ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.61.2006.1
sp. zn. 29 Odo 61/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci žalobkyně JUDr. T. Z., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně Ch. a. s., proti žalované České republice – Finančnímu úřadu pro Prahu 10, o „vydání“ částky 782.557,- Kč s příslušenstvím do konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 63/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2005, č. j. 8 Cmo 191/2004 -45, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2005, č. j. 8 Cmo 191/2004-45, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. února 2004, č. j. 25 Cm 63/2003-24, Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně Ch. a. s.) po žalované (České republice) domáhala „vydání“ částky 782.557,- Kč s příslušenstvím do konkursní podstaty úpadkyně.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze – odkazuje na ustanovení §221 odst. 1 a 2 a §103 a §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – usnesením ze dne 17. května 2005, č. j. 8 Cmo 191/2004-45, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud uzavřel, že k projednání a rozhodnutí sporu není dána pravomoc soudu a tuto pravomoc mají správní orgány. K tomu doplnil, že spor, v němž správce konkursní podstaty vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce, není sporem vyvolaným konkursním řízením a soudní pravomoc tak není založena ani občanským soudním řádem ani ustanovením §2 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Pravomoc k projednání a rozhodnutí takových sporů je dána pro správní orgány ustanovením §1 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, v němž uvádí, že žalobní návrh je návrhem na vydání vykázaného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) do konkursní podstaty podle zákona o konkursu a vyrovnání a nikoliv žádostí o vrácení nadměrného odpočtu podle zákona o správě daní a poplatků. Vykázaný nadměrný odpočet je správce daně povinen vrátit ze zákona bez žádosti, což neučinil. Dovolatelka zdůrazňuje, že v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02 a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2004, č. j. Ncp 102/2004-14, je pravomoc soudu dána. Usuzuje rovněž, že jde o spor vyvolaný konkursem, neboť vyplynul z činnosti správce konkursní podstaty. Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí potvrdil.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelčiny argumenty jsou z obsahového hlediska kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 3). Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon (odstavec 4).
Dle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, žalobkyně se po žalované domáhá, aby do konkursní podstaty úpadkyně vydala částku 782.557,- Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že podala daňové přiznání k DPH za roky 2000 a 2001, přičemž jí z těchto daňových přiznání vznikl nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH ve výši žalované částky. Žalovaná jí však nadměrný odpočet nevrátila.
Argumentace dovolatelky, podle níž se domáhá „vydání vykázaného nadměrného odpočtu DPH do konkursní podstaty podle zákona o konkursu a vyrovnání“ a nežádá „o vrácení nadměrného odpočtu podle zákona o správě daní a poplatků“, je tak bez právního významu, když jednak odporuje žalobním tvrzením, jednak je pro posouzení, zda je ve věci dána pravomoc soudů irelevantní.
Otázkou pravomoci k rozhodnutí sporu o vrácení nadměrného odpočtu DPH se Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 23/2002“). Přitom dospěl k závěru, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci a na nějž v podrobnostech odkazuje, že nejde o spor vyvolaný konkursem a že pravomoc k rozhodnutí takového sporu nemají soudy, nýbrž, ve smyslu ustanovení §1 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, správci daně. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jež ze shora uvedeného závěru co do nedostatku pravomoci soudů vychází, je proto správné. Výše zmíněný nález Ústavního soudu je s označenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu v souladu.
Napadené rozhodnutí přesto neobstojí.
Je-li dovolání přípustné, přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.); právě takovou vadou je odvolací řízení postiženo.
Rozhodne-li soud, že není dána jeho pravomoc k projednání určité věci, je ve smyslu výše cit. §104 odst. 1 o. s. ř. povinen současně rozhodnout (nemá-li jít o pravomoc cizozemského orgánu) i o postoupení věci orgánu, jehož pravomoc dána je; této povinnosti se soud nemůže zbavit ani poukazem na to, že řízení v téže věci již u orgánu, jemuž má být postoupena, probíhá nebo proběhlo. Důsledky plynoucí z takového stavu je totiž oprávněn vyvodit právě jen orgán, do jehož pravomoci náleží projednání a rozhodnutí věci. Odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval (výrok o postoupení věci příslušnému orgánu jeho rozhodnutí neobsahuje), čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. shodně opět R 23/2002).
Jelikož Nejvyšší soud nemohl shora uvedené pochybení sám napravit (a rozhodnout o postoupení věci příslušnému správci daně), rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. února 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.
předseda senátu