ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.208.2005.1
sp. zn. 29 Odo 208/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové rozhodl v právní věci žalobců a/ Mgr. L. M., a b/ Ing. P. M., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ Ing. S. S., zastoupenému advokátkou, a 2/ Ing. M. S., o určení neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 79/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2004, č. j. 15 Co 254/2004-251, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 24. května 2004, č. j. 20 C 79/96-223, zamítl žalobu, kterou se žalobci a/ Mgr. L. M. a b/ Ing. P. M. domáhali vůči žalovaným 1/ Ing. S. S. a 2/ Ing. M. S. určení, že dohoda o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu o velikosti 2+1 v domě v P., v ulici N. v., registrovaná B. d. Ž., uzavřená dne 18. prosince 1995 mezi M. V. a Ing. S. S. (dále též jen „dohoda“) je neplatná (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).
Soud k výroku o věci samé uzavřel, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odkazuje v tomto ohledu na nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 3, ročníku 1995, části I., pod pořadovým číslem 35, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod pořadovým číslem 20, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný ve stejném čísle téhož časopisu pod pořadovým číslem 21 a na rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 68/2001“).
Původní žalobkyně (M. V. - dále též jen „zůstavitelka“), ani nynější žalobci (jako její závětní dědici podle výsledku dědického řízení), nemohou mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť vyslovením neplatnosti dohody by bylo rozhodnuto jen o dílčí a navíc jen předběžné otázce platnosti právního úkonu. Sporný vztah mezi účastníky (určení, kdo je členem družstva a nájemcem družstevního bytu) by tím nebyl komplexně vyřešen. Správně měla být soudu „předhozena“ otázka kdo je (byl) členem družstva a nájemcem družstevního bytu. Žalobci se podle soudu mýlí, usuzují-li, že takové určení by zjednalo jistotu při určení rozsahu aktiv dědictví po zůstavitelce; rozhodnutí, jímž dědický soud určí, jaký majetek se zahrnuje do aktiv dědictví, totiž není závazné pro osoby stojící vně dědického řízení (zde pro žalované). Nic příznivého pro žalobce by dědický soud nemohl vyvodit ani z rozsudku určujícího neplatnost dohody; nemohl by totiž mít jistotu v tom, komu ke dni úmrtí zůstavitelky náležela členská práva a povinnosti.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 19. října 2004 nepřipustil změnu žaloby (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). Nepřipuštění změny žaloby (tak, aby bylo určeno, že zůstavitelka byla ke dni úmrtí členkou Bytového družstva Ž. a nájemkyní výše označeného družstevního bytu) odůvodnil odvolací soud - poukazuje na ustanovení §95 a §216 odst. 2 o. s. ř. - tím, že šlo o nový nárok, který dosud nebyl uplatněn před soudem prvního stupně. K potvrzujícímu výroku ve věci samé odvolací soud uvedl, že v situaci, kdy si soud prvního stupně pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad a provedené důkazy správně hodnotil dle §132 o. s. ř., se zcela ztotožňuje s jeho závěrem, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody. Lze totiž žalovat přímo na určení samostatného práva (existence členství v družstvu a nájemního vztahu k družstevnímu bytu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíce, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Konkrétně dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu nesprávnost závěru, že ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Zdůrazňují, že dle konstantní judikatury je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým, přičemž taková žaloba nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti.
V posuzované věci nepřicházela podle dovolatelů v úvahu jiná možnost, než se domáhat určení neplatnosti dohody (a nelze souhlasit s názorem soudů nižších stupňů, že předmětem žaloby měla být přímo otázka, kdo je členem družstva a tedy i nájemcem bytu). Případné určení neplatnosti dohody - pokračují dovolatelé - by zcela vyřešilo spornou otázku a bylo by zcela způsobilé upravit trvale vztahy mezi účastníky (proto takové určení nemůže být otázkou předběžnou). Kdyby soud konstatoval neplatnost dohody, bylo by evidentní, že žalovaní nejsou členy družstva (jelikož se jimi nemohli stát bez platného titulu) a tudíž ani společnými nájemci bytu. Je nadbytečné domáhat se určení toho, kdo je členem družstva a nájemcem družstevního bytu, když je zřejmé, že tato otázka by i s ohledem na dědické řízení nemohla být kompetentně zodpovězena. Musí totiž být vyřešena dodatečným projednáním dědictví po člence družstva a nájemkyni družstevního bytu (zůstavitelce M. V.). Bez určení neplatnosti dohody, nelze směrodatně určit, na koho členství v družstvu a právo nájmu k družstevnímu bytu přešlo. V dané věci nebylo možné žalovat na splnění povinnosti ani (bez nového projednání dědictví po zůstavitelce M. V.) na určení, kdo je členem družstva a nájemcem družstevního bytu; proto ani není možné uplatnit pravidlo, na něž poukazuje nalézací soud, totiž že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Dovolatelé proto požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelé napadají rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, tedy (ač k odůvodnění těchto výroků odvolacím soudem v dovolání žádné výhrady nevznášejí) i v rozsahu, ve kterém odvolací soud prvním výrokem nepřipustil změnu žaloby, druhým výrokem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení a třetím výrokem rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (k výrokům o nákladech řízení srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud ani v tomto rozsahu nemá.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolatelé přisuzují napadenému rozhodnutí zásadní právní význam v řešení otázky, k jakému nároku má v jejich věci směřovat žalobní návrh ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. (zda k určení neplatnosti dohody nebo k určení členství v bytovém družstvu) za situace, kdy původně aktivně legitimovaná osoba již zemřela.
Rozsudek odvolacího soudu vychází z ustálených judikatorních závěrů, podle kterých určovací žaloba podle §80 písm. c/ o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji, než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. (srov. shodně v judikatuře např. již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále soudem prvního stupně zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1338/96, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 90/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázka, kterou dovolatelé předkládají Nejvyššímu soudu k řešení, je přitom formulována způsobem, který vylučuje uvažovat o tom, že by její zodpovězení mělo judikatorní přesah (Nejvyšší soud je žádán, aby vyřešil otázku, jak má vypadat určovací žaloba v této věci). V obecné poloze přitom Nejvyšší soud podal odpověď na otázku, zda v režimu §80 písm. c/ o. s. ř. je přípustná žaloba na určení neplatnosti smlouvy týkající se práva nebo právního vztahu, lze-li žalovat přímo o určení takového práva nebo právního vztahu, v R 68/2001; v tomto rozhodnutí (z nějž vycházejí obě rozhodnutí soudů nižších stupňů) vysvětlil, že v takovém případě naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy dán není.
A konečně, již v důvodech rozsudku uveřejněného pod číslem 61/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 61/2001“) Nejvyšší soud vysvětlil (a to i s odvoláním na svůj předchozí rozsudek ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 223/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 1998, pod pořadovým číslem 47), že spor o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitý majetek, se v občanském soudním řízení typově řeší žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem takového majetku; soud v tomto případě rozhodnutím deklaruje stav, který zde byl v okamžiku zůstavitelovy smrti. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v dalších svých rozhodnutích (např. v rozsudcích ze dne 30 června 2005, sp. zn. 30 Cdo 1072/2004 a ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 30 Cdo 1685/2004) a důvod jej měnit v důsledku dovolání podaného v této věci nemá. Přitom právě R 61/2001 odpovídá na dovolateli položenou otázku v konkrétní rovině, totiž tak, že bylo plně možné domáhat se přímo určení příslušného právního vztahu, totiž určení že členkou družstva a nájemkyní družstevního bytu byla ke dni své smrti (tj. k 9. říjnu 2001) M. V.; takové určení je spolehlivým základem pro další postup dědického soudu (pro dodatečné projednání dědictví jehož předmětem jsou členská práva a povinnosti zůstavitele v bytovém družstvu srov. §706 odst. 3 (odst. 2 v době úmrtí zůstavitelky) občanského zákoníku a §232 odst. 1 obchodního zákoníku).
Ze spisu je ostatně zjevné, že dovolatelé se o změnu žaloby v dotčeném směru pokoušeli, leč neuspěli (srov. odůvodnění prvního výroku napadeného rozsudku) proto, že tak učinili až v odvolacím řízení. K okruhu pasívně legitimovaných osob, vůči kterým má taková žaloba směřovat, srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2004, sp. zn. 29 Odo 592/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 703/2004.
Z výše řečeného plyne, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.; Nejvyšší soud je proto i v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolání bylo odmítnuto (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.) a u žalovaných žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 1. března 2007
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu