ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.969.2002.1
sp. zn. 29 Odo 969/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Františka Kučery v právní věci žalobkyně E. T., spol. s r.o., zastoupené, advokátkou, proti žalované S. D. V. s.r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 270.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 4/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. srpna 2002, č.j. 5 Co 1775/2002 – 54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7. 575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 20. března 2002, č.j. 7 C 4/2002 – 32, zamítl žalobu o zaplacení 270.000,- Kč s osmiapůlprocentním úrokem z prodlení od 4. října 2001 do zaplacení (bod I. výroku) a uložil žalobkyni do tří dnů od právní moci rozhodnutí zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 35.755,- Kč (bod II. výroku). Soud prvního stupně vysvětlil, že v řízení nebyla sporná skutková stránka věci a z provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalovaná jako dlužnice povinného R. A. byla na základě usnesení Okresního soudu v Klatovech ve věci sp. zn. E 1300/2000, povinna na účet žalobkyně (oprávněné) uhradit svůj závazek vůči povinnému. Usnesení exekučního soudu nabylo právní moci dne 10. listopadu 2000, právní moc byla vyznačena dne 6. září 2001 a vyrozumění o tom, že předmětné rozhodnutí nabylo právní moci, obdržela žalovaná dne 26. září 2001. V mezidobí, dne 22. srpna 2001, však byl na majetek povinného R. A. prohlášen konkurs. Ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. e/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZKV“) nelze po prohlášení konkursu provést výkon rozhodnutí postihující majetek patřící do konkursní podstaty. Jelikož v daném případě byl konkurs na majetek povinného prohlášen předtím, než žalovaná vyplatila žalovanou částku žalobkyni (oprávněné), nemá žalovaná povinnost k její úhradě. Soud prvního stupně se neztotožnil s argumentací žalobkyně, že podle ustanovení §313 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) od okamžiku doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí dlužníkovi povinného se výkonem rozhodnutí postižená částka nenachází v majetku povinného. Upozornil, že ustanovení §313 odst. 3 o.s.ř. je třeba vykládat ve spojení s ustanovením §313 odst. 1 o.s.ř. tak, že okamžikem doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí dlužníkovi povinného zaniká povinnému toliko právo na výplatu jeho pohledávky, s tím, že povinný není oprávněn s pohledávkou dále nakládat a dlužník povinného nesmí povinnému pohledávku vyplatit, provést na ni započtení nebo s ní jinak nakládat.
O odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. srpna 2002, č.j. 5 Co 1775/2002 – 54, kterým potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobkyni zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozhodnutí na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 36.660,- Kč (druhý výrok). Odvolací soud dospěl k závěru, že odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je správné. K argumentaci obsažené v odvolání mimo jiné uvedl, že v obdobné věci již rozhodoval Nejvyšší soud, který v rozsudku ze dne 28. ledna 2002, sp. zn. 29 Cdo 95/2000 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2002, pod číslem 70) vysvětlil, že po prohlášení konkursu nesmí banka vyplatit pohledávku z účtu úpadce (povinného) oprávněnému bez zřetele na to, že jí již bylo doručeno rozhodnutí, jímž soud výkon rozhodnutí odepsáním z účtu úpadce nařídil, nebo že již obdržela vyrozumění, že rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci. Nejvyšší soud přitom odkázal na smysl úpravy obsažené v ustanovení §14 odst. 1 ZKV ve vztahu k cíli konkursu deklarovanému v ustanovení §2 odst. 3 ZKV.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (zastoupená advokátkou) dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť je v rozporu s hmotným právem, a rovněž proto, že je dovolatelce známo, že předmětná věc je odvolacími soudy řešena rozdílně. Dovolatelka namítá, že Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 95/2000, řešil toliko otázku přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu. Rozhodnutí odvolacího soudu pak spočívá (ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka zdůrazňuje, že od pohledávky nelze oddělovat právo na plnění, neboť právo na plnění je pohledávkou. Ve smyslu ustanovení §132 obč. zák. lze právo nabýt smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností. Nabývá-li se právo rozhodnutím státního orgánu (např. soudu), nabývá se dnem v něm určeným, jinak dnem právní moci rozhodnutí. Za situace, kdy Okresní soud v Klatovech usnesením ve věci sp. zn. E 1300/2000 pravomocně přikázal pohledávku žalobkyni, nelze s ohledem na shora uvedené uzavřít jinak, než že žalobkyně právní mocí tohoto usnesení, tedy dne 10. listopadu 2000 nabyla právo na peněžní plnění ve výši 270.000,- Kč vůči žalované. Vzhledem k uvedenému je žalovaná od 10. listopadu 2000 povinna plnit žalobkyni, když úpadce R. A. přestal k uvedenému dni být věřitelem žalované. Prohlášení konkursu na majetek R. A. je proto pro vztah žalované a žalobkyně zcela irelevantní a v předmětné věci neměl být zákon o konkursu a vyrovnání vůbec aplikován. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření nemá dovolání za přípustné, neboť střet exekuce a konkursu řešil Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 29 Cdo 95/2000, dále ve věci sp. zn. 32 Cdo 2584/98 (tento rozsudek Nejvyššího soudu byl uveřejněn pod číslem 74/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a rovněž i ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52/1998 (dále též jen „stanovisko“). Žalovaná dále upozorňuje, že předmětná otázka není řešena odvolacími soudy rozdílně, když ve věci sp. zn. 12 Co 392/2002, vedené u Krajského soudu v Plzni, nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen proto, že nebyly provedeny některé důkazy. Žalovaná dále namítá, že dovolání není ani důvodné, jelikož skutečně došlo ke střetu občanského soudního řádu se zákonem o konkursu a vyrovnání, který odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vyřešil správně. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
Dovolání v této věci není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, jestliže napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Za otázku zásadního právního významu dovolatelka pokládá otázku dopadu účinků prohlášení konkursu na majetek dlužníka dovolatelky za situace, kdy v době prohlášení tohoto konkursu již bylo pravomocně rozhodnuto o přikázání pohledávky uvedeného dlužníka (povinného). Podle argumentace dovolatelky je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem, neboť právní mocí rozhodnutí exekučního soudu přešla ještě před prohlášením konkursu pohledávka z vlastnictví povinného do vlastnictví dovolatelky. Zákon o konkursu a vyrovnání neměl proto být v dané věci vůbec aplikován.
Předmětnou otázku nelze pokládat za otázku zásadního právního významu, neboť Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 364/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod pořadovým číslem 137 (tedy předtím, než rozhodnutí odvolacího soudu bylo napadeno dovoláním) a následně publikovaným pod číslem 42/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, aniž by se v podstatě věci odchýlil od svých dřívějších názorů (srovnej body XXVI. a XXVII. stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 95/2000), vysvětlil, že po prohlášení konkursu na majetek povinného již dlužník povinného nesmí vyplatit oprávněnému jinou peněžitou pohledávku přikázanou oprávněnému ve smyslu ustanovení §312 a násl. o.s.ř.; to platí bez zřetele k tomu, zda dlužník povinného obdržel vyrozumění soudu o tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky nabylo již právní moci. Stanovisko i rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné shora přitom nutně musely vycházet z právní teorií i praxí obecně přijímaného výkladu, že pravomocným rozhodnutím exekučního soudu o přikázání pohledávky se věřitelem namísto povinného nestává oprávněný, v jehož prospěch byl výkon rozhodnutí nařízen, ale že povinný je toliko omezen v nakládání s takovou pohledávkou a musí strpět (jak správně vyložily soudy obou stupňů) její úhradu dlužníkem věřiteli (srovnej Bureš,J., Drápal,L.,Mazanec, M., Občanský soudní řád. Komentář, 5. vydání. Praha: C.H.Beck, 2001, strana 1456,1457; Winterová, A., Přikázání pohledávky – Úvod do problematiky, Právní rozhledy č. 9/1997). Uvedený právní závěr ostatně koresponduje se zněním ustanovení §314a odst. 3 o.s.ř., dle něhož se dlužník zprostí svého závazku vůči povinnému nikoliv právní mocí rozhodnutí o přikázání pohledávky, ale až výplatou oprávněnému.
S ohledem na uvedené neshledává Nejvyšší soud dovolání přípustným ani za použití ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadenému rozhodnutí nepřisuzuje po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. odůvodněn tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto; tím žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení.
Jelikož předmětem dovolacího řízení (řízení v jednom stupni), jež skončilo odmítnutím dovolání, je peněžité plnění převyšující částku 170.000,- Kč, činí sazba odměny vycházející z §ustanovení §3 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky 15.000,-Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 1.550,- Kč, jelikož advokát žalované učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč, tak dovolací soud přiznal žalované k tíži dovolatelky celkem 7.575,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. září 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu