ECLI:CZ:NS:2009:29.ODO.1767.2006.1
sp. zn. 29 Odo 1767/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce M. J., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti žalované JUDr. J. F., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadce Z. d. L. n. D. v likvidaci, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 Cm 10/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2006, č. j. 4 Cmo 139/2005-166, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2006, č. j. 4 Cmo 139/2005-166, se zrušuje v rozsahu, ve kterém jím odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně požadavku žalobce na určení pravosti části první pohledávky sestávající z jistiny ve výši 1.425,- Kč, tříprocentního úroku z prodlení z této jistiny za dobu od 1. června 1992 do 15. července 1994 a patnáctiprocentního úroku z prodlení z této jistiny za dobu od 16. července 1994 do 6. února 2002, dále ohledně požadavku žalobce na určení pravosti třetí pohledávky ve výši 85.399,70 Kč, čtvrté pohledávky ve výši 159.185,70 Kč a páté pohledávky ve výši 194.897,40 Kč, jakož i v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení a věc se potud vrací odvolacímu soudu k dalším řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Žalobce se vůči žalované (správkyni konkursní podstaty úpadce Z. d. L. n. D. v likvidaci) domáhal žalobou (dříve návrh na pokračování v přerušeném řízení) určení, že má vůči úpadci pohledávku první třídy v celkové výši 1.595.878,- Kč, z titulu náhrad dle zákona č. 229/1991 Sb. (zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) a dle zákona č. 42/1992 Sb. (zákon o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech). Jednotlivé části pohledávky specifikoval tak, že jde o:
1/ náhradu za živý a mrtvý inventář dle zákona č. 229/1991 Sb., v celkové výši 913.956,90 Kč (dále též jen „první pohledávka“), tvořenou jistinou ve výši 401.853,- Kč, a ročním úrokem z prodlení z této jistiny za dobu od 1. června 1992 do 15. července 1994 ve výši 25.564,50 Kč (3 %) a za dobu od 16. července 2004 do 6. února 2002 ve výši 486.539.40 Kč (16 %);
2/ náhradu za vykácené aleje v celkové výši 162.848,30 Kč (dále též jen „druhá pohledávka“), tvořenou jistinou ve výši 72.000,- Kč a ročním úrokem z prodlení z této jistiny za dobu od 1. listopadu 1992 do 15. července 1994 ve výši 3.675,- Kč (3 %) a za dobu od 16. července 1994 do 6. února 2002 ve výši 87.173,30 Kč (16 %);
3/ část náhrady za pohledávku (transformační podíl) postoupenou mu F. Č. v celkové výši 85.399,70 Kč (dále též jen „třetí pohledávka“), tvořenou jistinou ve výši 27.886, - Kč a jejím příslušenstvím;
4/ náhradu za pohledávku (náhrada živého a mrtvého inventáře) postoupenou mu B. P. v celkové výši 159.185,70 Kč (dále též jen „čtvrtá pohledávka“), tvořenou jistinou ve výši 62.136,- Kč a ročním úrokem z prodlení z této jistiny za dobu od 1. července 1993 do 15. července 1994 ve výši 1.935,60 Kč (3 %) a za dobu od 16. července 1994 do 6. února 2002 ve výši 95.114,10 Kč (16 %);
5/ náhradu za pohledávku (transformační podíl) postoupenou mu B. P. v celkové výši 194.897,40 Kč (dále též jen „pátá pohledávka“), tvořenou jistinou ve výši 75.927,- Kč a ročním úrokem z prodlení z této jistiny za dobu od 1. května 1993 do 15. července 1994 ve výši 2.745,90 Kč (3 %) a za dobu od 16. července 1994 do 6. února 2002 ve výši 116.224,50 Kč (16 %);
6/ náklady řízení vynaložené ve sporu vedeném u Okresního soudu v Havlíčkově Brodu pod sp. zn. 5 C 408/95 ve výši 79.590,- Kč (dále též jen „šestá pohledávka“).
Rozsudkem ze dne 29. dubna 2005, č. j. 35 Cm 10/2004-129, Krajský soud v Hradci Králové určil, že žalobce má za úpadcem pohledávku první třídy z titulu náhrad dle zákona č. 229/1991 Sb. v celkové výši 1.015.484,- Kč (bod I. výroku). V části, v níž se žalobce dále domáhal určení existence pohledávek vůči úpadci ve výši 580.394,- Kč, žalobu zamítl (bod II. výroku).
Vyhovující výrok rozsudku se týkal části první pohledávky ve výši 852.636,- Kč, tvořené jistinou ve výši 374.805,- Kč a ročním úrokem z prodlení z této jistiny v rozsahu 3 % za dobu od 1. června 1992 do 15. července 1994 a v rozsahu 16 % za dobu od 16. července 1994 do 6. února 2002 ve výši 477.831,- Kč a celé druhé pohledávky, specifikované soudem jako jistina ve výši 72.000,- Kč a příslušenství (zákonné úroky z prodlení od 1. listopadu 1992 do 6. února 2002) ve výši 90.848,- Kč.
Zamítavý výrok rozsudku se týkal v plném rozsahu třetí až šesté pohledávky a zčásti (co do 61.320,90 Kč) první pohledávky.
Ohledně pohledávek, jichž se týkal zamítavý výrok, soud argumentoval především takto: 1/ První pohledávka.
Náhrada za vnesený živý inventář (za vnesené hříbě), žalobci nepřísluší, když žaloba podaná žalobcem dne 11. srpna 1993 u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě byla v části týkající se zaplacení náhrady za vnesené hříbě zamítnuta rozsudkem onoho soudu ze dne 2. června 1995, č. j. 8 C 570/93-76, který nabyl právní moci 20. července 1995. Tímto rozhodnutím je soud vázán (§159 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“).
Způsob výpočtu náhrady za živý inventář dle nařízení vlády České republiky č. 20/1992 Sb., kterým se stanoví způsob výpočtu výše náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby (dále též jen „nařízení“), předložený soudu žalobcem, odpovídá shodě účastníků na tom, že se tato náhrada odvíjí od 21,17 ha půdy, a to ve výši 321.275,92 Kč.
U náhrady za mrtvý inventář se vychází z hodnoty majetku organizace v mrtvém inventáři určené dle ustanovení §3 odst. 2 a přílohy č. 2 nařízení, přičemž soud souhlasí s názorem, že koeficient Mo činí 4,00 a nikoli 4,73, jak uvádí žalobce. Žalobci tak z tohoto titulu náleží 164.913,- Kč.
2/ Třetí pohledávka.
Soud tu vyšel z toho, že:
- F. Č. (jako postupitel) uzavřel se žalobcem (jako postupníkem) dne 2. března 1995 smlouvu o postoupení pohledávky vůči pozdějšímu úpadci ve výši 70.000,- Kč (dále též jen „první postupní smlouva“) a dne 22. září 1996 smlouvu o postoupení pohledávky vůči pozdějšímu úpadci z titulu transformačního podílu v družstvu ve výši 72.775,- Kč (jež měla být upřesněním první postupní smlouvy).
- Smluvní strany první postupní smlouvy dne 6. srpna 1998 sepsaly a podepsaly listinu označenou jako odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek (dále též jen „dohoda č. 1“), podle které se odstupuje od smlouvy o postoupení pohledávky postupitele ve výši 72.775,- Kč.
Podle dohody č. 1 tak třetí pohledávka nadále svědčí F. Č.
Jestliže smluvní strany podepsaly listinu, z níž jednoznačně vyplývá vůle zrušit první postupní smlouvu, je podle soudu bezpředmětné, jak byla taková dohoda nazvána (§573 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“). Zvláštní právní režim odstoupení od smlouvy (§48 obč. zák.) se v tomto případě neuplatní, jelikož nejde o jednostranný, nýbrž o dvoustranný právní úkon.
K žalobcově námitce, podle které F. Č. před soudem vypověděl, že nebylo jeho vůlí nést nadále pohledávku vůči pozdějšímu úpadci, soud uvedl, že slovně vyjádřený právní úkon lze vykládat podle vůle konajícího, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem (odkazuje potud na rozhodnutí /rozsudek/ Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001). Je-li tedy v dohodě uvedeno: „na základě naší dohody odstupuji od smlouvy (...) Pan F. Č. bude nadále požadovat vyrovnání pohledávky od likvidátora družstva“, je vůle stran vyjádřena jazykově dostatečně jasně. Z výpovědi F. Č. před Okresním soudem v Havlíčkově Brodě podle soudu naopak plyne, že první postupní smlouva byla stranami zrušena.
3/ Čtvrtá a pátá pohledávka.
Soud tu vyšel z toho, že:
- B. P. (jako postupitel) uzavřel se žalobcem (jako postupníkem) dne 3. března 1995 smlouvu o postoupení pohledávek vůči pozdějšímu úpadci ve výši 138.063,59 Kč (dále též jen „druhá postupní smlouva“).
- Smluvní strany druhé postupní smlouvy uzavřely dne 9. srpna 1998
dohodu (dále též jen „dohoda č. 2“), podle které práva a povinnosti vyplývající z druhé postupní smlouvy zanikají dnem podpisu dohody č. 2.
Na tomto základě soud uzavřel, že podle dohody č. 2 čtvrtá a pátá pohledávka nadále svědčí B. P. (nesvědčí žalobci) a jazykové vyjádření dvoustranného právního úkonu je ještě jednoznačnější než v dohodě č. 1.
4/ Šestá pohledávka.
Tato pohledávka podle soudu neexistuje, jelikož řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 408/95 je přerušeno prohlášením konkursu, o náhradě nákladů řízení nebylo dosud pravomocně rozhodnuto.
K odvolání žalobce (směřujícímu proti zamítavému výroku rozsudku, s výjimkou té jeho části, jež se týkala šesté pohledávky) i žalované (směřujícímu proti části vyhovujícího výroku rozsudku) Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Ohledně odvolání žalobce odvolací soud uzavřel - vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně - že žalobci se v rozsahu daném zamítavým výrokem nepodařilo prokázat nárok přihlášený do konkursu. K jednotlivým pohledávkám uvedl následující:
1/ První pohledávka.
K námitce, že v mezích první pohledávky nebyla žalobci přiznána náhrada za vnesený živý inventář (za vnesené hříbě), odvolací soud poukázal na to, že žaloba o zaplacení této části pohledávky byla zamítnuta výše označeným rozsudkem okresního soudu. Žalobce sice proti tomuto rozsudku podal odvolání, to však vzápětí vzal zpět, takže nastaly účinky předvídané §222 odst. 1 o. s. ř.
K námitce týkající se způsobu výpočtu náhrady mrtvého inventáře i odvolací soud uvedl, že způsob výpočtu náhrady za živý inventář dle nařízení, předložený soudu žalobcem, odpovídá shodě účastníků na tom, že se tato náhrada odvíjí od 21,17 ha půdy, a to ve výši 321.275,92 Kč.
U náhrady za mrtvý inventář je mezi účastníky spor o hodnotu majetku organizace (pozdějšího úpadce) v mrtvém inventáři. Žalobce trvá na hodnotě mrtvého inventáře Mo 4,73 a pozdější úpadce (nyní žalovaná) na hodnotě Mo 4,00. Odvolací soud uvedl, že hodnota majetku organizace v mrtvém inventáři se určuje dle ustanovení §3 odst. 2 a přílohy č. 2 nařízení tak, že se tento majetek vypočte na 1 ha půdy na celé tisíce Kč bez zaokrouhlování. Náhrada za mrtvý inventář činí podle odvolacího soudu 164.913,- Kč, a to v souladu s názorem žalované. Má-li totiž být proveden výpočet na 1 ha na celé tisíce bez zaokrouhlování, nemůže hodnota Mo být 4,73, jelikož nejde o celé tisíce, ani 5, neboť by šlo o zaokrouhlení směrem nahoru. Z formulace vykládaného ustanovení je podle odvolacího soudu zřejmé (byť není přesná), že zákonodárce v zájmu uspokojení více věřitelů sledoval omezení výpočtu v případě necelého čísla k nižší hodnotě (tedy zaokrouhlování směrem dolů na celé tisíce).
2/ Třetí pohledávka.
Z dohody č. 1 vyplynulo, že třetí pohledávka nadále svědčí F. Č. Z této listiny jednoznačně vyplývá vůle zrušit první postupní smlouvu.
3/ Čtvrtá a pátá pohledávka.
Z dohody č. 2 bylo zjištěno, že práva a povinnosti vyplývající z druhé postupní smlouvy zanikají dnem podpisu dohody č. 2.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (v rozsahu, v němž se jeho potvrzující výrok týkal pohledávek, ohledně kterých podal odvolání), jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel:
1/ Způsobu určení koeficientu Mo dle §3 odst. 2 a přílohy 2 nařízení.
2/ Posouzení možnosti stanovení celkové výše náhrady za živý a mrtvý inventář, bylo li rozsudkem soudu pravomocně rozhodnuto o části nároku.
3/ Posouzení, zda je možné zrušit dohodou stran smlouvu o postoupení pohledávky, nebyla-li tato možnost sjednána ve smlouvě o postoupení pohledávky a pohledávka již byla platně postoupena.
Naplnění uplatněného dovolacího důvodu konkretizuje dovolatel u jednotlivých pohledávek následovně:
1/ První pohledávka.
Dovolatel nadále požaduje náhradu části živého inventáře za vznesené hříbě, když nesouhlasí s tím, že jde o věc již dříve pravomocně rozhodnutou. V této souvislosti tvrdí, že nárok na náhradu za vnesené zvíře nikdy neuplatnil samostatně, zdůrazňuje, že nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář musí být posuzován jako celek. Ta část nároku, o které bylo již dříve pravomocně rozhodnuto, byla ze žalované částky „důsledně odečtena“. Navíc nebyly nikdy předloženy důkazy o proplacení hříběte, ačkoliv jeho odevzdání do JZD je nesporné.
Soud podle dovolatele dále stanovil chybně koeficient „Mo“ pro stanovení výpočtu mrtvého inventáře. Dovolatel je přesvědčen, že tento koeficient činí 4,73, poukazuje na to, že dle přílohy č. 2 nařízení koeficient „Mo“ je majetek organizace v mrtvém inventáři vypočtený na 1 ha na celé tisíce Kč bez zaokrouhlování. Z této formulace neplyne, že by se měl vypočtený koeficient zaokrouhlit na 4,00. Tento údaj má být udáván v celých tisících, a těch je právě 4,73. Zaokrouhlení směrem dolů nemá oporu v zákoně č. 229/1991 Sb., ani v matematických zvyklostech. Navíc je zde výslovně řečeno, že se výsledek nemá zaokrouhlovat. Správně jde o 4,73 tisíců.
Odtud dovolatel usuzuje, že mu náleží plná výše náhrady za inventář, tj 401.853,- Kč, včetně požadovaného příslušenství.
2/ Třetí až pátá pohledávka.
Dovolatel odkazuje na svou účastnickou výpověď a svědeckou výpověď F. Č. v řízení vedeném před Okresním soudem v Havlíčkově Brodě; z nich podle něj vyplynulo, že nebylo skutečnou vůlí jmenovaných navrátit poskytnutou pohledávku zpět.
I kdyby však byla prokázána vůle směřující ke zpětnému převodu pohledávky, je dovolatel přesvědčen, že obecná právní úprava neumožňuje panu Č. jednostranné odstoupení od smlouvy. Stejně tak nemůže být listina sepsaná s panem P. dohodou, na základě které by došlo ke zpětnému převodu případné pohledávky. Vzhledem k tomu, že pohledávky byly převedeny (rozuměj na dovolatele) platně, muselo by jít o jejich zpětný převod (za situace, kdy již došlo k postoupení pohledávek by bylo možné navrátit původní stav zpětným postoupením pohledávek nebo doplněním postupních smluv o možnost od nich písemně odstoupit, což se nestalo).
Dále dovolatel snáší argumenty na podporu závěru o určitosti obou postupních smluv z hlediska konkretizace postupovaných pohledávek.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné, majíc napadené rozhodnutí za správné, s tím, že respektuje výsledky provedeného dokazování i platnou právní úpravu.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání i občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přisuzuje napadenému rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam v řešení těchto otázek:
- u první pohledávky (v rozsahu, ve kterém nebylo vyhověno žalobě) výkladu vyhlášky č. 20/1992 Sb. co do způsobu výpočtu nároku na náhradu za mrtvý inventář z hlediska určení majetku organizace v mrtvém inventáři („Mo“), jenž zatím nebyl řešen v dovolacím řízení, a dále posouzení otázky, jaký vliv má na řízení o určení pravosti pohledávky v konkursu skutečnost, že přihlášená pohledávka (její část) byla ve sporu o její zaplacení vedeném mezi věřitelem a dlužníkem (pozdějším úpadcem) soudem pravomocně zamítnuta.
- u třetí až páté pohledávky posouzení, zda je možné zrušit smlouvu o postoupení pohledávky dohodou stran, nebyla-li tato možnost sjednána ve smlouvě o postoupení pohledávky a pohledávka již byla platně postoupena; potud napadené rozhodnutí není beze zbytku v souladu s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
K pohledávkám, jichž se týká dovolací přezkum, Nejvyšší soud uvádí následující:
1/ První pohledávka.
K rozsahu, v němž se zabýval první pohledávkou, Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že žalobou uplatněný požadavek na určení pravosti pohledávky první třídy se týkal pohledávek v souhrnné výši 1.595.878,- Kč. Soud prvního stupně zamítl požadavek na určení pravosti pohledávek co do částky 580.394,- Kč a vzhledem k tomu, že žalobcovo odvolání se netýkalo šesté pohledávky (ve výši 79.590,- Kč), odvolacímu přezkumu byl zamítavý výrok podroben (a přezkumné činnosti dovolacího soudu se otevírá) co do částky 500.804,- Kč. Z částky 500.804,- Kč pak 439.482,80 Kč připadá na třetí až pátou pohledávku. Zbývajících 61.321,20 Kč jde na vrub první pohledávky, z čehož 27.048,- Kč tvoří jistina a zbylých 34.273,20 Kč příslušenství (úroky z prodlení).
K náhradě části živého inventáře za vnesené hříbě.
Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů se podává, že požadavek na náhradu části živého inventáře za vnesené hříbě dovolatel soudně uplatnil (coby součást svých nároků podle zákona č. 229/1991 Sb.), již v řízení vedeném u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, kde jeho žaloba na plnění byla v této části pravomocně zamítnuta rozsudkem ze dne 2. června 1995, č. j. 8 C 570/93-76.
V právní teorii ani v soudní praxi není pochyb o tom, že pravomocné soudní rozhodnutí ve věci samé ve sporu o zaplacení příslušné pohledávky mezi dlužníkem a jeho věřitelem nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté (§159a o. s. ř.) pro spor o určení pravosti pohledávky v konkursu vedeném na majetek dlužníka (to ostatně plyne přímo z dikce §23 a §24 ZKV, jež konkursním věřitelům a správci konkursní podstaty dovolují popřít i vykonatelnou pohledávku konkursního věřitele, včetně vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným soudním rozhodnutím). Tuto zásadu v této věci ostatně respektovaly i soudy nižších stupňů, které o dovolatelově žalobě o určení pravosti zkoumané části jeho první pohledávky rozhodly věcně (zamítly ji). Zbývá proto určit, zda tam, kde předmětem sporu o určení pravosti pohledávky v konkursu není vykonatelná pohledávka, nýbrž pohledávka, o které soud dříve pravomocně rozhodl tak, že požadavek věřitele na její úhradu dlužníkem (pozdějším úpadcem) zamítl jako nedůvodný, postačí k zamítnutí žaloby o určení pravosti pohledávky poukaz soudu rozhodujícího v tomto incidenčním sporu na výsledek onoho předchozího sporu.
Ponechá-li Nejvyšší soud stranou svých úvah otázku, zda důvodem přihlášení pravomocně zamítnuté pohledávky do konkursu vedeného na majetek dlužníka nejsou nové skutečnosti, jež by - nebýt účinků konkursu - dovolovaly obnovu řízení (takové skutečnosti nebyly v posuzované věci tvrzeny), pak vskutku platí, že soud se při zamítnutí žaloby o určení pravosti takové pohledávky v konkursu vskutku může omezit na konstatování výsledku sporu o její zaplacení pravomocně skončeného (zamítnutím žaloby) před prohlášením konkursu. S přihlédnutím k závaznosti onoho zamítavého rozsudku pro jeho účastníky (§159a o. s. ř.) by totiž dlužník, z jehož majetku by se takovému konkursnímu věřiteli něco v konkursu dostalo na úhradu takové pohledávky, mohl po zrušení konkursu úspěšně domoci vrácení této úhrady jako plnění poskytnutého (se zřetelem k pravomocnému zamítnutí žaloby) bez právního důvodu.
Nejvyšší soud rovněž nepochybuje o tom, že jsou-li v rámci celkového peněžitého nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář vyčísleny jednotlivé dílčí nároky a tyto individualizovány i po skutkové stránce, pak je možné také přijmout závěr o tom, že některý z oněch dílčích nároků již byl oprávněné osobě pravomocně přiznán nebo byl naopak (jako v případě náhrady za vnesené hříbě) pravomocně zamítnut.
Při absenci jakéhokoli smysluplného údaje o výši částky, která v rámci první pohledávky připadá na náhradu za vnesené hříbě nejen v rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž i v rozsudku soudu odvolacího, je možné výši částky, jež je jako náhrada za vnesené hříbě uplatněna v mezích incidenčního sporu, odvodit jen z toho, že tento spor vyšel (s přihlédnutím k tehdejší dikci §24 odst. 4 ZKV) z přerušeného řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodu pod sp. zn. 5 C 408/95, kde byla jako náhrada za toto hříbě požadována částka 11.382,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 2. června 1995, č. j. 8 C 570/93-76, byl ovšem požadavek na tuto náhradu zamítnut jen v tehdy uplatněné výši 9.957,- Kč.
Co do zbývajících 1.425,- Kč je proto napadené rozhodnutí v části týkající se první pohledávky nepřezkoumatelné, když odvolací soud - jak zmíněno výše, s těmito částkami v rozsudku nepracoval a nevysvětlil, proč rozdíl v rozsahu těchto nároků nemá z hlediska svých závěrů za významný.
K výkladu nařízení (ve znění nařízení vlády České republiky č. 57/1993 Sb.).
Podle §1 nařízení, pro případ, kdy nelze prokázat odnětí živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, nebo jejich vnesení do zemědělského družstva v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 nebo nelze-li určit jejich současnou hodnotu, se náhrady za tyto věci stanoví podle normativů stanovených na jeden hektar zemědělské nebo lesní půdy.
Dle §2 nařízení pro účely tohoto nařízení se rozumí
a/ normativem na jeden hektar zemědělské půdy množství živého inventáře vyjádřené ve velkých dobytčích jednotkách, množství zásob krmiv, steliv, osiv, sadby, sádí a statkových hnojiv v cenách zachycených v účetnictví a množství mrtvého inventáře v jeho zůstatkových cenách,
(...)
c/ živým a mrtvým inventářem skot, koně, prasata, ovce, drůbež, ryby a včely, stroje, nářadí, dopravní prostředky a zařízení používaná v zemědělské nebo lesní výrobě,
(...)
e/ plněním jiným druhem náhrady ve službách pro zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby nebo podíl na jmění povinné osoby, popřípadě náhrada v jiné formě.
Ustanovení §3 odst. 2 nařízení pak určuje, že normativ mrtvého inventáře na jeden hektar zemědělské půdy se stanovuje podle vzorce. Vzorec a postup při výpočtu podle vzorce jsou uvedeny v příloze č. 2, která je součástí tohoto nařízení.
Podle přílohy č. 2 nařízení
Vzorec pro výpočet (na který odkazuje §3 odst. 2 nařízení) zní:
Cn = Mo . (AO . ha + A1 . ha2)
Tamtéž se vysvětluje, že:
Ve vzorci
Cn = celkový nárok na náhradu za mrtvý inventář, vypočtený s přesností na celé Kčs bez zaokrouhlování
Mo = majetek organizace v mrtvém inventáři, vypočtený na 1 ha na celé tisíce Kčs bez zaokrouhlování
AO, Al = koeficienty - viz tabulka
ha = počet hektarů žadatele
Příloha dále obsahuje pasáž nazvanou „Postup při výpočtu a vysvětlení pojmů:“, podle které:
1. Celkový nárok na náhradu za mrtvý inventář (Cn) se vztahuje k celkové výměře půdy, kterou původní vlastník obhospodařoval ke dni odnětí nebo vnesení do zemědělského družstva. Celkový nárok zjištěný podle vzorce se použije při plnění nároku povinnou osobou ve věcech. Při jiném druhu plnění se celkový nárok v Kčs přepočte koeficientem 1,7.
2. Majetek organizace v mrtvém inventáři v tisících Kčs na 1 ha (Mo) se zjistí z údajů účetnictví k 31. 12. 1989, ze zůstatku účtu základních prostředků (účet 010) sníženého o
a/ oprávky k základním prostředkům (účet 030),
b/ zůstatkovou cenu budov, staveb, trvalých porostů,
c/ zůstatkovou cenu mrtvého inventáře sloužícího k jiné (nezemědělské) hospodářské činnosti, pokud podle stavu k 31. 12. 1989 hrubá produkce jiné (nezemědělské) hospodářské činnosti převyšuje 20 % hrubé zemědělské produkce organizace.
Pro vymezení uvedených skupin základních prostředků jsou rozhodné předpisy o jednotném třídění základních prostředků.
3. Je-li hodnota Mo zjištěná podle bodu 2 vyšší než 12 tis. Kčs na jeden hektar, použije se částka 12 tis. Kčs jako maximální.
(...)
8. Organizace, u které došlo po 1. lednu 1990 k organizačním změnám, zjišťuje majetek organizace v mrtvém inventáři v tisících Kčs na 1 ha (Mo) ze zahajovací rozvahy organizace.
Na tomto místě Nejvyšší soud podotýká - ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 9 nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 106/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) - že při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.
Mezi účastníky se vede spor o výklad nařízení jen z hlediska toho, zda zjištěná hodnota majetku organizace v mrtvém inventáři v tisících Kčs na 1 ha (Mo), má obsahovat pro účely výpočtu hodnoty Cn (Celkový nárok na náhradu za mrtvý inventář) ve výše citovaném vzorci i údaje za desetinnou čárkou (4,73), nebo zda pokynům obsaženým v nařízení odpovídá užití hodnoty Mo ve formě celého čísla (4,00).
Nejvyšší soud především podotýká, že vzhledem k celkové výměře půdy v hektarech, která má být dosazena do vzorce, (ha, ha2) a vzhledem ke koeficientům AO (316,66) a A1 (76,66), které mají být této výměře ve vzorci přiřazeny jako její násobky (ve druhém případě jako násobek její druhé mocniny) je prakticky vyloučeno, aby ve zkoumaném vzorci výsledná hodnota v závorce (AO . ha + A1 . ha2) vyšla jen jako celé kladné číslo. To nutně vede k závěru, že i tam, kde nebude spor o výši hodnoty Mo coby celého kladného čísla (kterou má být hodnota vzešlá v závorce dále násobena), je především nutné si položit otázku, zda a v jaké formě předpokládá nařízení (příloha k němu) zaokrouhlení celkového výsledku (Cn).
Posouzení této otázky (jež do značné míry předurčuje i výsledek sporu o hodnotu Mo v této věci) lze demonstrovat na příkladu. Pří výměře půdy 10 ha a výši Mo 1,00 bude výpočet Cn ve vzorci vypadat následovně:
Cn = 1 . (316,66 . 10 + 76,66 . 100), tj Cn = 1 . (3166,6 + 7.666), tj Cn = 1 . 10.832,6, tj., Cn = 10.832,60 Kč nebo 10.833,00 Kč anebo 10.832,00 Kč?
Příloha č. 2 nařízení definuje Cn jako celkový nárok na náhradu za mrtvý inventář, „vypočtený s přesností na celé Kčs bez zaokrouhlování“.
Má-li být Cn vypočten s přesností na „celé Kčs“ (dnes Kč), pak je zjevné, že konečný výsledek má tvořit celé kladné číslo, tedy číslo, jež nepracuje s údaji za desetinnou čárkou. Má-li být výsledku v „celých Kč“ dosaženo „bez zaokrouhlování“, pak to v souladu s jazykovým výkladem definice Cn může znamenat jediné; totiž že k údajům za desetinnou čárkou se v dosaženém výsledku prostě nepřihlíží, jelikož potud již nejde o „celé Kč“. Jinak řečeno, v užitém příkladu činí hodnota Cn 10.832,00 Kč, neboť údaje za desetinnou čárkou (0,60) nelze použít k zaokrouhlení výsledku směrem nahoru.
V duchu téže logiky je nezbytné vnímat definici Mo v příloze č. 2 nařízení, podle které Mo je majetek organizace v mrtvém inventáři, „vypočtený na 1 ha na celé tisíce Kčs bez zaokrouhlování“.
Má-li tedy „organizace“ k rozhodnému dni např. majetek v mrtvém inventáři v celkové výši 110 tisíc Kč a obhospodařuje-li půdu o celkové výměře 100 ha, pak na 1 ha půdy připadá 1,1 tisíc Kč; hodnota za desetinnou čárkou ovšem již není „celý tisíc Kč“, takže se k ní nepřihlíží. Příloha nařízení tudíž vychází z toho, že hodnota Mo v tisících Kč na 1 ha bude udávána celým kladným číslem (že půjde o celé tisíce Kč), což v užitém příkladu znamená, že hodnota Mo nebude činit 1,1, nýbrž 1,00.
Nejvyšší soud v mezích těchto úvah nepřehlédl, že jazykový výklad nařízení (jeho přílohy č. 2) vede nutně k absurdnímu (nepřijatelnému) výsledku tam, kde výpočet (přepočet) majetku organizace v mrtvém inventáři na 1 ha nebude dosahovat ani hodnoty 1,00. Má-li tedy „organizace“ k rozhodnému dni např. majetek v mrtvém inventáři v celkové výši jen 90 tisíc Kč a obhospodařuje-li půdu o celkové výměře 100 ha, pak na 1 ha půdy připadá jen 0,9 tisíc Kč. Kdyby se v takovém případě nemělo přihlížet k údajům za desetinnou čárkou, pak by ve vzorci bylo nutné vynásobit závorku nulou, což by znamenalo, že oprávněná osoba by nedostala nic. Pro tyto případy je nutné jazykový výklad korigovat (požadavek, aby šlo o celé tisíce Kč opustit). Nicméně tam, kde záměr sledovaný slovně vyjádřeným způsobem výpočtu jednotlivých hodnot v (příloze) nařízení dodržen být může (což platí i pro tuto věc), Nejvyšší soud neshledává důvod, pro který by měl jazykový výklad zkoumaného právního předpisu prolomit (odchýlit se od něj). To platí tím více, že nižší účetní hodnota majetku zemědělské organizace než 1 tisíc Kč na 1 hektar by zpravidla signalizovala hospodářské obtíže takového subjektu. Závěr odvolacího soudu, že hodnota Mo v posuzovaném případě nemůže činit 4,73 (jak tvrdí dovolatel), nýbrž jen 4,00, je tudíž správný a dovolání potud není opodstatněné.
2/ Třetí až pátá pohledávka.
V rozsudku uveřejněném pod číslem 70/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud uzavřel, že závazek, který zanikl, již nelze zrušit dohodou.
K tomu vysvětlil, že jedním ze způsobů zániku závazku ze smlouvy je jeho řádné splnění (srov. §559 obč. zák. nebo §324 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku) obch. zák.). Jsou-li splněny všechny závazky ze smlouvy, nastanou právní důsledky, které se splněním závazků z příslušného typu smlouvy spojuje zákon či dohoda účastníků. Pokud by účastníci chtěli smlouvou nastolený právní stav zvrátit, museli by uzavřít smlouvu novou, způsobilou založit takový právní stav, jaký zde byl předtím, než došlo ke splnění závazků ze smlouvy. Takovou smlouvou však není pouhá dohoda o zrušení závazku ze smlouvy, neboť ta není způsobilá navodit stav, který vyplývá ze smlouvy příslušného typu.
Tyto judikatorní závěry napadené rozhodnutí nerespektuje, když v rozporu s nimi akcentuje vůli účastníků postupních smluv tyto smlouvy zrušit, aniž se vypořádává s tím, zda zjištěný skutkový strav věci dovoluje učinit závěr, že 6. srpna 1998
u první postupní smlouvy) a 9. srpna 1998 (u druhé postupní smlouvy) nebyly splněny vzájemné závazky, k nimž se smluvní strany obou postupních smluv zavázaly (nezaměňovat se splněním postoupených pohledávek dlužníkem). Jestliže k uvedeným datům smluvní strany postupních smluv (dovolatel jako postupník a F. Č., respektive B. P., jako postupitel) splnily vše, k čemu se v těchto smlouvách zavázaly, pak jejich závazky z těchto smluv zanikly splněním. V takovém případě již nebylo možné postupní smlouvy dohodou zrušit (dohodou od nich odstoupit) a právní stav založený účinným postoupením pohledávek bylo možné vrátit do doby před postoupením jen uzavřením nových postupních smluv, vyhovujících požadavkům kladeným na ně ustanovením §524 a násl. obč. zák.
Z výše uvedeného plyne, že rozsudek odvolacího soudu neobstál ve vztahu k první pohledávce ohledně její části týkající se (opět jen části) náhrady za vnesené hříbě v rozsahu jistiny ve výši 1.425,- Kč, tříprocentního úroku z prodlení z této jistiny za dobu od 1. června 1992 do 15. července 1994 a patnáctiprocentního úroku z prodlení z této jistiny za dobu od 16. července 1994 do 6. února 2002, ani ve vztahu ke třetí až páté pohledávce (ve výši 85.399,70 Kč, 159.185,70 Kč a 194.897,40 Kč).
Nejvyšší soud jej proto v tomto rozsahu zrušil dle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř., včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení (§242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Ve zbývajícím rozsahu dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl jako nedůvodné.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
V další fázi řízení se odvolací soud vypořádá i s tím, že ačkoli rozsudek soudu prvního stupně deklaruje, že požadavku na určení pravosti druhé pohledávky bylo zcela vyhověno, toto určení se týká jen částky 162.848,- Kč, přičemž žalobce tuto pohledávku vyčíslil částkou 162.848,30 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. února 2009
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu