ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.244.2004.1
sp. zn. 29 Odo 244/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci žalobkyně České republiky - Finančního úřadu v O., proti žalovanému K. M., jako správci konkursní podstaty úpadkyně U. B., a. s., o určení pravosti pohledávky ve výši 953.361,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 Cm 275/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2003, č. j. 4 Cmo 266/2002-50, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2003, č. j. 4 Cmo 266/2002-50 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. května 2002, č. j. 43 Cm 275/2001 27, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 6. května 2002, č. j. 43 Cm 275/2001 27, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu o určení pravosti pohledávky žalobkyně.
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně uplatnila v konkursu vedeném na majetek úpadkyně U. B., a. s. na základě platebního výměru ze dne 1. února 1999 a dále na základě dvou platebních výměrů z 28. května 1999 daňové pohledávky ve výši 2.625,- Kč, 836.332,- Kč a 114.404,- Kč, přičemž žalovaný (správce konkursní podstaty úpadkyně) takto přihlášené pohledávky popřel při přezkumném jednání, jež se konalo ve dnech 3. až 5. dubna a 10. dubna 2001 a 4. července 2001 žalobkyni vyzval, aby v souladu s ustanovením §23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) podala do 30 dnů žalobu o určení pohledávky. V platebních výměrech byla (podle odvolacího soudu správně) jako plátce daně uvedena úpadkyně. Odvolací soud měl za správné i to, že platební výměry byly doručeny úpadkyni, s tím, že kdyby měly být výměry doručeny správci konkursní podstaty, stalo by se tak nejpozději jejich doručením společně s přihláškou. Odtud odvolací soud dovodil, že postup žalovaného byl vadný, neboť žalobkyně přihlásila do konkursu vykonatelné pohledávky. Podle §24 odst. 2 ZKV byl tedy žalovaný povinen uplatnit popření do 30 dnů u soudu. Jestliže tak neučinil, platí, že přihlášená pohledávka se považuje za zjištěnou. Žalobkyně tedy nebyla oprávněna podat žalobu o určení pravosti pohledávky podle §23 odst. 2 ZKV a oprávnění k podání takové žaloby jí nezakládá ani §80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., namítaje, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem dovodil, že žalobce vydal platební výměry plátci daně oprávněně a že tyto výměry nabyly právní moci. Přitom nezkoumal, zda pozdější úpadkyně byla v době od 1. ledna 1999 do 11. února 1999 daňovým subjektem. Pozdější úpadkyně – pokračuje dovolatel – nebyla ve zdaňovacím období plátcem srážkové daně podle §36 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, protože jí již od 17. prosince 1998 bylo odňato povolení působit jako banka. Platební výměry tak byly vydány – ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků – neexistujícímu subjektu. Tím, že odvolací soud judikoval, že se pohledávka žalobkyně považuje za zjištěnou, v podstatě o této věci rozhodl v první instanci. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření nemá dovolání za přípustné, s tím, že jde o dovolání jen proti důvodům rozhodnutí (§236 odst. 2 o. s. ř.); proto je navrhuje odmítnout.
Nejvyšší soud především poznamenává, že ač žalovaný po formální stránce ve sporu uspěl (soud prvního stupně žalobu zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil), pokládá dovolání za subjektivně přípustné z týchž příčin, jež popsal v typově shodné věci v rozsudku ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2006, na který v podrobnostech odkazuje.
V rovině objektivní přípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve výkladu ustanovení §24 ZKV (na němž odvolací soud založil závěr, že pohledávka je zjištěna, jelikož šlo o pohledávku vykonatelnou, pro kterou žalovaný žalobu včas nepodal), kde se závěry odvolacího soudu odchylují od judikatury Nejvyššího soudu.
Z obsahového hlediska dovolací argumenty vystihují dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V již zmíněném rozsudku sp. zn. 29 Odo 327/2004 pak Nejvyšší soud na základě rozboru ustanovení §24 ZKV na dané téma uzavřel, že důvodností žaloby o určení pravosti nebo výše nevykonatelné pohledávky popřené správcem konkursní podstaty se soud zabývá, i když dospěje k závěru, že přihlášená pohledávka žalujícího konkursního věřitele je pohledávkou vykonatelnou; v takovém případě však důkazní břemeno o tom, že uplatněná pohledávka není pohledávkou pravou nebo že v konkrétním rozsahu není důvodná co do výše, nese žalovaný správce konkursní podstaty, který navíc je – obdobně jako kdyby popřel vykonatelnou pohledávku – vázán důvody, pro které pravost nebo výši pohledávky popřel.
Jelikož napadené rozhodnutí je se závěry obsaženými v tomto rozhodnutí – na něž Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje – v rozporu, je dovolání již proto opodstatněné.
Řízení je nadto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). Soud prvního stupně sice ve věci prováděl dokazování listinami (srov. protokol o jednání před tímto soudem z 6. května 2002), žádný z těchto důkazů však v důvodech svého rozsudku nezmiňuje a právní posouzení věci neopírá ani o nesporná tvrzení účastníků. Přitom platí, že musí-li soud v písemném vyhotovení rozsudku uvést, proč neprovedl i další (účastníky navržené) důkazy (§157 odst. 2 o. s. ř.), je samozřejmě povinen se výslovně vypořádat s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých (nebo jako zde ze všech) provedených důkazů a uvést, o které důkazy jde (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003). Rozhodnutí, z nějž není zřejmé, jak soud dospěl ke skutkovým závěrům, je nepřezkoumatelné a v odvolacím řízení mohlo být jen zrušeno. Jestliže tak odvolací soud nepostupoval, pak vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatížil i odvolací řízení (srov. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil; vzhledem k tomu, že co do popsané vady řízení platí důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem soudu prvního stupně vyjasnit si také otázku účastenství na straně žalující, když ze spisu není jasné, proč v jeho rozsudku (a následně i v rozsudku odvolacího soudu) byla jako žalobkyně označena Česká republika, ačkoliv žalobu podal Finanční úřad v O.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. února 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu