ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.338.2005.1
sp. zn. 29 Odo 338/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci žalobkyně JUDr. T. Z., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně Ch. a. s., proti žalované České republice - Finančnímu úřadu pro Prahu 10, o „vydání“ částky 21.960,- Kč s příslušenstvím do konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 221/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2004, č. j. 13 Cmo 357/2004-20, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2004, č. j. 13 Cmo 357/2004-20, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 1. června 2004, č. j. 27 Cm 221/2003 - 11, Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně Ch. a. s.) po žalované (České republice) domáhala „vydání“ částky 21.960,- Kč s příslušenstvím do konkursní podstaty úpadkyně.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 20. září 2004, č. j. 13 Cmo 357/2004-20, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a věc postoupil „Českému státu zastoupenému Finančním úřadem pro Prahu 10“ k dalšímu řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud především zdůraznil, že spory, v nichž správce konkursní podstaty vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce, nejsou spory vyvolané konkursem. Dále uzavřel, že pravomoc soudů „ve věcech daňových“ nelze (při absenci jiné úpravy) dovodit ani z ustanovení §7 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), takže je namístě závěr, podle něhož pravomoc k projednání a rozhodnutí této věci svědčí ve smyslu ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků - správci daně. Potud odkázal i na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 532/2001 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 23/2002“).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovoláním, v němž s poukazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2004, č. j. Ncp 102/2004-14, namítá, že pravomoc soudů v dané věci rozhodnout je dána. V doplnění dovolání pak předkládá nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/02, ze dne 7. dubna 2005. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je ve smyslu §239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné.
Dovolatelčiny argumenty jsou z obsahového hlediska kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 3). Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon (odstavec 4).
Dle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, žalobkyně se po žalované domáhá, aby do konkursní podstaty úpadkyně vydala částku 21.960,- Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že podala daňové přiznání k dani z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) za měsíc červen 2002, přičemž jí z tohoto daňového přiznání vznikl nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH ve výši žalované částky. Žalovaná, která je povinna „ze zákona“ a bez žádosti nadměrný odpočet DPH vrátit, tak ani přes výzvu neučinila.
Argumentace dovolatelky, podle níž se domáhá „vydání vykázaného nadměrného odpočtu DPH do konkursní podstaty podle zákona o konkursu a vyrovnání“ a nežádá „o vrácení nadměrného odpočtu podle zákona o správě daní a poplatků“, jednak odporuje žalobním tvrzením, jednak je pro posouzení, zda je ve věci dána pravomoc soudů, irelevantní.
Otázkou pravomoci k rozhodnutí sporu o vrácení nadměrného odpočtu DPH se Nejvyšší soud zabýval (jak ostatně správně uvedl i odvolací soud) již v R 23/2002, na nějž v podrobnostech odkazuje. Přitom dospěl k závěru, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci, že nejde o spor vyvolaný konkursem a že pravomoc k rozhodnutí takového sporu nemají soudy, nýbrž ve smyslu ustanovení §1 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků správci daně. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jež ze shora uvedeného závěru co do nedostatku pravomoci soudů vychází, je proto správné. Výše zmíněný nález Ústavního soudu je s označenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu v souladu.
Napadené rozhodnutí přesto neobstojí.
Odvolací soud totiž, ačkoli v důvodech rozhodnutí výslovně uvedl, že pravomoc k rozhodnutí o žalobě na vrácení nadměrného odpočtu DPH náleží správci daně (jímž je v daném případě Finanční úřad pro Prahu 10), ve výroku rozhodnutí stanovil, že věc „se postupuje Českému státu, zastoupenému Finančním úřadem pro Prahu 10“. Český stát (Česká republika) však „příslušným orgánem“ ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. není.
Jelikož Nejvyšší soud nemohl shora uvedené pochybení sám napravit (a rozhodnout o postoupení věci příslušnému správci daně), rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. února 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu