ECLI:CZ:NS:2004:29.ODO.348.2002.1
sp. zn. 29 Odo 348/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové, v právní věci žalobce JUDr. I. K., advokáta, zastoupeného, advokátem, proti žalované O. – s. s r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 1220/97, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2001, č. j. 3 Cmo 208/2001-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobce ...
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 8. října 2001, č. j. 3 Cmo 208/2001-101, Vrchní soud v Praze k odvolání žalované potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. března 2001, č. j. 23 Cm 1220/97-72, v odvoláním napadeném výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 2.000.000,- Kč s pětiprocentním ročním úrokem z prodlení od 11. ledna 1994 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav věci a věc posoudil správně i po stránce právní. Podle odvolacího soudu bylo již v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 29. října 1991 smlouvu o právní pomoci a odměně za ni (dále též jen „smlouva“), podle které si žalovaná u žalobce objednala konzultační práce a vypracování právní expertízy, přičemž v článku 3 smlouvy byla dohodnuta odměna podílovým způsobem za výsledek (podle vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci - dále též jen „vyhláška“). Termínem předání pak podle článku 6 smlouvy byl 25. listopad 1991, změněný dodatkem ze dne 11. prosince 1991 na 31. prosince 1991. Z protokolu uzavřeného účastníky 23. listopadu 1993 pak vyplynulo, že žalovaná souhlasila s tím, že žalobce smlouvu ve znění dodatku splnil ve smyslu jejího obsahu s plným úspěchem ve věci, a že smluvní strany dospěly k závěrům týkajícím se odměny. Z listiny ze dne 19. prosince 1993, označené jako „smlouva o realizaci závěrečných plnění ze smlouvy o právní pomoci uzavřené dne 29. října 1991 a jejího dodatku ze dne 11. prosince 1991“ se pak podle odvolacího soudu podává, že smluvní strany dohodly (v článku 2) celkovou výši podílové odměny s ohledem na plný úspěch částkou 10.444,330,- Kč, přičemž tato částka měla být uhrazena ve splátkách, pod ztrátou výhody splátek. Ve splátkách žalovaná takto uhradila celkem 3,500.000,.- Kč. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně též v úvaze, že s ohledem na dobu uzavření smlouvy se na věc použijí příslušná ustanovení hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“). Smlouvu pak pokládal za srozumitelnou a platnou, podepsanou za žalovanou osobou k tomu oprávněnou. Sjednání odměny podílovým způsobem za výsledek pak připouštěla úprava obsažená v ustanovení §5 odst. 1 písm. c/ vyhlášky a její výše není v rozporu s ustanovením §10 odst. 2 vyhlášky. Jelikož žalobce prokázal, že smlouvu splnil „s plným úspěchem ve věci“, jak potvrzuje žalovaná v protokole z 23. listopadu 1993, vzniklo mu právo dle §376 hosp. zák. fakturovat žalované dohodnutou cenu plnění (stanovenou ujednáním z 19. prosince 1993 na částku 10.444,330,- Kč). Vzhledem k tomu, že žalovaná dosud uhradila pouze 3.500.000,- Kč, je žaloba o zaplacení částky 2.000.000,- Kč a s příslušenstvím odpovídajícím ustanovení §378a hosp. zák. důvodná.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) pod písmeny a/ a b/, tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno b/). V rovině vady řízení pak soudům nižších stupňů vytýká, že při posuzování smlouvy neuvedly, jakým právním režimem se smlouva řídí, akcentujíc, že občanský zákoník a obchodní zákoník upravují smlouvu o dílo (o kterou svou povahou jde) odlišně. Právní posouzení věci pak shledává nesprávným, jelikož má za to, smlouva je podle svého obsahu nepřezkoumatelná, a to především proto, že neobsahuje jednoznačný mechanismus výpočtu smluvní ceny. Dále dovolatelka namítá, že v řízení nebylo zohledněno, že žalobce působil jako její právní zástupce obeznámený se všemi základními dokumenty dovolatelky (např. s její společenskou smlouvou), takže při podpisu protokolu z 23. listopadu 1993 a jeho dodatku z 11. prosince 1993 nemohl jednat v dobré víře. Musel totiž být obeznámen s tím, že podle společenské smlouvy dovolatelky byl její jednatel oprávněn činit jménem společnosti opatření a úkony týkající se pohledávek a závazků společnosti vyšších než 50.000,- Kč jen s předchozím souhlasem její valné hromady. U vědomí, že dovolání může být shledáno přípustným jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., pak dovolatelka spatřuje zásadní význam napadeného rozsudku po právní stránce v řešení otázky dobré víry žalobce.
Žalobce ve vyjádření navrhl dovolání odmítnout, s tím, že není splněna podmínka zásadní významnosti napadeného rozhodnutí po právní stránce. Pro případ, že Nejvyšší soud shledá dovolání přípustným, pak žádal jeho zamítnutí, s tím, že se všemi dovoláním uplatněnými námitkami se soudy nižších stupňů přesvědčivě vypořádaly. Mimo jiné pak zdůraznil, že se zřetelem k dikci ustanovení §133 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) není otázka dobré víry žalobce pro výsledek dovolacího řízení rozhodná.
Dovolání v této věci není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, je nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož rozsudek ze dne 16. března 2001 byl prvním rozhodnutím krajského soudu ve věci samé, může být dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné jen za podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. též §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a contrario).
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené potvrzující rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. pak určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odst. 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce nepokládá.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (na jehož závěry v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, pak může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Z uvedeného plyne, že na dovolacích argumentech, s nimiž dovolatelka pojí závěr o naplnění dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., závěr, že dovolání je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., založit nelze (to si ostatně – jak je patrno z jejího podání na č. l. 114-115 – uvědomuje i sama dovolatelka). Nad tento rámec Nejvyšší soud uvádí, že výtka, se kterou dovolatelka spojuje existenci vady řízení (totiž, že soudy neuvedly, podle jakého režimu (zda podle obchodního zákoníku nebo podle občanského zákoníku) smlouvu posuzují, je i věcně neopodstatněná. Odvolací soud se totiž k otázce režimu smlouvy výslovně vyjádřil, a to tak, že se řídí ustanoveními hospodářského zákoníku.
Při úvaze, zda na zásadní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé lze usuzovat prostřednictvím argumentů snesených k dovolacímu důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., pak Nejvyšší soud především poznamenává, že řešení otázky, zda smlouva je v konkrétním případě nepřezkoumatelná, postrádá příslušný judikatorní přesah (je významné toliko pro věc samu). Ostatně, k této argumentaci úvahu o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nepřipíná ani dovolatelka.
Oproti očekávání dovolatelky Nejvyšší soud neshledává dovolání přípustným ani pro řešení otázky dobré víry žalobce při podpisu protokolu z 23. listopadu 1993 a jeho dodatku z 11. prosince 1993. Na řešení této otázky totiž napadené rozhodnutí nespočívá (její zodpovězení způsobem předjímaným dovolatelkou by správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nemohlo)
Ustanovení §133 odst. 2 obch. zák. totiž v rozhodné době určovalo, že omezit jednatelská oprávnění může pouze společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada. Takové omezení je však vůči třetím osobám neúčinné.
S principem dobré víry toto ustanovení nepracuje a naopak vychází z toho, že omezení jednatelského oprávnění je vůči třetím osobám neúčinné ze zákona (bez dalšího), bez zřetele k tomu, zda o něm věděly.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.). Žalobci tím vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Sazba odměny za dovolací řízení (řízení v jednom stupni) pak ve smyslu ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. činí 15.000,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 7.500,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč, tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelky celkem 7.575,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 31. srpna 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu