ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.827.2005.1
sp. zn. 29 Odo 827/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v konkursní věci úpadkyně O. P., a. s., zastoupené advokátkou, o návrhu úpadkyně na zrušení konkursu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 K 156/99, o dovolání úpadkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2005, č. j. 1 Ko 407/2004-495, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. srpna 2004, č. j. 80 K 156/99-473, zamítl návrh úpadkyně (došlý soudu 1. června 2004 - č. l. 458-464) na zrušení konkursu na její majetek podle ustanovení §44 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). K tvrzení úpadkyně, že byl překonán jak stav insolvence, tak stav předlužení, neboť celková hodnota majetku úpadkyně převyšuje přihlášené pohledávky, v důsledku čehož jsou dány důvody pro zrušení konkursu, soud prvního stupně uzavřel, že tomu tak není a dospěl k závěru, že návrh není důvodný.
K odvolání úpadkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. ledna 2005, č. j. 1 Ko 407/2004 - 495, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že nesouhlas úpadce s přihlášenými pohledávkami nemá ve smyslu §23 odst. 1 ZKV pro jejich zjištění v konkursu žádný význam, přičemž poukázal na skutečnost, že soud při rozhodování o návrhu na zrušení konkursu nemůže ani předběžně posuzovat pravost řádně přihlášených pohledávek, neboť takové oprávnění je zákonem (§23 a §24 ZKV) svěřeno toliko správci a ostatním konkursním věřitelům a v případě popření pohledávek při přezkumném jednání též soudu, který bude o důvodnosti popření rozhodovat v incidenčním řízení. Odvolací soud uzavřel, že podmínky pro zrušení konkursu dle §44 odst. 1 písm. a/ ZKV dány nejsou.
Proti usnesení odvolacího soudu podala úpadkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm., a/, ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/).
Podle dovolatelky soudy obou stupňů řešily otázku zrušení konkursu ve smyslu ustanovení §44 odst. 1 písm. a/ ZKV v rozporu s hmotným právem a zároveň jde o otázku (Za jakých podmínek lze zrušit konkurs dle §44 odst. 1 písm. a/ ZKV?) dovolacím soudem dosud neřešenou.
Naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že v několika případech nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 o. s. ř. (nebyly provedeny navržené důkazy). V rozporu s označeným ustanovením též nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (ač byly tvrzeny a k jejich prokázání nabídnuty důkazy).
K právnímu posouzení věci dovolatelka uvedla, že dle jejího názoru lze konkurs zrušit podle §44 odst. 1 písm. a/ ZKV, jestliže:
1) Úpadce (správce konkursní podstaty) v průběhu konkursu průběžně hradí pohledávky za podstatou a má dostatek finanční hotovosti k okamžité úhradě všech zjištěných pohledávek a zároveň i pohledávek za podstatou.
2) Hodnota majetku konkursní podstaty je vyšší než suma všech přihlášených pohledávek. Není nutné, aby majetek byl pouze ve finanční podobě, ale jeho hodnota musí být zjištěna objektivním způsobem, např. znaleckým posudkem.
Podle dovolatelky je nutné si při posouzení, zda tu jsou předpoklady pro konkurs, uvědomit, za jakých podmínek je možné konkurs prohlásit, k čemuž cituje ustanovení §1 odst. 2 a 3 ZKV, s tím, že o tato ustanovení je třeba se opřít.
Dovolatelka poukazuje na to, že v konkursní podstatě se nachází finanční majetek ve výši cca 36.000.000,- Kč, z něhož by mohly být uhrazeny veškeré pohledávky za podstatou i veškeré zjištěné pohledávky (tj. pohledávky ve výši 8.343.051,28 Kč). Pokud jde o pohledávky popřené, tyto dovolatelka zpochybňuje a poukazuje na neochotu (nikoli neschopnost) tyto pohledávky uhradit. Dovolatelka tak má za to, že nejsou splněny podmínky úpadku ve smyslu §1 odst. 2 věty první ZKV a že nejde ani o úpadek ve formě předlužení a dovozuje, že dle jejího názoru není třeba, aby se v konkursní podstatě nacházely finanční prostředky na úhradu všech přihlášených pohledávek. Přitom rozebírá popřené pohledávky, když se na jedné straně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že nemůže ani předběžně posuzovat pravost přihlášených pohledávek, na druhé straně mu však vytýká, že pominul, že oprávněnými osobami (především správcem konkursní podstaty) byly popřeny pohledávky v celkové výši 374.388.799,26 Kč.
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zrušení konkursu, může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). O případ uvedený v §237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Z argumentů, jež dovolatelka pojí s existencí dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., tedy na zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní ve věci samé usuzovat nelze (absence jakéhokoli judikatorního přesahu se ostatně podává i z jejich obsahu).
V rozsahu, v němž dovolatelka uplatňuje způsobilý (pro posouzení přípustnosti dovolání) dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., se Nejvyšší soud otázkami předkládanými mu dovolatelkou k zodpovězení ve své rozhodovací praxi již dříve zabýval a odpověděl na ně ve shodě se závěry obsaženými v napadeném rozhodnutí.
Rozbor úpravy obsažené v ustanovení §44 odst. 1 písm. a/ ZKV provedl Nejvyšší soud v usnesení uveřejněném pod číslem 29/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozhodnutí, na něž v podrobnostech odkazuje, především vysvětlil, že při zkoumání důvodů pro zrušení konkursu podle ustanovení §44 odst. 1 písm. a/ ZKV se konkursní soud nezabývá správností procesního postupu soudu předcházejícího vydání usnesení o prohlášení konkursu, ani správností rozhodnutí o prohlášení konkursu, případně rozhodnutí je potvrzujícího. Ratio legis úpravy obsažené v označeném ustanovení tkví v tom, aby měl konkursní soud k dispozici nástroj, kterým v dalších fázích konkursního řízení, následujících po prohlášení konkursu, bude moci i bez návrhu (z úřední povinnosti) zohlednit zjištění, že tu nejsou předpoklady pro konkurs.
Tamtéž uvedl, že z povahy té fáze konkursního řízení, ve které soud může vydat rozhodnutí podle §44 odst. 1 písm. a/ ZKV, plyne, že úvaha o absenci některého z předpokladů, za nichž lze konkurs prohlásit, se - logicky - nemůže prosadit ve stejné podobě jako tomu bylo v době, kdy soud rozhodoval o návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
Tak po prohlášení konkursu se účast věřitelů v konkursu (coby věřitelů konkursních) odvíjí od přihlášení pohledávky do konkursu; důvodem ke zrušení konkursu podle §44 odst. 1 písm. a/ ZKV proto nemůže být skutečnost, že původní navrhovatel konkursu svou pohledávku do konkursu vůbec nepřihlásil nebo ji sice přihlásil, ale její pravost byla účinně popřena. Obdobně to platí pro věřitele, jejichž pohledávky byly v první fázi konkursního řízení podkladem pro závěr, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami, které jsou po delší dobu po lhůtě splatnosti (srov. §1 odst. 2 větu první ZKV). Jak v této souvislosti již dříve dovodil Nejvyšší soud (pod bodem XXXIX., str. 208 /384/ stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „stanovisko“), důvod ke zrušení konkursu podle §44 odst. 1 písm. a/ ZKV není dán, jestliže po prohlášení konkursu přihlásil svou pohledávku do konkursu alespoň jeden věřitel.
Na tuto argumentaci (jež sama o sobě zpochybňuje dovolatelčino tvrzení, že důvod ke zrušení konkursu je dán, jelikož podle stavu konkursu není v úpadku pro platební neschopnost ani pro předlužení) navázal Nejvyšší soud v usnesení uveřejněném pod číslem 95/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 95/2006“). V tomto rozhodnutí (na něž opět v podrobnostech odkazuje) uzavřel, že posuzuje-li soud, zda jsou splněny předpoklady pro zrušení konkursu podle ustanovení §44 odst. 1 písm. a/ ZKV před přezkumným jednáním, přihlíží ke všem řádně a včas přihlášeným pohledávkám, bez zřetele k tomu, zda je úpadce pokládá za sporné nebo zda je podle seznamu přihlášených pohledávek hodlá popřít správce konkursní podstaty.
S odkazem na ustanovení §7 ZKV a výklad podaný k tomuto ustanovení pod bodem XVIII., str. 183-185 (359-361), stanoviska a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1854/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2003, pod číslem 160, k tomu tamtéž dodal, že konkursní věřitel, jehož přihlášená pohledávka byla při přezkumném jednání popřena co do pravosti správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů, zůstává účastníkem konkursního řízení až do marného uplynutí doby určené mu k podání žaloby o určení pravosti pohledávky, případně do právní moci soudního rozhodnutí, jímž jeho incidenční žalobě nebylo vyhověno. Do té doby je s ním nutno také počítat při úvaze o splnění předpokladů pro zrušením konkursu ve smyslu ustanovení §44 odst. 1 písm. a/ ZKV.
V R 95/2006 Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že byl-li konkurs na majetek dlužníka prohlášen pro úpadek formou platební neschopnosti (což je i dovolatelčin případ), nezakládá důvod ke zrušení konkursu podle §44 odst. 1 písm. a/ ZKV sám o sobě rozsah zjištěného majetku konkursní podstaty, je-li uspokojení pohledávek konkursních věřitelů vázáno na nutnost zpeněžení tohoto majetku. Takovým důvodem není ani skutečnost, že přihlášené pohledávky konkursních věřitelů nebyly pravomocně rozsouzeny k tomu příslušným orgánem nebo že nejde o jinak vykonatelné pohledávky.
Výše cit. rozhodnutími, od jejichž závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v této věci, tak byly zodpovězeny (pro dovolatelku nepříznivě) všechny otázky, které Nejvyššímu soudu v této věci položila.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2007
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu