ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.162.2005.1
sp. zn. 29 Odo 162/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně C.-2, L.., proti žalovaným 1) J. R. a 2) Z. R., o zaplacení částky 1,199.089,02 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 Cm 651/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. října 2004, č.j. 4 Cmo 7/2004-140, takto:
I.Dovolání se odmítají.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. dubna 2003, č.j. 1 Cm 651/98-64, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni (Č. o. b., a. s.) částku 1,198.243,92 Kč s 19% úrokem z částky 500.000,- Kč od 1. prosince 1998 do zaplacení a na nákladech řízení 47.964,-Kč, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého, přičemž žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení této pohledávky vůči druhé žalované v rámci výkonu rozhodnutí pouze z výtěžku prodeje jejího spoluvlastnického podílu ve výši ½ k objektu bydlení čp. 133 na st. parc. č. 63/2, zapsaném na listu vlastnictví č. 71 pro katastrální území a obec V. u K. ú. v B. (výrok I.). V části týkající se oprávnění žalobkyně domáhat se uspokojení přiznané pohledávky vůči druhé žalované v rámci výkonu rozhodnutí z výtěžku prodeje spoluvlastnického podílu ve výši ½ téže nemovitosti žalobu zamítl (výrok II.), prvnímu žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 845,10 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 240,- Kč (výrok III.) a řízení o zaplacení částky 845,10 Kč vůči druhé žalované zastavil (výrok IV.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že 8. června 1992 byla mezi právní předchůdkyní původní žalobkyně (A. O., a. s.) a prvním žalovaným uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na základě které poskytla A. O., a. s. prvnímu žalovanému krátkodobý úvěr na nákup zboží ve výši 500.000,- Kč, který měl být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými smlouvou. K zajištění pohledávky z úvěru byla uzavřena s oběma žalovanými zástavní smlouva k objektu bydlení čp. 133 na st. parc. č. 63/2, v době vzniku zástavního práva v bezpodílovém spoluvlastnictví žalovaných. Druhá žalovaná vystavila směnku vlastní na částku 500.000,- Kč k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy. Manželství žalovaných bylo rozvedeno a jejich bezpodílové spoluvlastnictví zrušeno rozsudkem, který nabyl právní moci dne 2. srpna 1995. První žalovaný závazek z úvěrové smlouvy opakovaně písemně uznal, a to dne 13. října 1997, 23. března 1998, 18. listopadu 1998 a 18. prosince 1998, kdy uznal dluh ve struktuře a výši žalované částky, včetně dluhu na běžném účtu ve výši 845,10 Kč.
Právo žalobkyně na zaplacení žalované částky posoudil soud prvního stupně podle ustanovení §497 a násl. obch. zák. upravujících smlouvu o úvěru a ve vztahu k druhé žalované jako zástavní dlužnici podle ustanovení §151a odst. 1, §151f odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. srpna 1998 (dále jen „obč. zák.“), neboť zajištěná pohledávka byla podle úvěrové smlouvy splatná v plné výši ke dni 31. května 1993.
Námitku promlčení vznesenou žalovanými soud prvního stupně vyhodnotil jako nedůvodnou, když první žalovaný závazek opakovaně uznal, přičemž nová čtyřletá promlčecí lhůta (§407 obch. zák.) začala běžet od 18. prosince 1998. Druhou žalovanou uplatněnou námitku promlčení (ve vztahu k zástavnímu právu) nepovažoval za opodstatněnou vzhledem k ustanovení §100 odst. 2 věty poslední obč. zák., podle něhož se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka.
Soud prvního stupně neshledal oprávněnou ani výhradu druhé žalované, že uznání závazku prvním žalovaným je neplatné podle ustanovení §145 odst. 2 obč. zák., když k takovému úkonu nedala souhlas. Bylo-li bezpodílové spoluvlastnictví manželů (žalovaných) zrušeno rozsudkem, jenž nabyl právní moci dne 2. srpna 1995 a nebylo-li vypořádáno, uplatní se úprava daná ustanovením §149 odst. 3 (správně „§149 odst. 4“) obč. zák., tj. o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné. Žalobkyně tak má právo domáhat se uspokojení své pohledávky proti druhé žalované jen z výtěžku prodeje jejího spoluvlastnického podílu ve výši ½ zastavené nemovitosti.
Neakceptoval ani výhradu druhé žalované, že současně probíhá proti ní o tutéž částku směnečné řízení, s tím, že v projednávané věci je předmětem sporu nárok na uspokojení ze zástavy vyplývající ze zástavního práva zřízeného k zajištění závazku prvního žalovaného ze smlouvy o úvěru, kdežto ve směnečném řízení je uplatňován nárok jiný (ze směnky).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 7. října 2004, č.j. 4 Cmo 7/2004-140, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, tj. ve vyhovujících výrocích potvrdil.
Odvolací soud (poté, co rozhodl o procesním nástupnictví na straně žalobkyně - §107a občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“) se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Výhradu druhé žalované, že jedna a tatáž pohledávka je vůči ní vymáhána dvakrát, neboť je uplatněna i ve směnečném řízení, shledal nedůvodnou, odkazuje přitom na závěry formulované v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 59/2004“), podle kterých věřitel směnkou zajištěné pohledávky je oprávněn uplatnit zajištěnou pohledávku i nárok ze zajišťovací směnky v jakémkoliv pořadí, případně i souběžně.
Za opodstatněnou nepovažoval ani námitku promlčení vznesenou oběma žalovanými z důvodu neplatnosti uznání závazku prvním žalovaným podle ustanovení §145 odst. 2 obč. zák., poněvadž ke všem uznáním došlo až poté, kdy bezpodílové spoluvlastnictví účastníků bylo soudem zrušeno a k poslednímu uznání závazku, od něhož začala běžet nová čtyřletá promlčecí lhůta, došlo 18. prosince 1998.
Ve shodě se soudem prvního stupně nepřisvědčil ani námitce promlčení zástavního práva uplatněné druhou žalovanou (odkazuje přitom na ustanovení §100 odst. 2 obč. zák.), a jako nedůvodnou vyhodnotil také výtku nesprávné aplikace ustanovení §151f obč. zák. V této souvislosti odvolací soud akcentoval, že vznikl-li nárok zástavního věřitele před účinností zákona č. 165/1998 Sb., který obsahuje novou úpravu zástavního práva, „spravují se“ dle ustálené judikatury nároky vyplývající ze zástavního práva dosavadní právní úpravou.
Konečně k výhradě nesprávně vyčíslených úroků odvolací soud uvedl, že částka, o níž se žalovaní domnívají, že představuje pouze úroky, zahrnuje i úroky z prodlení a námitka je proto irelevantní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítajíce existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [odstavec 2 písm. a)] a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 2 písm. b)].
Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelé spatřují v tom, že soudy obou stupňů nepřihlédly k vznesené námitce promlčení. Uznal-li závazek pouze první žalovaný, je tento úkon neplatný podle ustanovení §145 odst. 2 obč. zák., byť bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dovolatelů) bylo soudem zrušeno. Po zániku bezpodílového spoluvlastnictví do jeho vypořádání, resp. do uplynutí lhůty pro vypořádání, je nutno při absenci zákonné úpravy použít analogicky právní úpravu obsahem a účelem nejbližší a takovouto úpravou je ustanovení §145 odst. 2 obč. zák. Nedala-li druhá žalovaná souhlas k uznání závazku, jsou tyto úkony učiněné ve lhůtě tří let od zrušení bezpodílového spoluvlastnictví neplatné a oba žalovaní se neplatnosti dovolávají. I v případě, že by první žalovaný uznal závazek po uplynutí tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví, mělo by toto uznání vliv na běh promlčecí lhůty pouze ve vztahu k němu a nikoli vůči druhé žalované.
Dovolatelé zároveň soudům obou stupňů vytýkají nesprávné užití ustanovení §151f obč. zák. „v původním znění“, když - podle jejich názoru - po vstupu České republiky do Evropské unie měly být aplikovány „unijní předpisy“ a nikoli normy umožňující „uplatnit u soudu právo na uspokojení pohledávky staré třeba 50 a více let bez ohledu na promlčecí doby“.
Dále dovolatelé namítají, že úhrnná výše všech úroků, tedy úroků i úroků z prodlení, je podstatně nižší, než jak byla žalována. Polemizují rovněž se závěrem odvolacího soudu, podle něhož bude-li druhá žalovaná zavázána k úhradě téže pohledávky žalobkyně dvěmi rozhodnutími (a to v projednávané věci a ve směnečném řízení), lze se dvojímu plnění ubránit ve vykonávacím řízení.
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatelé výslovně dovolávají, je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolateli uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Na závěr, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Dovolací námitkou, jejímž prostřednictvím dovolatelé brojí proti závěru odvolacího soudu co do výše úroků, ve skutečnosti nezpochybňují správnost právního posouzení věci, nýbrž napadají skutková zjištění o tom, kolik činí součet úroků a úroků z prodlení; uplatňují tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který ale přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. l písm. c) o. s. ř. způsobilý založit není. Pro řešení otázky přípustnosti dovolání jsou bez právního významu rovněž výhrady dovolatelů poukazující na vady řízení, když - vzhledem k argumentaci shora - jejich případná existence [a naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] přípustnost dovolání nezakládá.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ani co do řešení otázky (ne)důvodnosti žalovanými vznesených námitek neplatnosti uznání závazku prvním žalovaným a promlčení. Závěry odvolacího soudu v tomto směru totiž především postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc.
Posouzení otázky platnosti uznání závazku prvním žalovaným a důvodnosti námitky promlčení není - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - v rozporu s hmotným právem, ani s dosavadní judikaturou. Tak v rozhodnutí ze dne 31. července 1986, sp. zn. 3 Cz 27/86, uveřejněném v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR č. 2, ročník 1987, pod číslem 29, byl soudní praxí formulován a odůvodněn závěr, který se obdobně uplatní i v této věci, podle něhož půjčuje-li si jeden z manželů od jiného občana nebo organizace peníze a ve smlouvě o půjčce vystupuje jako dlužník, je ze smlouvy o půjčce zavázán a oprávněn jen ten z manželů, který ji jako dlužník uzavřel, a k její platnosti není třeba souhlasu druhého manžela ve smyslu ustanovení §145 obč. zák. (v rozhodném znění), když se netýká společných věcí (smlouvou o půjčce, popř. na základě smlouvy o úvěru jsou peněžní prostředky teprve nabývány). Není-li souhlas druhého z manželů nutný k platnosti smlouvy, ze které závazek k peněžnímu plnění vzniká, nelze uvažovat o jeho nezbytnosti ani v případě úkonů, jimiž dlužník již vzniklý závazek uznal. Úvahy o (ne)platnosti uznání závazku prvním žalovaným ze dne 18. prosince 1998 pro absenci souhlasu druhé žalované jsou ostatně bezpředmětné, jelikož tento právní úkon byl učiněn po uplynutí tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů (žalovaných).
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani aplikace ustanovení §151f obč. zák., když na výkladu (a použití) tohoto ustanovení Nejvyšší soud založil řadu svých rozhodnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. 21 Cdo 2455/2004 a v něm obsaženou argumentaci k odkazovanému ustanovení občanského zákoníku), přičemž ani pro období po 1. květnu 2004 je nepovažoval za rozporné s právem Evropské unie.
Závěry odvolacího soudu nemají zásadní právní význam ani v tom, že druhá žalovaná byla (nepravomocně) zavázána „k úhradě téže pohledávky“ ve směnečném řízení, jelikož v případě, že by žalobkyně skutečně v obou sporech uspěla a získala dvě vykonatelná rozhodnutí, mohla by se druhá žalovaná bránit dvojímu plnění v případném řízení o výkon rozhodnutí (viz důvody R 59/2004).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným [a tudíž přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], dovolání žalovaných, které není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2005
JUDr. Petr G e m m e l, v. r.
předseda senátu