ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.996.2005.1
sp. zn. 29 Odo 996/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. J. Š. zastoupenému advokátem, o zaplacení 630.000,- Kč s příslušenstvím a odměnou ze směnky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 40/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2004, č. j. 9 Cmo 480/2003- 412, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. dubna 2003, č. j. 34 Cm 40/2002 - 380, kterým tento soud zrušil směnečný platební rozkaz vydaný Krajským soudem v Hradci Králové dne 17. prosince 2001, č. j. Sm 254/2001 – 57, ve výrocích I., II. a IV.
Odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně. Při opakování důkazu žalovanou směnkou odvolací soud zjistil, že jako místo placení je na směnce uvedeno „P.“. Dále je na směnce obsažena doložka „Splatno u“ a rukou vyplněný údaj „ing. J. K.“.
Odvolací soud uzavřel, že směnka není domicilována, neboť ve smyslu §4 čl. I. zákona. č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „směnečný zákon“) není učiněna splatnou u třetí osoby. Na druhé straně ovšem není možno nahlížet na výše uvedenou směnečnou doložku jako na nenapsanou. Obsahem této doložky je nepochybně údaj o místě placení směnky, přičemž tímto místem jsou R. Jelikož však na jiném místě směnky je uvedeno, že místem placení je P., uvedl odvolací soud, nezbývá než konstatovat, že žalovaná směnka obsahuje rozpor ohledně jejího platebního místa. Není tedy postaveno najisto, zda platebním místem žalované směnky je P. či R.
Odvolací soud dospěl k závěru, že za této situace, kdy pro určení platebního místa směnky není možno podpůrně aplikovat ustanovení §2 odst. 3 čl. I. směnečného zákona (údaj o platebním místě na směnce zcela chybí), je žalovaná směnka zcela neplatná z důvodu absence jednoznačného údaje o platebním místě, přičemž tento údaj je esenciální náležitostí směnky (§1 bod 5. čl. I. směnečného zákona) a v daném případě platební místo směnky nelze určit ani způsobem podle §2 odst. 3 čl. I. směnečného zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel namítá rovněž rozpor s hmotným právem. Jako otázku zásadního právního významu označil posouzení, zda je-li na směnce uvedeno jak místo placení, tak domicil a tyto údaje jsou ve vzájemném rozporu, způsobuje to neplatnost směnky.
V odůvodnění dovolání uvádí, že odvolací soud ze skutečnosti, že je na směnce vlastní jako místo placení uvedena „P.“ a dále obsažena doložka „Splatno u“ „ing. J. K.“, dovodil nesprávný závěr, že směnka je neplatná z důvodu absence jednoznačného údaje o platebním místě. Dovolatel namítá, že tuto směnku nelze považovat za domicilovanou, neboť nebyla v souladu s ustanovením §77 odst. 2 ve spojení s ustanovením §4 směnečného zákona učiněna splatnou u třetí osoby a domicilační doložku je tak třeba považovat za nenapsanou, přičemž má za to, že místem placení je P. Dále argumentuje tím, že nelze-li na domicilační doložku nahlížet jako na nenapsanou a je-li obsahem této směnečné doložky nepochybně místo placení směnky, přičemž tímto místem jsou R., pak „domicilem“ dal žalovaný jako výstavce směnky jasně najevo, kde se má platit. Tento údaj má dle dovolatele charakter bližší specifikace platebního místa, přičemž R. je nutno považovat za místo platební a jinde uvedené platební místo „P.“ za omyl, pokud je s údajem „R.“ v rozporu. Poukazuje dále, že tyto dva údaje nelze chápat ve vzájemném rozporu, když R. patří pod P., tudíž R. jsou pouze bližším údajem k místu placení, k reálnému proplacení směnky mělo dojít v R.
Dovolatel má dále za to, že se odvolací soud v důsledku svého nesprávného právního názoru nezabýval otázkou započtení a namítá, že k započtení dojít nemohlo.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky akcentující existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci tj. výhrada, podle níž se odvolací soud nezabýval námitkou zániku žalované pohledávky započtením.
Přípustnost dovolání – podle přesvědčení Nejvyššího soudu – není způsobilá založit ani výhrada dovolatele, jejímž prostřednictvím zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu co do neplatnosti žalované směnky z důvodu neurčitosti platebního místa.
Za situace, kdy odvolací soud založil svůj závěr o neplatnosti směnky na posouzení konkrétních údajů na směnce, ze které se žalobce domáhá plnění postrádá právní závěr odvolacího soudu potřebný judikatorní přesah, když je významný právě jen pro projednávanou věc. Přitom sám dovolatel založil dovolání na tom, že dovolacímu soudu nabízí dvě možné varianty řešení, podle nichž buďto směnka není domicilována, neboť nebyla učiněna splatnou u třetí osoby, když domicilační doložka platí za nenapsanou anebo směnka domicilovaná je, potom k proplacení směnky mělo dojít v platebním místě, kterým jsou R., patřící pod P. Již z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné. Pro úplnost je třeba uvést, že v judikatuře není sporu o tom, že obsahuje-li směnka více platebních míst vedle sebe, je neplatná (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1645/2005) a je neplatná i v případě rozporu mezi platebním místem a domicilem (viz. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 160/99).
Oprávněná není ani námitka dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem. Sám dovolatel žádný konkrétní rozpor s hmotným právem netvrdí, a ani dovolací soud žádný takový rozpor neshledal.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není.
Jelikož dovolání žalobce není ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ostatním účastníkům žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. ledna 2007
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu