ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.245.2004.1
sp. zn. 29 Odo 245/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci žalobkyně České republiky - Finančního úřadu v M., proti žalovanému K. M., jako správci konkursní podstaty úpadkyně U. B., a. s., o určení pravosti pohledávky ve výši 110.225,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 Cm 265/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2003, č. j. 4 Cmo 260/2002 - 40, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2003, č. j. 4 Cmo 260/2002-40 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. května 2002 č. j. 43 Cm 265/2001 16, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 6. května 2002 č. j. 43 Cm 265/2001-16, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu o určení pravosti pohledávky žalobkyně.
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně uplatnila v konkursu vedeném na majetek úpadkyně U. B., a. s. na základě dvou platebních výměrů z 9. září 1999 pohledávky ve výši 11.236,- Kč a 98.989,- Kč, přičemž oba platební výměry, které jsou správními rozhodnutími a jež má za pravomocné, byly doručeny žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně) a jako povinná je v nich uvedena úpadkyně. Na tomto základě uzavřel, že prohlášením konkursu nepozbývá úpadce způsobilost být povinným v daňových řízeních. Tím méně pak pozbývá způsobilosti být nositelem daňové povinnosti; i úpadci tak může příslušný správní orgán po prohlášení konkursu vyměřit rozhodnutím daň. Dále dovodil, že v daném případě povinnost zaplatit daň, resp. ji odvést, vznikla úpadkyni před prohlášením konkursu, takže daňová povinnost nemohla být uložena jinému subjektu. Byly-li platební výměry vydány oprávněným orgánem v mezích jeho pravomoci, měly být v konkursním řízení považovány za vykonatelná rozhodnutí. Jako o takových o nich mělo být rozhodováno dle §24 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Jinými slovy, bylo na žalovaném, aby podal žalobu dle označeného ustanovení a jestliže tak neučinil, platí, že přihlášené pohledávky se považují za zjištěné. Žalobkyně tedy nebyla oprávněna podat žalobu o určení pravosti pohledávky podle §23 odst. 2 ZKV a oprávnění k podání takové žaloby jí nezakládá ani §80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), právě s přihlédnutím k §24 odst. 2 ZKV.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., namítaje, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem dovodil, že žalobce vydal platební výměry plátci daně oprávněně a že tyto výměry nabyly právní moci. Přitom nezkoumal, zda pozdější úpadkyně byla v době od 1. ledna 1999 do 11. února 1999 daňovým subjektem. Pozdější úpadkyně – pokračuje dovolatel – nebyla ve zdaňovacím období plátcem srážkové daně podle §36 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, protože jí již od 17. prosince 1998 bylo odňato povolení působit jako banka. Platební výměry tak byly vydány – ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků – neexistujícímu subjektu. Tím, že odvolací soud judikoval, že se pohledávka žalobkyně považuje za zjištěnou, v podstatě o této věci rozhodl v první instanci. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření nemá dovolání za přípustné, uvádějíc, že nejde o rozpor s hmotným právem; tím se totiž odvolací soud nezabýval, akcentuje, že šlo o vykonatelnou pohledávku, ohledně jejíhož určení měl podat žalobu v propadné lhůtě dovolatel a nikoli žalobkyně. Jako nesprávnou kritizuje i úvahu dovolatele, že úpadkyně byla „neexistujícím subjektem“. Žalobkyně proto navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud především poznamenává, že ač žalovaný po formální stránce ve sporu uspěl (soud prvního stupně žalobu zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil), pokládá dovolání za subjektivně přípustné z týchž příčin jež popsal v typově shodné věci v rozsudku ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2006, na který v podrobnostech odkazuje.
V rovině objektivní přípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve výkladu ustanovení §24 ZKV (na němž odvolací soud založil závěr, že pohledávka je zjištěna, jelikož šlo o pohledávku vykonatelnou, pro kterou žalovaný žalobu včas nepodal), kde se závěry odvolacího soudu odchylují od judikatury Nejvyššího soudu.
Z obsahového hlediska dovolací argumenty vystihují dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při absenci vad řízení, k nimž přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), zaměřil Nejvyšší soud dovolací přezkum k prověření uplatněného dovolacího důvodu.
V již zmíněném rozsudku sp. zn. 29 Odo 327/2004 pak Nejvyšší soud na základě rozboru ustanovení §24 ZKV na dané téma uzavřel, že důvodností žaloby o určení pravosti nebo výše nevykonatelné pohledávky popřené správcem konkursní podstaty se soud zabývá, i když dospěje k závěru, že přihlášená pohledávka žalujícího konkursního věřitele je pohledávkou vykonatelnou; v takovém případě však důkazní břemeno o tom, že uplatněná pohledávka není pohledávkou pravou nebo že v konkrétním rozsahu není důvodná co do výše, nese žalovaný správce konkursní podstaty, který navíc je - obdobně jako kdyby popřel vykonatelnou pohledávku - vázán důvody, pro které pravost nebo výši pohledávky popřel.
Jelikož napadené rozhodnutí je se závěry obsaženými v tomto rozhodnutí – na něž Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje – v rozporu, je dovolání již proto opodstatněné.
Řízení je nadto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). Soud prvního stupně sice ve věci prováděl dokazování listinami (srov. protokol o jednání před tímto soudem z 6. května 2002), žádný z těchto důkazů však v důvodech svého rozsudku nezmiňuje a právní posouzení věci neopírá ani o nesporná tvrzení účastníků. Přitom platí, že musí-li soud v písemném vyhotovení rozsudku uvést, proč neprovedl i další (účastníky navržené) důkazy (§157 odst. 2 o. s. ř.), je samozřejmě povinen se výslovně vypořádat s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých (nebo jako zde ze všech) provedených důkazů a uvést, o které důkazy jde (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003). Rozhodnutí, z nějž není zřejmé, jak soud dospěl ke skutkovým závěrům, je nepřezkoumatelné a v odvolacím řízení mohlo být jen zrušeno. Jestliže tak odvolací soud nepostupoval, pak vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatížil i odvolací řízení (srov. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil; vzhledem k tomu, že neúplné právní posouzení věci co do předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného incidenční žalobou zabývat, lze důvodně vytknout i soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem soudu prvního stupně vyjasnit si také otázku účastenství na straně žalující, když ze spisu není jasné, proč v jeho rozsudku (a následně i v rozsudku odvolacího soudu) byla jako žalobkyně označena Česká republika, ačkoliv žalobu podal Finanční úřad v M.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný.
V Brně 22. února 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu