ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.34.2005.1
sp. zn. 29 Odo 34/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v konkursní věci dlužnice Č. K., spol. s r. o., zastoupené JUDr. V. K., advokátkou, o návrhu věřitelky JUDr. L. D., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně I. B., a. s., na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, o žalobě pro zmatečnost podané dlužnicí, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 Cm 272/2001, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2004, č. j. 11 Cmo 386/2003-74, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. června 2003, č. j. 43 Cm 272/2001-34, zamítl žalobu pro zmatečnost, kterou se dlužnice - odkazuje na ustanovení §229 odst. 1 písm. b/ a e/ a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - domáhala zrušení usnesení ze dne 26. října 1999, č. j. 96 K 46/99-26, jímž Krajský obchodní soud v Praze prohlásil k návrhu věřitelky I. A P. B., akciové společnosti, konkurs na majetek dlužnice (bod I. výrok). Dále vyloučil k samostatnému projednání v rámci konkursního řízení návrh dlužnice „na zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu“ (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body III. a IV. výroku).
Ke zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. soud uzavřel, že dlužnice zaměňuje věcnou legitimaci věřitelky, která podala návrh na prohlášení konkursu (její tvrzený nedostatek), se způsobilostí být účastníkem řízení (§19 o. s. ř.), kterou tato věřitelka měla. Důvod zmatečnosti podle §229 odst. 3 o. s. ř. není podle soudu dán již proto, že se váže k rozhodnutím odvolacího soudu a nikoli k rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ke zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. pak soud uvedl, že dlužnicí tvrzené důvody podjatosti soudkyně, která prohlásila konkurs na majetek dlužnice, jsou totožné s těmi, o nichž rozhodl (se závěrem, že soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování konkursní věci dlužnice) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. prosince 2000, č. j. Nco 295/2000-417, které nabylo právní moci 8. ledna 2001. Odtud usuzuje, že důvody zmatečnosti musely být dlužnici známy před 11. prosincem 2000 a žaloba pro zmatečnost podaná v červnu 2001 je v tomto ohledu z pohledu tříměsíční lhůty uvedené v §234 odst. 3 o. s. ř. opožděná.
Na základě skutkového závěru, že usnesení o prohlášení konkursu bylo dlužnici doručeno v listopadu 1999, pak soud rovněž uzavřel, že žaloba pro zmatečnost je opožděná.
K odvolání dlužnice směřujícímu proti zamítavému výroku a výroku o nákladech řízení uvedenému v usnesení soudu prvního stupně pod bodem III., Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně v tomto rozsahu potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud poukázal na to, že žaloba pro zmatečnost směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydanému před 1. lednem 2001, které nabylo právní moci (bylo dlužnici doručováno 2. listopadu 1999 a opakovaně 5. listopadu 1999, vždy na adresu jejího sídla uvedenou v obchodním rejstříku a písemnosti se v obou případech vrátily soudu zpět jako nevyzvednuté). Tvrzení dlužnice (např. o dohodě s doručovatelkou o dosílání písemností na jinou adresu) jsou z hlediska doručování podle ustanovení §48 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) právně nerozhodná, proto není třeba provádět o tom další dokazování; provádění těchto důkazů by navíc bylo absurdní, neboť závěr, že rozhodnutí nebylo doručeno, by musel vést k zamítnutí žaloby pro zmatečnost. Dlužnice tedy nevyužila možnosti podat proti řádně doručenému usnesení odvolání a tím nevyužila ani možnosti podat mimořádný opravný prostředek, jímž podle tehdy platné právní úpravy bylo dovolání a nikoli žaloba pro zmatečnost. Již z toho důvodu je podle odvolacího soudu žaloba pro zmatečnost nepřípustná a nelze jí vyhovět.
Za nedůvodnou měl odvolací soud argumentaci dlužnice uplatněnou v odvolání k jednotlivým zmatečnostním důvodům. Potud odkázal na správné závěry soudu prvního stupně jak co do opožděnosti žaloby pro zmatečnost, tak i co do neexistence tvrzené zmatečnosti.
Ke zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. odvolací soud poznamenal, že dlužnice zaměňuje nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení za věcnou legitimaci, dodávaje, že věcná legitimace je stav vyplývající z hmotného práva, podle kterého je účastník subjektem práva nebo povinnosti, která je předmětem řízení; nedostatek věcné legitimace je důvodem zamítnutí žaloby.
Zmatečnostní důvod podle §229 odst. 3 o. s. ř. pak vskutku předpokládá pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé; v dané věci je však žalobou pro zmatečnost napadeno rozhodnutí soudu prvního stupně.
O zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. odvolací soud uvedl, že s názorem dlužnice lze souhlasit potud, že otázku vyloučení soudce si v řízení o žalobě pro zmatečnost může soud sám posoudit, i když bylo (dříve) rozhodnuto, že soudce vyloučen není (což se v dané /konkursní/ věci stalo opakovaně, naposledy usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2004, č. j. Nco 24/2004-1121). Námitky dlužnice proti rozhodující soudkyni Mgr. I. M., směřují převážně proti postupu soudkyně v konkursní věci a proti skutkovým a právním závěrům, jež zaujala v rozhodnutích a ve smyslu ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. tak nejsou důvodem pro její vyloučení. Ve zbývající části (např. co do námitky, že „soudkyně získala pravděpodobně informace neprocesním způsobem“) jsou výhrady dlužnice v poloze nedoložených a neprokázaných spekulací a domněnek, které nejsou způsobilé založit pochybnost o nepodjatosti jmenované soudkyně. Ze spisu pak nevyplývají ani jiné důvody vyloučení této soudkyně.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (majíc poučení o dovolání, jehož se jí dostalo v napadeném rozhodnutí, za nesprávné), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/).
Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že její odvolací námitky po stránce věcné prakticky neprojednal, jelikož neměl žalobu pro zmatečnost za přípustnou. V této souvislosti dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, vycházejícím z bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., že žalobu pro zmatečnost nelze podat proti rozhodnutí vydanému předtím, než byl tento institut upraven. K tomu uvádí, že žalobu pro zmatečnost podanou 27. června 2001 z důvodů uvedených především v ustanovení §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., podala včas, v objektivní lhůtě uvedené v ustanovení §234 odst. 3 o. s. ř. S přihlédnutím k bodu 1., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. usuzuje, že žalobu pro zmatečnost lze při splnění ostatních předpokladů podat i proti rozhodnutím vydaným před účinností uvedené novely. V uvedeném, spatřuje dovolatelka vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud - pokračuje dovolatelka - se v důsledku nesprávného závěru o nepřípustnosti žaloby pro zmatečnost nezabýval dovolatelčinými důkazními návrhy a jelikož ty pominul i soud prvního stupně, je výsledkem tohoto postupu soudů „skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. O dovolatelčině námitce, že „soudkyně získala pravděpodobně informace neprocesním způsobem“, odvolací soud uvedl, že je pouze v poloze nedoložených a neprokázaných spekulací a domněnek, které nejsou způsobilé založit pochybnost o nepodjatosti soudkyně; podle dovolatelky však bylo namístě vyslechnou statutární orgány věřitelky, která podala návrh na prohlášení konkursu. Odvolacím soudem citované rozhodnutí Ústavního soudu pak není meritorním rozhodnutím o správnosti doručování (a to ani nebylo předmětem ústavní stížnosti). Dovolatelka v této souvislosti zdůrazňuje, že i Ústavní soud byl uveden v omyl, když hodnotil doručenky, opatřené účelově (osobami profitujícími na prohlášení konkursu) přelepkami s nesprávnými údaji; i tento rozpor měl soud odstranit při projednání žaloby pro zmatečnost. Konečně dovolatelka uvádí, že ani pravomocné rozhodnutí o tom, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, nebrání posoudit tuto otázku (tzn. i opakovaně) jinak, zjistí li se později, že důvod k vyloučení soudce je dán. Odkaz odvolacího soudu na jiná rozhodnutí ve věci podjatosti soudkyně nemá tedy podle dovolatelky právní význam (nejde o věc rozsouzenou) pro vlastní rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zamítavé usnesení ze dne 19. června 2003 je prvním meritorním rozhodnutím soudu prvního stupně o žalobě pro zmatečnost, takže dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud toto usnesení potvrdil může být přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. jen ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. ustanovení §238a odst. 2 o. s. ř., které dovolatelka při úvaze o přípustnosti dovolání přehlédla). Jinak řečeno, dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil první usnesení soudu prvního stupně o žalobě pro zmatečnost, není přípustné bez dalšího, nýbrž jen při naplnění předpokladu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá; je totiž formulováno způsobem, který účinnému věcnému přezkumu v něm označených právních otázek brání.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Na tomto základě Nejvyšší soud uvádí, že prostřednictvím argumentů spojovaných v dovolání s existencí dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nelze.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé neshledává dovolací soud ani v rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu spočívá (co do úsudku o neopodstatněnosti žaloby pro zmatečnost) na těchto třech závěrech:
1) Žaloba pro zmatečnost směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydanému před 1. lednem 2001, kdy občanský soudní řád tento mimořádný opravný prostředek neupravoval.
2) Žaloba pro zmatečnost je opožděná (ve vztahu k důvodu zmatečnosti dle §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. byla zmeškána i subjektivní tříměsíční lhůta uvedená v §234 odst. 3 o. s. ř.).
3) Žádný z uplatněných důvodů zmatečnosti (§229 odst. 1 písm. b/ a e/, odst. 3 o. s. ř.) není dán.
První z těchto úsudků má podobu vlastního (nového) závěru odvolacího soudu, druhý odvolací soud projevil navenek závěrem o správnosti skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně ohledně jednotlivých důvodů zmatečnosti. Třetí úsudek odvolací soud projevil jednak závěrem formulovaným v předchozí větě, jednak tím, co k tvrzeným zmatečnostem sám doplnil v napadeném usnesení.
Dovolatelka pak v dovolání oponuje toliko prvnímu z uvedených úsudků a zčásti (ohledně závěru, že nerozhodovala vyloučená soudkyně) třetímu z těchto úsudků. Nejvyšší soud přitom nesdílí dovolatelčin názor, že napadené rozhodnutí spočívá toliko na prvním z uvedených úsudků, když obsah tohoto rozhodnutí dokládá, že odvolací soud formuloval příslušné právní závěry (byť zčásti pouze tím, že jako správným přitakal skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně) i ohledně druhého a třetího úsudku. Přitom každý z těchto úsudků samostatně obstojí coby důvod zamítnutí žaloby pro zmatečnost.
Jak Nejvyšší soud uzavřel např. v usnesení uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (ve věci samé), na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nebo to, že řešení této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je nepřípustné jako celek.
Závěr, že dovolání je přípustné v intencích ustanovení §238a odst. 1 písm. b/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., by byl namístě ve vztahu k prvnímu úsudku odvolacího soudu, jenž odporuje tomu, jak Nejvyšší soud v podobných věcech dříve rozhodl. Tak např. z usnesení ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 21 Cdo 2103/2003, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2004, pod číslem 28, se podává, že soudy nižších stupňů a posléze i Nejvyšší soud meritorně rozhodovaly o žalobě pro zmatečnost proti soudnímu rozhodnutí vydanému před 1. lednem 2001.
Nicméně, ve vztahu k uplatněným důvodům zmatečnosti dle §229 odst. 1 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. nelze dovolání připustit již proto, že dovolatelka v žádném směru nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že podle argumentů, které snáší na podporu závěru o existenci zmatečnosti dle §229 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., dovolatelka zaměnila způsobilost být účastníkem řízení s věcnou legitimací a že zmatečnost dle §229 odst. 3 o. s. ř. dopadá jen na rozhodnutí odvolacího soudu a nikoli (jako zde) na rozhodnutí soudu prvního stupně. U zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. pak dovolatelka ponechává stranou své argumentace úsudek, že potud zmeškala tříměsíční subjektivní lhůtu uvedenou v §234 odst. 3 o. s. ř. (argumentuje jen dodržením lhůty objektivní) a nevyjadřuje se tedy k závěru, který u zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. obstojí jako samostatný důvod zamítnutí žaloby pro zmatečnost bez ohledu na to, zda tvrzení o podjatosti soudce je jinak opodstatněné.
Jinak řečeno, závěr, že dovolání je - ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - přípustné, by bylo možné učinit, jen kdyby Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí zásadně významným i pro posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu, že důvody zmatečnosti dle §229 odst. 1 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. nejsou dány a že důvod zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. byl uplatněn po uplynutí tříměsíční subjektivní lhůty uvedené v §234 odst. 3 o. s. ř. Takové úvaze ovšem brání skutečnost, že dovolatelka úsudek odvolacího soudu v dotčeném směru dovoláním nezpochybnila.
Ve vztahu k uplatněnému důvodu zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. nadto dovolatelka v rovině právní toliko uvádí, že nebrání-li ani pravomocné rozhodnutí o tom, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodnutí, posoudit tuto otázku jinak, zjistí li se později, že důvod k vyloučení soudce je dán, pak odkaz odvolacího soudu na jiná rozhodnutí ve věci podjatosti soudkyně nemá pro vlastní rozhodnutí odvolacího soudu právní význam. Důvod připustit dovolání pro řešení takto formulované otázky nemá Nejvyšší soud ani proto, že odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že o podjatosti bylo již dříve rozhodnuto, nezaložil (o tom, že soudkyně vyloučena není, učinil vlastní závěr). Namítá-li dovolatelka, že ohledně skutečností, z nichž plyne, že soudkyně byla podjatá, měl soud provést další dokazování (že bylo namístě vyslechnout statutární orgány navrhující věřitelky), jde z obsahového hlediska o námitku existence vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jíž je vyhrazen dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a jejímž prostřednictvím nelze založit (jak vysvětleno výše) přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (nehledě ke zjevné absenci judikatorního přesahu řešení této otázky).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Nad rámec závěrů o přípustnosti dovolání lze dodat, že - jak správně vystihl odvolací soud - postoj dovolatelky je vnitřně rozporný a její postup procesně chybný, jestliže na jedné straně uvádí, že jí usnesení o prohlášení konkursu ani nebylo řádně doručeno a na druhé straně se snaží uplatnit uvedenou argumentaci v řízení o žalobě pro zmatečnost, které lze vyhovět jen směřuje-li proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí (srov. §229 odst. 1 o. s. ř.). Je přitom nasnadě, že otázku, zda a kdy bylo usnesení o prohlášení konkursu doručeno dlužnici, lze účinně prověřit v řízení o odvolání dlužnice proti tomuto usnesení.
Absence výroku o nákladech řízení je odůvodněna tím, že žaloba pro zmatečnost je v posuzovaném případě mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí vydanému v konkursním řízení, kde platí §33 odst. 1 písm. b/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání; proto se ani zde o nákladech řízení nerozhoduje.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. února 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu