ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.601.2005.1; ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.602.2005.1
sp. zn. 29 Odo 601/2005
sp. zn. 29 Odo 602/2005-2801
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v konkursní věci úpadkyně M. B., o návrhu konkursního věřitele F. p. v., na zařazení jeho přihlášek č. 37993 v částce 1.400,567.474,75 Kč a č. 37994 v částce 533,196.862,69 Kč do seznamu přihlášených pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 K 31/99, o dovolání tohoto konkursního věřitele proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. prosince 2003, č.j. 2 Ko 133/2003-1662 a č.j. 2 Ko 134/2003-1664, takto:
Dovolání se zamítají.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usneseními ze dne 6. června 2003, č.j. 14 K 31/99-1640 a č.j. 14 K 31/99-1643, zamítl návrhy konkursního věřitele – F. p. v. (dále jen „Fond“, popř. „konkursní věřitel“), aby uložil správci konkursní podstaty Moravia Banky, a. s. (dále jen „úpadkyně“, popř. „banka“), aby jeho přihlášky č. 37993 na částku 1.400,567.474,75 Kč a č. 37994 na částku 533,196.862,69 Kč, došlé soudu 1. července a 26. července 2002, tvořené výplatami dodatečných náhrad vkladatelům úpadkyně dle čl. II. zákona č. 319/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 319/2001 Sb.“), zařadil do seznamu přihlášených pohledávek.
V odůvodnění napadených usnesení soud prvního stupně uvedl, že návrhy datovanými 27. května 2003, došlými soudu 28. května 2003, se konkursní věřitel domáhal zařazení ve výroku specifikovaných pohledávek (dále jen „sporné pohledávky“) do seznamu přihlášených pohledávek, s tím, že správce konkursní podstaty mu písemně sdělil, že k těmto pohledávkám nepřihlíží, když byly přihlášeny později než dva měsíce od prvního přezkumného jednání (§22 odst. 2 věta první zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „ZKV“). Přitom zdůraznil, že konkursní věřitel nejprve přihlásil podáním došlým soudu 31. prosince 1999 do konkursu pohledávku ve výši 4.753,695.612,65 Kč s odůvodněním, že dle zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, vyplatil „klientům“ úpadkyně plnění, které přihlásil do konkursního řízení; tato pohledávka byla u prvního přezkumného jednání dne 4. prosince 2000 přezkoumána a zjištěna.
Dále soud prvního stupně uzavřel, že konkursní věřitel nemohl ve lhůtě uvedené v ustanovení §22 odst. 2 větě první ZKV přihlásit sporné pohledávky, když zákon č. 319/2001 Sb., na základě kterého začal s výplatou dodatečných náhrad, nabyl účinnosti dnem vyhlášení, tj. dnem 7. září 2001, a konkursní věřitel tak byl „zákonodárcem postaven do situace“, kdy sporné pohledávky nemohl včas přihlásit. Přestože se konkursní věřitel stal dnem zahájení výplaty dodatečných náhrad věřitelem banky ve výši práv vkladatelů banky na plnění od konkursního věřitele, nestal se automaticky ohledně těchto vyplácených pohledávek účastníkem konkursního řízení. Ke změně okruhu účastníků totiž může dojít - pokračoval soud prvního stupně - jen tehdy, jestliže původní „žalobce“ (rozuměj konkursní věřitel - vkladatel banky) navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti (tj. konkursní věřitel - Fond) vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka a jestliže soud změnu okruhu účastníků připustí (§107a občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“). Současně podotknul, že okruh účastníků konkursního řízení nemůže být totožný s okruhem vkladatelů, jímž Fond poskytl nebo poskytne výplatu dodatečné náhrady. Je tomu tak proto, že účastenství v konkursním řízení je dáno zákonem o konkursu a vyrovnání, tj. u věřitelů tím, zda své pohledávky řádně a včas přihlásí, zatím co okruh vyplácených vkladatelů „je dán článkem II., odstavcem druhým, větou třetí přechodných ustanovení zákona č. 319/2001 Sb.“
V situaci, kdy pohledávka Fondu došla soudu po uplynutí lhůty dvou měsíců od prvního přezkumného jednání, správce konkursní podstaty úpadkyně nepochybil, když „rozhodl o tom, že k takové pohledávce se nepřihlíží“. Zařazením do seznamu pohledávek by totiž - podle soudu prvního stupně - snížil procento poměrného uspokojení věřitelů, kteří své pohledávky přihlásili řádně a včas, a zároveň by se Fond dostal do výhodnějšího postavení než jiní věřitelé, kteří „se přihlásili rovněž po lhůtě“.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání Fondu usneseními ze dne 11. prosince 2003, č.j. 2 Ko 133/2003-1662 a č.j. 2 Ko 134/2003-1664, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že napadená rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení, která předcházela jejich vydání, přezkoumal a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.
Přitom vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých:
1) usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 1999, č.j. 14 K 31/99-22, byl prohlášen konkurs na majetek M. B.;
2) přihláškou pohledávky ze dne 15. prosince 1999 vedenou u soudu prvního stupně pod č. 1846 Fond přihlásil do konkursu pohledávku ve výši 4.753,695.612,65 Kč;
3) první přezkumné jednání a schůze věřitelů se konala 4. prosince 2000, přičemž Fond byl zvolen členem tříčlenného věřitelského výboru;
4) podáním ze dne 18. června 2002, došlým soudu prvního stupně 1. července 2002, „zvýšil“ Fond přihlášku pohledávky do konkursního řízení o částku 1.400,567.474,75 Kč, jako pohledávku, která mu vznikne vůči úpadkyni ve výši práv vkladatelů této banky na plnění z Fondu podle článku II., zákona č. 319/2001 Sb., s tím, že tato pohledávka byla vedena pod č. 37993;
5) podáním ze dne 10. července 2002, došlým soudu prvního stupně 26. července 2002, „zvýšil“ Fond přihlášku pohledávky do konkursního řízení o částku 533,196.862,69 Kč, z téhož titulu, s tím, že pohledávka byla evidována pod č. 37994.
Cituje ustanovení §20 odst. 1 a odst. 5 a §22 odst. 2 ZKV a článku II., zákona č. 319/2001 Sb., odvolací soud zdůraznil, že právní názor Fondu, podle něhož sporné pohledávky za úpadkyní vznikly až po uplynutí lhůty určené ustanovením §22 odst. 2 větou první ZKV, není důvodem „k extenzivnímu výkladu“ tohoto ustanovení. Podle přesvědčení odvolacího soudu totiž „při schvalování zákona č. 319/2001 Sb. si byl zákonodárce vědom toho, že odvolateli (Fondu) ukládá dodatečnou náhradu za pohledávky z vkladů vůči bance, která je v konkursu“, přičemž „si byl jistě vědom“ i důsledku, který pro Fond vyplynul z ustanovení §22 odst. 2 věty první ZKV. V této souvislosti akcentoval, že dotčené ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání již bylo - z hlediska jeho ústavnosti - předmětem zkoumání ze strany Ústavního soudu (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. února 2000, sp. zn. III. ÚS 545/99 a nález Ústavního soudu ze dne 25. září 1998, sp. zn. IV. ÚS 365/97), aniž by je Ústavní soud shledal rozporným s ústavním pořádkem České republiky.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v závěru, podle kterého je postup předvídaný ustanovením §107a o. s. ř. ve spojení s ustanovením §66a odst. 1 ZKV možný i ve vztahu mezi věřiteli a nabyvateli pohledávek těchto věřitelů za úpadkyní. V této souvislosti dále z pohledu splnění poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. doplnil, že nemá na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně vliv.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal Fond dovolání, namítaje, že sporné pohledávky vznikly až poté, kdy byl na majetek Moravia Banky, a. s. v likvidaci prohlášen konkurs a kdy již uplynuly více než dva měsíce od prvního přezkumného jednání. Rozhodnutími soudů nižších stupňů tak bylo Fondu odepřeno právo uplatnit sporné pohledávky v konkursním řízení.
Jelikož zákon č. 319/2001 Sb. k datu uplynutí lhůty pro přihlášení pohledávek do konkursu „neexistoval“, a Fond tak objektivně neměl možnost požadavku ustanovení §22 odst. 2 věty první ZKV dostát, dovolatel dovozuje, že „postupem“ soudů obou stupňů bylo zasaženo do jeho práva na přístup k soudu, když mu nebylo umožněno, aby sporné pohledávky uplatnil v konkursním řízení. Bylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) zrušil, přičemž současně ponechal na zvážení, zda by v rámci dovolacího řízení „neměl být dán návrh na zrušení zákona č. 319/2001 Sb.“ z důvodu jeho rozporu se zákazem retroaktivity.
Dovolání Fondu jsou přípustná podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; nejsou však důvodná.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává - a potud má dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustná - v řešení otázky, zda lze zařadit do seznamu přihlášených pohledávek pohledávku Fondu „vzniklou“ vyplacením dodatečných náhrad podle článku II., zákona č. 319/2001 Sb., přihlášenou do konkursu po uplynutí lhůty určené ustanovením §22 odst. 2 větou první ZKV.
V daném případě Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že byť Fond podáními datovanými 27. května 2003 požádal, aby konkursní soud uložil správci konkursní podstaty úpadkyně zařadit přihlášky sporných pohledávek do seznamu přihlášených pohledávek, a to s odkazem na ustanovení §12 odst. 1 ZKV, je nepochybné, že rozhodnutí o takových návrzích nejsou rozhodnutími vydávanými při výkonu dohlédací činnosti konkursním soudem. Posuzováno podle obsahu je totiž - podle přesvědčení Nejvyššího soudu - nepochybné, že předmětné návrhy Fond podal proto, že nesouhlasil s postupem správce konkursní podstaty, který sporné pohledávky odmítl zařadit do seznamu přihlášených pohledávek vzhledem k nedodržení lhůty určené ustanovením §22 odst. 2 větou první ZKV. V situaci, kdy zákon neumožňuje, aby se proti takovému závěru správce konkursní podstaty konkursní věřitel bránil samostatným opravným prostředkem, neboť o tom, že k přihlášce nebude přihlíženo, soud nerozhoduje, projeví se nesprávný závěr v tomto směru, tj., že k přihlášce nebude přihlíženo, v tom, že nebude projednána při přezkumném jednání a nebude ji proto možné ani pokládat za zjištěnou. To ve svých důsledcích znamená, že pohledávka nemůže být uspokojena při rozvrhu výtěžku získaného zpeněžením majetku patřícího do konkursní podstaty. Konkursní věřitel by tak byl poškozen na svých právech tím, že jeho pohledávka nebyla zařazena na přezkumné jednání a do rozvrhu; tomu se ovšem může bránit návrhem, aby pohledávka byla zařazena do seznamu přihlášených pohledávek (k tomu srov. v právní teorii článek JUDr. Jaroslava Bureše, JUDr. Ljubomíra Drápala, K některým otázkám incidenčních sporů v konkursu, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6/1998, str. 277 - 286).
Rozhodnutí vydané konkursním soudem o takovém návrhu pak není rozhodnutím vydaným v rámci dohlédací činnosti soudu (§12 ZKV). nýbrž rozhodnutím ve věci samé; v případě, že by bylo návrhu konkursního věřitele vyhověno, mělo by toto rozhodnutí zásadní význam zejména ve vztahu k rozvrhu co do posouzení „kolik by mělo být pro každou pohledávku vyplaceno“ (§30 odst. 1 ZKV) - viz mutatis mutandis důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Takové rozhodnutí soudu prvního stupně je pak přezkoumatelné na základě řádného opravného prostředku - odvolání (nejde žádný z případů vyjmenovaných v ustanovení §202 odst. 1 o. s. ř., ani o případ předvídaný ustanovení §66b ZKV) a za podmínek určených ustanovením §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 a 3 o. s. ř. je proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo takové rozhodnutí soudu prvního stupně změněno či potvrzeno, přípustné i dovolání.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle čl. II., zákona č. 319/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, Fond pojištění vkladů (dále jen „Fond“) vyplatí fyzickým a právnickým osobám, které byly vkladateli ke dni zahájení správního řízení o odnětí povolení působit jako banka u P. P., nyní v konkursu, u U. b., nyní v konkursu, u M., nyní v konkursu, (dále jen „banky“), dodatečnou náhradu za veškeré pohledávky z jejich vkladů v domácí i cizí měně vedených u těchto bank ke dni zahájení správního řízení o odnětí povolení působit jako banka až do výše 4 miliónů Kč každému vkladateli. Při výplatě dodatečných náhrad se postupuje přiměřeně podle §41d až §41g, mimo odstavce 2 §41e, zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že vyplacenou dodatečnou náhradu Fond sníží o již vyplacenou náhradu. Ke dni zahájení výplaty dodatečných náhrad se snižuje pohledávka vkladatele za bankou o částku rovnající se jeho právu na dodatečnou náhradu z Fondu. Dodatečná náhrada bude vyplacena každému, kdo byl vkladatelem u výše uvedených bank ke dni zahájení správního řízení o odnětí jejich povolení působit jako banka. Dodatečná náhrada se vyplatí rovněž dědicům fyzických osob a právním nástupcům právnických osob. Ke dni zahájení výplaty dodatečných náhrad se snižuje pohledávka vkladatele za bankou o částku rovnající se jeho právu na dodatečnou náhradu z Fondu. Fond se dnem zahájení výplaty dodatečných náhrad stává věřitelem bank ve výši práv vkladatelů bank na plnění z Fondu. Výplata dodatečných náhrad podle tohoto ustanovení musí být zahájena do 4 měsíců od účinnosti tohoto zákona.
Ustanovení bodu 7., čl. II., části první, zákona č. 126/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů (zákon o České konsolidační agentuře), ve znění zákona č. 15/2002 Sb., zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojišťovnictví), ve znění pozdějších přepisů, pak určuje, že dnem zahájení výplaty dodatečných náhrad přecházejí na Fond pojištění pohledávek z vkladů pohledávky vkladatelů za bankou ve výši práv vkladatelů na plnění z Fondu pojištění pohledávek z vkladů.
Zákon č. 319/2001 Sb. nabyl účinnosti 7. září 2001, tj. v době, kdy již uplynula lhůta pro přihlášení pohledávek určená ustanovením §22 odst. 2 větou první ZKV (první přezkumné jednání proběhlo 4. prosince 2000).
Pokud by zákonem č. 319/2001 Sb. nebyla zvýšena částka, do které Fond vyplatí vkladatelům dodatečnou náhradu za pohledávky z jejich vkladů (do částky 4,000.000,- Kč), není pochyb o tom, že by v rámci konkursu bylo přihlíženo pouze k pohledávkám těch věřitelů (vkladatelů), kteří je ve lhůtě podle §22 odst. 2 věty první ZKV do konkursu přihlásili; k pohledávkám vkladatelů, které do konkursu přihlášeny nebyly, popř. byly přihlášeny později než dva měsíce od prvního přezkumného jednání, by konkursní soud nepřihlížel. Přijetí zákona č. 319/2001 Sb. pak na tomto závěru nemůže ničeho změnit. Právní názor opačný - zastávaný dovolatelem - by totiž ve svých důsledcích znamenal výrazné poškození konkursních věřitelů, jejichž pohledávky budou v konkursu (byť jen z části) uspokojeny, když v rámci rozvrhu (§30 ZKV) by byly uspokojeny i pohledávky, k nimž by jinak (z důvodu shora uvedených) nebylo v konkursu přihlíženo.
Skutečnost, že výplatu dodatečných náhrad zákon č. 319/2001 Sb. nevázal - na rozdíl od čl. II., zákona č. 16/1998 Sb. - na uznání pohledávky správcem konkursní podstaty, čímž fakticky v rozsahu pohledávek nepřihlášených vkladateli do konkursu znemožnil Fondu, aby tyto uplatnil v konkursu, důvodem pro závěr opačný být nemůže.
Akceptovatelnou podle Nejvyššího soudu není ani námitka dovolatele, podle níž mu v rozsahu dodatečných náhrad vkladatelům vznikla pohledávka vůči úpadkyni (bance) až za trvání konkursu (po uplynutí lhůty pro přihlášení pohledávek).
Pro řešení otázky, zda Fondu vznikla „nová“ pohledávka vůči úpadkyni (bance) [tím, že zahájil výplaty dodatečných náhrad], je pak rozhodující, zda zahájením výplaty dodatečných náhrad Fond vstoupil do práv vkladatelů, jinými slovy, zda práva vkladatelů v daném rozsahu na Fond přešla.
Samotné ustanovení čl. II., zákona č. 319/2001 Sb., podle něhož se Fond dnem zahájení výplaty dodatečných náhrad stává věřitelem bank ve výši práv vkladatelů bank na plnění z Fondu, odpověď na tuto otázku, tj. zda v rozsahu práv vkladatelů na plnění vůči Fondu dochází ke změně v osobě věřitele banky (jímž se stává místo vkladatelů Fond) nebo zda Fondu vzniká vůči bance „nové“ právo, nedává. Teprve zákonem č. 126/2002 Sb. (srov. jeho část první, čl. II., bod 7) byly pochybnosti v tomto směru odstraněny, když bylo výslovně určeno, že dnem zahájení výplaty dodatečných náhrad přecházejí na Fond pojištění pohledávek z vkladů pohledávky vkladatelů za bankou ve výši práv vkladatelů na plnění z Fondu pojištění pohledávek z vkladů.
Protože zákon č. 126/2002 Sb. v části první (změna zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů) neupravuje dodatečné náhrady, k nimž je povinen Fond, je nepochybné, že se citované ustanovení vztahuje k dodatečným náhradám podle zákona č. 319/2001 Sb., což je ostatně patrné i z bodu 6, čl. II., části první, zákona č. 126/2002 Sb., jímž je upraven výpočet výše dodatečné náhrady, pokud jde o úroky z pohledávek z vkladů.
V situaci, kdy Fondu nevzniká „nový nárok“, nýbrž v dotčeném rozsahu na něj přecházejí pohledávky vkladatelů za bankou (ze zákona dochází ke změně v osobě věřitele), může se - v procesní rovině - zákonná cese projevit pouze postupem předvídaným ustanovením §107a o. s. ř., jež se v intencích ustanovení §66a odst. 1 ZKV uplatní i v konkursním řízení (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pouze takovým způsobem se Fond mohl stát účastníkem konkursního řízení (konkursním věřitelem) v rozsahu dodatečných náhrad na místo těch vkladatelů (konkursních věřitelů), kteří byli účastníky fáze konkursního řízení, v níž se účastenství zakládá podáním přihlášky.
Právní posouzení věci soudy obou stupňů je tak správné.
Nejvyšší soud pak neshledal důvod ani pro přerušení dovolacího řízení a předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení čl. II., zákona č. 319/2001 Sb. (z důvodu dovolatelem namítané retroaktivity a případného rozporu s ústavním pořádkem). Byť se zcela ztotožňuje s názorem dovolatele, že výše uvedeným ustanovením bylo (co do podmínek, za nichž byla stanovena povinnost Fondu vyplatit dodatečné náhrady) zasaženo do jeho majetkové sféry (a zprostředkovaně - viz ustanovení §41k zákona č. 21/1992 Sb., o bankách - i do majetkové sféry bank, které do Fondu ve smyslu ustanovení §41a odst. 3 citovaného zákona přispívají), o úpravu rozpornou s ústavním pořádkem České republiky podle přesvědčení Nejvyššího soudu nejde. Nadto platí, že ani případné zrušení čl. II., zákona č. 319/2001 Sb., by vzhledem k předmětu sporu nemohlo přivodit pro dovolatele příznivější rozhodnutí.
Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), maje námitku o nesplnění poučovací povinnosti soudy obou stupňů co do možnosti postupu podle ustanovení §107a o. s. ř. vzhledem k úpravě obsažené v ustanovení §118a odst. 4 o. s. ř. a ke skutečnosti, že Fond byl zastoupen advokátem, za nedůvodnou, dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. března 2006
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu