ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.867.2006.1
sp. zn. 29 Odo 867/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobců a) L. H., a b) E. H., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Ing. D. H., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně G.G.S. společnosti s ručením omezeným a 2) Č. p., s. p., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ú. n. L. pod sp. zn. 9 C 122/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ú. n. L. ze dne 1. prosince 2005, č.j. 9 Co 943/2003-72, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ú. n. L. rozsudkem ze dne 29. července 2003, č.j. 9 C 122/2001-52, určil, že první žalovaná je vlastnicí ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“), rozhodl o povinnosti druhého žalovaného k úhradě soudního poplatku a o náhradě nákladů řízení.
Odkazuje na ustanovení §37 odst. 2 a §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a vycházeje z toho, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení [§80 písm. c) občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“], soud prvního stupně uzavřel, že kupní smlouva, uzavřená mezi úpadkyní a druhou žalovanou, jejímž předmětem byly sporné nemovitosti, uzavřená 3. července 1998 (dále též jen „kupní smlouva“), je absolutně neplatná, když usnesením ze dne 11. října 1995, č.j. 13 C 441/94-16, které nabylo právní moci dne 3. října 1994, Okresní soud v Ú. n. L. vydal předběžné opatření, jímž úpadkyni zakázal disponovat se spornými nemovitostmi, zejména je převést na jiné osoby.
Krajský soud v Ú. n. L. k odvolání druhého žalovaného rozsudkem ze dne 1. prosince 2005, č.j. 9 Co 943/2003-72, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - zdůraznil, že první žalovaná není ve věci pasivně věcně legitimována. Potud odkázal na ustanovení §6 odst. 2, §14 odst. 1 písm. a) a §14a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), s tím, že úpadce neztrácí způsobilost mít práva a povinnosti, nepozbývá vlastnické právo k majetku podstaty a správce konkursní podstaty se nestává účastníkem hmotněprávních vztahů, v nichž úpadce vystupoval, tj. nestává se dlužníkem namísto úpadce, ani vlastníkem úpadcova majetku. Nesvědčí-li první žalované pasivní věcná legitimace - pokračoval odvolací soud - nelze dovodit ani existenci naléhavého právního zájmu žalobců na tom, aby bylo určeno, že je vlastnicí sporných nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňují správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatelé namítají, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázku platnosti kupní smlouvy z hlediska ustanovení §39 obč. zák.a nesprávně posoudil rovněž otázku pasivní věcné legitimace první žalované v intencích §6 odst. 2, §14 odst. 1 písm. a), b) a d) ZKV. Přitom akcentují, že řízení o majetku, který patří do podstaty mohou být po prohlášení konkursu zahájena jen na návrh správce nebo proti správci, pročež „nositelem pasivní věcné legitimace je pouze správce“. Požadovaným určením pak žalobci sledují, aby jejich pohledávky přihlášené do konkursu na majetek úpadkyně byly uspokojeny ve vyšším rozsahu.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997 pod číslem 21, a v řadě dalších rozhodnutí, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého určovací žaloba podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá.
Přestože odvolací soud řešil otázku existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení pohledem pasivní věcné legitimace první žalované, zaměňuje tak posuzování podmínek podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. s řešením otázky, zda první žalovaná je podle hmotného práva nositelem práva, o něž v řízení jde, je jeho závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení správný. Je tomu tak již proto, že prohlášením konkursu úpadce nepozbývá vlastnické právo k majetku patřícímu do podstaty, ani neztrácí způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivitu) [k tomu srov. např. bod XXIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Navíc ani případné vyhovující rozhodnutí by (samo o sobě) nemělo účinky soupisu podstaty ve smyslu §18 ZKV.
Konečně nelze přehlédnout, že konkursní věřitel, který má za to, že do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce měl správce konkursní podstaty zahrnout i další majetek, který by byl následně v konkursu zpeněžen a výtěžek zpeněžení byl použit k poměrnému uspokojení konkursních věřitelů, má k dispozici jiné právní nástroje k dosažení sledovaného cíle, než žalobu na určení vlastnického práva úpadce (popř. jako v této věci správce konkursní podstaty) k takové věci, a potud není nositelem aktivní věcné legitimace (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1194/2005).
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo zamítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2007
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu