů, které byly realizovány.
Odvolací soud nepovažoval za správný ani názor soudu prvního stupně o nesplnění podmínky shodného účelového určení úvěru ve smlouvě o úvěru a v záruční listině, neboť byl-li úvěr podle znění smlouvy o úvěru poskytnut na dodávku technologie ve výši 5,000.000,- Kč a na technické zhodnocení objektu v K. B., pak jde o obsahově shodné určení s účelovým určením úvěru v záruční listině, podle něhož byl určen na rekonstrukci nemovitosti na pozemku parc. č. 1291 v katastrálním území K. B. a na nákup technologie od firmy B. v hodnotě 5,010.407,35 Kč. Je tak nepochybné - pokračoval odvolací soud - že záruční listina zajišťuje v rozsahu v ní uvedeném úvěr ze smlouvy ze dne 6. srpna 1997.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Konkrétně odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že konečnou výší pohledávky podle záruční listiny je jistina snížená o výtěžek těch zajišťovacích instrumentů, které byly zpeněženy. Tato interpretace je v rozporu se zněním záruční listiny, podle něhož měla být dlužníkem nezaplacená jistina snížena o zpeněžení veškerých zajišťovacích instrumentů. Banka uspokojuje věřitele pouze v procentní výši v záruční listině přesně definované konečné pohledávky, pro jejíž určení je nezbytné provést zpeněžení veškerých zajišťovacích instrumentů, jejichž sjednání je jednou z podmínek záruky. Nelze-li dosud určit konečnou výši pohledávky za dlužnicí, nelze ani stanovit rozsah povinnosti žalované plnit dle záruční listiny.
Dovolatelka považuje za nesprávný i závěr o obsahové shodě účelového určení úvěru ve smlouvě o úvěru a v záruční listině a poukazuje na specifický charakter závazku z bankovní záruky, který „se vyvíjí samostatně od závazku hlavního“. Má zato, že záruční listina „představuje“ přesně stanovené podmínky, za nichž vznikne bance povinnost ze záruky plnit. S ohledem na tuto relativní samostatnost závazku z bankovní záruky, je absolutní splnění všech podmínek záruční listiny nezbytné pro vznik povinnosti banky plnit.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
V průběhu dovolacího řízení žalobkyně K., s. r. o., zanikla výmazem z obchodního rejstříku k 31. srpnu 2006 a její procesní nástupkyní se stala Č. k. a., se sídlem v P. Usnesením ze dne 25. října 2006, č.j. 29 Odo 1526/2005-126, Nejvyšší soud rozhodl, že v řízení bude jako se žalobkyní pokračováno s Českou konsolidační agenturou.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením, přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §313 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) bankovní záruka vzniká písemným prohlášením banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba (dlužník) nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině.
Pro právní posouzení věci je rozhodný výklad článku I bodu 2 záruční listiny č. 1287-97 L II, podle něhož „konečnou pohledávkou se rozumí dlužníkem nezaplacená jistina zaručovaného úvěru ke dni konečné splatnosti zaručovaného úvěru nebo ke dni, ke kterému byl úvěr učiněn splatným, zmenšená o výtěžek ze zpeněžení předmětu veškerých zajišťovacích instrumentů, kterými byl zaručovaný úvěr zajištěn, přičemž výtěžek ze zpeněžení nesmí být snížen o náklady věřitele na zpeněžení.“
Nejvyšší soud nesdílí závěr odvolacího soudu, podle kterého nedošlo-li dosud ke zpeněžení předmětů zajišťovacích instrumentů, pak konečnou pohledávku nelze snižovat a ta je rovna nezaplacené jistině, případně jistině snížené pouze o výtěžek těch zajišťovacích instrumentů, které byly realizovány. Tento závěr totiž nejenže neodpovídá znění článku I bodu 2, nýbrž je s ním ve zřejmém rozporu. V tomto směru je třeba přisvědčit argumentaci dovolatelky, že výklad dotčeného ustanovení vede k jednoznačnému (a logickému) závěru, podle něhož konečnou pohledávkou je dlužníkem nezaplacená jistina k určitému dni snížená o výtěžek ze zpeněžení nikoliv jen některých, ale všech zajišťovacích instrumentů s výjimkou zakotvenou v článku IV bodu 3, kdy je věřitel oprávněn upustit od zpeněžení předmětu zajištění. Do doby, než je známa takto zjištěná konečná pohledávka, nemá banka povinnost plnit, neboť podle článku I bodu 1 záruční listiny se zavázala uspokojit v určité výši konečnou pohledávku věřitele.
Dovolací soud se však ztotožňuje s názorem odvolacího soudu o shodném účelovém určení úvěru ve smlouvě o úvěru a v záruční listině. Je-li v článku I smlouvy o úvěru uvedeno, že úvěr je poskytnut na dodávku technologie a na technické zhodnocení objektu a jeho celková výše činí 6,500.000,- Kč s podrobnou specifikací čerpání úvěru v článku XII tak, že je určen na technické zhodnocení objektu v K.B. a na technologickou dodávku ve výši 5,000.000,- Kč, pak toto účelové určení úvěru je obsahově shodné s účelovým určením v článku II bodu 1 záruční listiny.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož konečnou výší pohledávky je jistina k určitému dni snížená o výtěžek těch zajišťovacích instrumentů, které byly zpeněženy a nedošlo-li dosud k jejich zpeněžení, pak konečnou pohledávku nelze snižovat a ta je rovna nezaplacené jistině, není správné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
V další fázi řízení se odvolací soud bude zabývat otázkou, zda nastaly podmínky pro určení konečné pohledávky, na jejíž výši je závislý i rozsah povinnosti žalované ze záruční listiny.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2006
JUDr. Petr Gemmel,v. r.
předseda senátu