ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.5.2001.1
sp. zn. 29 Odo 5/2001-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci konkursu dlužnice T., s. r. o. v likvidaci, o návrhu dlužnice na prohlášení konkursu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 K 174/99, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. července 2000, č. j. 2 Ko 60/200023, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 13. října 2000, č. j. 2 Ko 60/2000-36, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. července 2000, č. j. 2 Ko 60/2000 - 23, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 13. října 2000, č. j. 2 Ko 60/2000-36, odmítl odvolání dlužnice proti usnesení ze dne 11. února 2000, č. j. 12 K 174/99 - 14, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích zastavil řízení o návrhu dlužnice na prohlášení konkursu na její majetek. Odvolací soud uzavřel, že odvolání, podané k poštovní přepravě dne 4. května 2000, je opožděné, neboť usnesení soudu prvního stupně bylo dlužnici doručeno - v intencích ustanovení §48 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dne 3. dubna 2000. Za den doručení byl v souladu s cit. ustanovením pokládán třetí den od vrácení nedoručené zásilky soudu, jelikož právnické osobě se nepodařilo doručit jí určenou písemnost ani při opakovaném pokusu o doručení na adresu jejího sídla uvedenou v obchodním rejstříku a jiná její adresa nebyla soudu známa. Lhůta k podání odvolání tedy začala běžet 4. dubna 2000 a v souladu s ustanovením §57 odst. 2 o. s. ř. uplynula 18. dubna 2000.
Usnesení odvolacího soudu napadla dlužnice včasným dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Podle dovolatelky usnesení soudu prvního stupně nemělo být zasláno na adresu dlužnice, nýbrž na adresu jejího likvidátora JUDr. M. B. Vzhledem k tomu, že likvidátor obdržel usnesení teprve 21. dubna 2000, byla patnáctidenní lhůta pro podání odvolání dodržena a řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou dle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Proto dovolatelka žádá, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání je ve smyslu §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné.
Dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti pouze vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) a (je-li dovolání přípustné) jiné vady řízení, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Jelikož jiné vady nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají, zkoumal dovolací soud, zda řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou namítanou dovolatelkou.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je řízení zmatečné i tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí odvolacího soudu (v něm projevený hodnotící úsudek, že odvolání je opožděné) tedy za nesprávný postup soudu „v průběhu řízení” pokládat nelze. Jelikož dovolatel s jiným „postupem” soudu existenci tvrzené vady nespojuje, lze uzavřít, že řízení zmatečností podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. postiženo není.
Po obsahové stránce (co do nesouhlasu se závěrem, že odvolání bylo podáno opožděně) jsou však dovolací námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Pro výsledek dovolacího řízení je tudíž určující zodpovězení otázky, zda soud postupoval správně, když rozhodnutí o zastavení konkursního řízení doručil toliko na adresu dlužnice uvedenou v obchodním rejstříku a nikoliv na adresu osoby oprávněné za dlužnici jednat, v konkrétním případě na adresu likvidátora.
Ze spisu se podává, že usnesení soudu prvního stupně bylo dlužnici doručováno na adresu „Š. 232, 373 63 Š.“, to jest na adresu jejího sídla tehdy i nyní zapsanou v obchodním rejstříku vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích (oddíl C, vložka 3971). První obyčejná zásilka (na tzv. doručenku s hnědým pruhem) se vrátila zpět soudu dne 7. března 2000, opatřena údaji o tom, že písemnost byla uložena 17. února 2000, uložení téhož dne oznámeno a v úložní lhůtě (do 3. března 2000) si ji adresát nevyzvedl, druhá zásilka (doručovaná stejným způsobem) se vrátila zpět soudu dne 30. března 2000, opatřena údaji o tom, že písemnost byla uložena 13. března 2000, uložení téhož dne oznámeno a v úložní lhůtě (do 28. března 2000) si ji adresát nevyzvedl.
Podle ustanovení §48 o. s. ř. ve znění účinném v době doručování obou zásilek (to jest ve znění zákonů č. 36/1967 Sb., č. 158/1969 Sb., č. 49/1973 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 133/1982 Sb., č. 180/1990 Sb., č. 328/1991 Sb., č. 519/1991 Sb., č. 263/1992 Sb., č. 24/1993 Sb., č. 171/1993 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 152/1994 Sb., č. 216/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 160/1995 Sb., č. 238/1995 Sb., č. 247/1995 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 31/1996 Sb., zákona č. 142/1996 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 269/1996 Sb., zákona č. 202/1997 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 15/1998 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 326/1999 Sb., č. 360/1999 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 2/2000 Sb.), platí, že písemnosti, které jsou určeny orgánům nebo právnickým osobám, se doručují pracovníkům oprávněným za orgány nebo právnické osoby přijímat písemnosti. Není-li jich, doručuje se písemnost, která je určena do vlastních rukou, tomu, kdo je oprávněn za orgán nebo právnickou osobu jednat, ostatní písemnosti kterémukoli jejich pracovníku, který písemnosti přijme (odstavec 1). Jestliže se nepodaří doručit právnické osobě písemnost jí určenou ani při opakovaném pokusu o doručení na adresu jejího sídla uvedenou v obchodním či jiném rejstříku a jiná její adresa není soudu známa, považuje se třetí den od vrácení nedoručené zásilky soudu za den doručení, i když adresát se o tom nedozvěděl (odstavec 2).
Z hlediska dalších úvah nemají žádný význam údaje o „uložení“ zásilek (obě zásilky považuje Nejvyšší soud za písemnosti, jež se nepodařilo doručit právnické osobě dle §48 odst. 2 o. s. ř.). Podle právní teorie (srov. např. Bureš J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha C. H. Beck 1997, str. 124 - dále též jen „Komentář“) i soudní praxe (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 20 Cdo 1984/98, ze dne 21. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 1121/2000 a ze dne 8. října 2000, sp. zn. 20 Cdo 1507/2000) totiž podle tehdejšího znění občanského soudního řádu nebylo možné uskutečnit náhradní doručení písemnosti určené právnické osobě uložením na poště.
V ustanovení §48 odst. 2 o. s. ř. popsaný způsob doručení písemnosti se uplatnil za předpokladu, že písemnost určenou právnické sobě se nepodařilo doručit ani při opakovaném pokusu o doručení na adresu jejího sídla uvedenou v obchodním či jiném rejstříku a jiná její adresa není soudu známa; jinak řečeno, vyslovený předpoklad se pojil s faktem, že ke skutečnému doručení písemnosti právnické osobě nedošlo. Procesní úprava zde navazovala na zásadu závaznosti údajů v obchodním rejstříku či jiném rejstříku, přičemž vycházela z toho, že soud nejprve právnické osobě (zpravidla) doručuje písemnost na adresu uvedenou ve spise (v konkrétním případě na adresu uvedenou v návrhu na prohlášení konkursu), s tím, že vátí-li se zásilka jako nedoručitelná, soud zjistí, jaká je adresa této právnické osoby v obchodním nebo jiném rejstříku (např. v rejstříku obecně prospěšných společností, v rejstříku ministerstva vnitra), a doručí písemnost znovu na adresu uvedenou v tomto rejstříku. Je-li adresa uvedená v rejstříku totožná s tou, na kterou soud již doručoval podle údajů obsažených ve spise (jak tomu bylo v předmětném případě), platí, že třetí den od vrácení nedoručené zásilky zpět soudu se považuje za den doručení (srov. opět i Komentář, str. 124).
Z ustanovení §21 odst. 1 o. s. ř. se pak podávalo, že za právnickou osobu jedná statutární orgán nebo pracovník (člen), který prokáže, že je oprávněn za ni jednat.
Podle ustanovení §70 odst. 3, věty první, zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění, to jest ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb., č. 600/1992 Sb., č. 286/1993 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 142/1996 Sb., č. 77/1997 Sb., č. 15/1998 Sb., č. 165/1998 Sb. a č. 356/1999 Sb., zápisem likvidace společnosti do obchodního rejstříku přechází v rámci §72 působnost statutárního orgánu jednat jménem společnosti na likvidátora zapsaného v obchodním rejstříku.
Statutární orgán právnické osoby a stejně tak i likvidátor, na nějž zápisem do obchodního rejstříku přešla působnost statutárního orgánu, je oprávněn za ni v řízení jednat přímo (srov. §21 odst. 1 o. s. ř.) a jeho jednání je vždy přičítáno společnosti (takové jednání je jednáním společnosti); proto písemnost určená právnické osobě nemohla být (podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001) samostatně (jako fyzické osobě) doručována likvidátoru společnosti (nejde o zástupce ve smyslu §24 a násl. o. s. ř.). Shodný závěr Nejvyšší soud formuloval např. v usnesení ze dne 30. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2474/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2002, pod číslem 5 a nevidí důvodu se od něj odchýlit ani v této věci. Skutečnost, že likvidátor společnosti s ručením omezeným je současně i advokátem a že v návrhu na prohlášení konkursu je vedle údaje, že společnost je „zastoupena“ tam označeným likvidátorem, uvedena i adresa sídla tohoto likvidátora - advokáta, nemá na uvedený závěr žádného vlivu (ani v této fázi řízení ani později dovolatelka nežádala o doručování písemnosti na jinou adresu než je adresa jejího sídla). Jestliže tedy odvolací soud založil úvahy o opožděnosti odvolání na tom, že písemnosti byla dlužnici doručena třetího dne po vrácení v pořadí druhé zásilky soudu (v pondělí 3. dubna 2000) a lhůta k podání odvolání tak marně uplynula dnem 18. dubna 2000, je jeho právní posouzení věci správné.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nedůvodného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením zamítl (§243b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2002
JUDr. Zdeněk K r č m á ř ,v. r.
předseda senátu