ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1580.2005.1
sp. zn. 29 Odo 1580/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce města K., proti žalované Č. s., a. s. , o zaplacení částky 550.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 135/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. dubna 2005, č.j. 8 Cmo 455/2003-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 6. srpna 2003, č.j. 11 Cm 135/2002-89, ve znění opravného usnesení ze dne 1. července 2005, č.j. 11 Cm 135/2002-136, jímž Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu o zaplacení částky 550.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 20. prosince 1996 do zaplacení a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že smlouva o úvěru ze dne 31. října 1995 (dále jen „smlouva o úvěru“) uzavřená mezi žalovanou a E. I. (dále jen „dlužník“), kterou byl dlužníkovi poskytnut střednědobý investiční úvěr do výše 4,000.000,- Kč, je platnou smlouvou, mající náležitosti podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Stejně tak prohlášení o ručitelském závazku žalobce ze dne 31. října 1995 (dále též jen „ručitelské prohlášení“) podepsané Ing. J. J., starostou žalobce, kterým bylo zajištěno splnění závazku dlužníka ze smlouvy o úvěru, je platným právním úkonem podle ustanovení §303 obch. zák., jímž se žalobce zavázal splnit závazky dlužníka do výše 4,000.000,- Kč vzniklé ze smlouvy o úvěru, pokud je nesplní dlužník po písemné výzvě k plnění. Žalobce souhlasil, aby žalovaná uhradila svou zajištěnou pohledávku z prostředků na jeho účtu uvedeném v ručitelském prohlášení i bez jeho příkazu. Nesplnil-li dlužník závazek vrátit poskytnuté prostředky a žalovaná inkasovala z účtu žalobce dne 19. prosince 1996 částku 550.000,- Kč, postupovala v souladu s ručitelským prohlášením a s ustanovením §306 odst. 1 obch. zák.; o bezdůvodné obohacení, které by byla žalovaná povinna vrátit, tak nejde.
Námitku neplatnosti smlouvy o úvěru a ručitelského prohlášení pro nesprávné uvedení sídla žalované, odvolací soud nepovažoval za důvodnou s tím, že z ostatních údajů v označení žalované, a to z obchodní firmy a identifikačního čísla, je nepochybné, kdo byl poskytovatelem úvěru. Nepřisvědčil ani námitce neplatnosti ručitelského závazku z důvodu, že starosta žalobce k němu nebyl oprávněn s ohledem na neurčitost obsahu usnesení zastupitelstva města K. ze dne 29. června 1995. Přitom zdůraznil, že „pod bodem 36“ tohoto usnesení „je naprosto jednoznačně zřejmý“ souhlas zastupitelstva s ručením určitému podnikatelskému subjektu - dlužníku - za úvěr poskytnutý žalovanou s uvedením rozsahu ručitelského závazku a způsobu jeho úhrady z prostředků rozpočtu města s tím, že je v něm vyjádřeno přesně a určitě i zmocnění pro starostu města k podpisu ručitelského závazku vůči žalované. Usnesení je tak v souladu s ustanovením §36a odst. 1 písm. d) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění účinném k 29. červnu 1995 (dále jen „zákon o obcích“).
Odvolací soud v tomto směru dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, podle něhož rozhodnutí obecního zastupitelstva podle ustanovení §36a zákona o obcích je zákonem stanovenou podmínkou právního úkonu obce. Žalobce netvrdil, že usnesení nebylo řádně přijato potřebnou většinou členů městského zastupitelstva a netvrdil, že starosta nebyl oprávněn k právním úkonům za obec. Obecní zastupitelstvo je oprávněno rozhodovat o přijetí záruky nejen za existující, ale i za budoucí závazky, jsou-li přesně specifikovány. Jde-li o budoucí závazky, pak požadovat uvedení všech údajů, jež tvoří obsah smlouvy, jíž se závazek týká, je prakticky nesplnitelné a zákon neklade tyto požadavky ani u ručení za existující závazky.
Odvolací soud konečně neakceptoval ani výhradu týkající se nesplnění povinnosti žalované vyzvat dlužníka a ručitele k plnění závazku, neboť ze zápisu z jednání ze dne 4. prosince 1996, jehož se zúčastnili zástupci účastníků i dlužník, vyplývá, že dlužník byl (písemně) vyzván k úhradě již splatného dluhu ve výši 550.500,- Kč a tento se zavázal zaplatit do 15. prosince 1996, nejpozději do 20. prosince 1996. Inkasovala-li žalovaná z účtu žalobce žalovanou částku již 19. prosince 1996, tedy o dva dny dříve, než tak mohla učinit podle zápisu z jednání, nemá tato skutečnost žádný vliv na posouzení věci, neboť dlužník ve stanovené lhůtě dluh neuhradil a žalované vzniklo právo inkasovat žalovanou částku z účtu žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávnost právního posouzení věci dovolatel spatřuje v závěru odvolacího soudu, podle něhož usnesení městského zastupitelstva ze dne 29. června 1995 bylo ve smyslu ustanovení §36a odst. 1 písm. d) zákona o obcích dostatečným právním podkladem k tomu, aby starosta města mohl platně „vystavit“ prohlášení o ručitelském závazku. Je-li rozhodnutí městského zastupitelstva právním úkonem, pak musí splňovat náležitosti právního úkonu podle ustanovení §37 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). V daném případě je tento projev vůle neúplný a nedostatečný, neboť zastupitelstvo se vyjádřilo pouze obecně, při svém rozhodování nemělo k dispozici smlouvu o úvěru ani text prohlášení o ručitelském závazku, a proto nikdy nesouhlasilo s tím, že ručitel „splní spořitelně všechny finanční závazky dlužníka vzniklé z výše uvedené úvěrové smlouvy“. V usnesení městského zastupitelstva nebyl jednoznačně specifikován věřitel ani dlužník, nebyl vymezen konkrétní ručitelský závazek, neboť nebyl znám obsah ručitelského prohlášení; městské zastupitelstvo tak „souhlasilo“ s ručením za splnění závazku dlužníka, který v době přijetí usnesení neexistoval. Obsah ručení navíc nebyl usnesením dostatečně určitě specifikován, když v něm nebyl vymezen obsah závazku, ke kterému se má ručení vztahovat, označení věřitele je vadné a uvedení účelu úvěru je nedostatečné. Městské zastupitelstvo jednalo o poskytnutí záruky před uzavřením smlouvy o úvěru, nemělo její obsah k dispozici a závazek dlužníka ještě ani neexistoval. Obsah rozhodnutí zastupitelstva o poskytnutí záruky za budoucí závazek musí být stejně úplný a přesný, jako kdyby tu již uzavřená smlouva o úvěru byla. Usnesení zastupitelstva ani neodkazovalo na jiný určitý a srozumitelný dokument.
Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že závazek dlužníka, za nějž je v rozhodnutí městského zastupitelstva přijímáno ručení, musí být dostatečně identifikován, například uvedením jeho konkrétní výše a ostatních náležitostí vyžadovaných zvláštními předpisy nebo smlouvou, z níž zajištění peněžitého závazku vyplývá.
Je-li podle nálezu Ústavního soudu, zmíněného odvolacím soudem, starosta obce oprávněn projevovat již vytvořenou vůli obce, došlo podpisem ručitelského prohlášení bez naplnění zákonné podmínky stanovené v §36a odst. 1 písm. d) zákona o obcích k překročení oprávnění starosty jednat za obec, jehož důsledkem je absolutní neplatnost právního úkonu.
Dovolatel dále považuje za rozporný s ustanovením §306 odst. 1 obch. zák. závěr odvolacího soudu, podle něhož byla žalovaná s ohledem na zápis z jednání ze dne 4. prosince 1996 oprávněna provést inkaso z účtu žalobce k 15. prosinci 1996 (přičemž ze zápisu je zjevné, že tak mohla učinit nejdříve 20. prosince 1996), neboť dlužníkovi nebyla poskytnuta ani zákonem stanovená přiměřená doba k plnění po písemném vyzvání věřitele.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání žalobce za nepřípustné.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel - jak je zřejmé z obsahu dovolání - výslovně napadá rozhodnutí odvolacího soudu i v jeho výrocích o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Nejvyšší soud proto dovolání (ve shora uvedeném rozsahu) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobce výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soud dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241 a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Je tomu tak již proto, že závěr odvolacího soudu, podle kterého usnesení městského zastupitelstva žalobce ze dne 29. června 1995 o schválení převzetí ručení za splnění závazku dlužníka ze smlouvy o úvěru obsahuje určité označení dlužníka a věřitele, jakož i vymezení zajištěného závazku a rozsahu ručení, postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě a jen pro projednávanou věc.
Právní posouzení věci odvolacím soudem co do platnosti ručitelského prohlášení žalobce pak Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (§303 a §304 odst. 1 a 2 obch. zák.), když nemá žádné pochybnosti o tom, že podpisem prohlášení o ručení starosta jménem žalobce navenek projevil vůli obce (vyjádřenou v usnesení zastupitelstva ze dne 29. června 1995) zajistit ručením v určeném rozsahu konkrétní budoucí závazek konkrétního dlužníka vůči konkrétnímu věřiteli. Totéž platí i ve vztahu ke splnění podmínek pro uplatnění nároku vůči ručiteli ve smyslu ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. (viz zápis z jednání ze dne 4. prosince 1996 a v něm obsažené údaje o písemné výzvě dlužníku k úhradě již splatné pohledávky).
Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž plně respektuje i právní závěry vyjádřené např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. července 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, jakož i v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 145/2005, že zajištění závazku k peněžitému plnění ručitelským prohlášením podle §303 obch. zák. je majetkoprávním úkonem obce, k jehož platnosti je nutné rozhodnutí obecního zastupitelstva, popř. obecní rady [§36a odst. l písm. d) a §45 písm. p) zákona o obcích].
Jelikož dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu