ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.105.2009:92
sp. zn. 3 Ads 105/2009 - 92
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: B. M.,
zastoupené JUDr. Janem Konečným, advokátem se sídlem Oldřichova 273/13, Praha 2, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 6. 10. 2008, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2009, č. j. 1 Cad 140/2008 – 13,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Janu Konečnému, advokátu, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 1600 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
Odůvodnění:
Žalobkyně podala kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“) ze dne 3. 3. 2009, č. j. 1 Cad 140/2008 – 13, kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 10. 2008, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“).
Tímto napadeným rozhodnutím jí byl od 22. 6. 2008 přiznán starobní důchod podle §29 písm. b)
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném k datu rozhodování
žalované, (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“), ve výši 2920 Kč.
Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž namítla, že jí byl starobní
důchod vyměřen v nesprávné výši, neboť jí měl být přiznán podle §29 písm. a) zákona
č. 155/1995 Sb. a nikoli podle §29 písm. b) tohoto zákona, protože žalovaná nezohlednila dobu
nezaměstnanosti, která byla údajně způsobena politickou perzekucí v období od 25. 2. 1948
do 1. 1. 1990 (dále jen „rozhodné období“). Uvedla, že žalovaná odmítá zohlednit důkazy
dokládající, že byla v období let 1980–1989 nedobrovolně nezaměstnaná v důsledku politické
perzekuce. Tuto skutečnost podle ní prokazují zejména potvrzení Obvodního národního výboru
v Praze 5 ze dne 27. 7. 1990 a ze dne 10. 9. 1990. Sdělila, že do nařízení jednání předloží
městskému soudu originály dokladů a listin svědčící o tom, že byla nezaměstnána v důsledku
politické perzekuce. Podle jejího názoru bylo napadené rozhodnutí v rozporu s §68 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.), protože nebylo
odůvodněno z jakých důvodů žalovaná nehodnotila dobu její nezaměstnanosti jako náhradní
dobu pojištění podle §13 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. Dále se ohradila proti tomu,
že si žalovaná „nevyžádala její součinnost“, a tím zatížila správní řízení zásadní vadou. Rovněž
žalované vytkla, že napadené rozhodnutí není opatřeno originálním podpisem osoby odpovědné
za jeho vydání.
Městský soud posoudil doklady předložené žalobkyní v průběhu správního a soudního
řízení a shledal, že neprokazují, že její pracovní poměr byl v rozhodném období ukončen
z důvodu politické perzekuce ve smyslu §21 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále je „zákon č. 87/1991 Sb.“). Z potvrzení
Obvodního národního výboru v Praze 5 ze dne 27. 7. 1990 podle městského soudu pouze
vyplývá, že žalobkyně nemůže být vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, neboť nesplňuje
podmínku odpracované doby 1 roku v posledních 3 letech. Přípis Obvodního národního výboru
v Praze 5 ze dne 10. 9. 1990 se týká jen jejího manžela M. M. a je v něm uvedeno, že pan M. M.
předložil doklady, z nichž podle Obvodního národního výboru v Praze 5 vyplývá, že
v rozhodném období byl politicky perzekuován, a proto jej vzal do evidence uchazečů o
zaměstnání a doporučil Federálnímu ministerstvu práce a sociálních věcí, aby mu v řízení
o odstranění tvrdosti započetli jako dobu náhradní i dobu, po kterou nebyl v rozhodném
obodobí zaměstnán. Tyto ani jiné v odůvodnění rozsudku citované listiny podle městského
soudu neprokazují, že její pracovní poměr byl v rozhodném obodobí ukončen z důvodu politické
perzekuce ve smyslu §21 zákona č. 87/1991 Sb. Městský soud zdůraznil, že žalobkyně
nepožádala žalovanou o postup podle zákona č. 87/1991 Sb. a v průběhu soudního řízení
podle městského soudu neprokázala jiné doby pojištění, než jsou uvedeny v evidenčním listě
důchodového pojištění, tj. 22 let a 315 dnů. Z tohoto důvodu jí náleží starobní důchod podle §29
písm. b) zákona č. 155/1995 Sb.
Městský soud dále jako nedůvodné posoudil námitky žalobkyně týkající se postupu
správního orgánu před vydáním rozhodnutí a náležitosti rozhodnutí správního orgánu s ohledem
na §85a zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále
jen „zákona č. 582/1991 Sb.“), podle kterého žalovaná nemá povinnost žádat účastníka řízení
o jeho vyjádření k podkladům rozhodnutí. Rovněž poukázal na §86 odst. 1 téhož zákona
stanovující, že při vyhotovení rozhodnutí s použitím automatizované výpočetní techniky může
být rozhodnutí vydáno v mezinárodní abecedě s předtištěným razítkem orgánu sociálního
zabezpečení a jménem, příjmením a funkcí zaměstnance odpovědného za vydání rozhodnutí.
Z těchto důvodů žalobu podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Městskému soudu vytkla, že její věc projednal
a rozhodl dne 3. 3. 2009 bez její účasti, v níž jí zabránil úraz. Uvedla, že „se nemohla nechat
ošetřit a svoji neúčast nemohla ani omluvit“. Dále namítla, že přípisy Obvodního národního
výboru v Praze 5 ze dne 27. 5. 7. 1990 a ze dne 10. 9. 1990 měly být vyloženy v její prospěch,
neboť dokládají, že získala požadovanou dobu pojištění. V této souvislosti zdůraznila, že na jejich
základě bylo vyhověno jejímu bývalému manželovi, a proto by je měl takto městský soud
posoudit i ve vztahu k její osobě. Ohradila se také proti tomu, že jí nebyla započtena doba
pojištění z pracovního poměru na Západočeském krajském národním výboru v době
od 15. 7. 1959 do 30. 6. 1972, přestože jej doložila již při první žádosti o přiznání starobního
důchodu ze dne roku 2004.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., neshledal přitom vady,
k nimž by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem
a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Stěžovatelčinu výtku, že městský soud její věc projednal a rozhodl dne 3. 3. 2009
bez její účasti, Nejvyšší správní soud podřadil ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s. pod kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a hodnotil, zda rozsudek městského soudu nebyl z tohoto
důvodu zatížen vadou která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší
správní soud připomíná, že podle §49 odst. 1 s. ř. s. nařídí předseda senátu krajského soudu
rozhodujícího ve správním soudnictví jednání a předvolá k němu účastníky tak, aby měli
k přípravě alespoň deset pracovních dnů; o jednání vyrozumí osoby zúčastněné na řízení.
Podle odst. 3 téhož ustanovení neúčast řádně předvolaných účastníků nebrání projednání
a skončení věci, nejsou-li důvody pro odročení podle §50 s. ř. s. Podle §50 s. ř. s. může být
jednání z důležitých důvodů odročeno; soud může odročit jednání též tehdy, jestliže to účastníci
shodně navrhnou. O takový důležitý důvod by šlo například v situaci, kdy účastník
před zahájením jednání požádal o jeho odročení z důvodu pracovní neschopnosti, kterou
osvědčí, a z okolností případu, zejména z účastníkova dosavadního chování, zároveň není patrné,
že omluva je motivována snahou prodlužovat soudní řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 2. 2005, č. j. 2 Afs 5/2005 - 96, přístupný na www.nssoud.cz). Ze soudního
spisu i z výslovného vyjádření stěžovatelky je však zřejmé, že tato situace nenastala. Stěžovatelka
předvolání k nařízenému jednání ve věci na 3. 3. 2009 převzala dne 22. 1. 2009 (viz č.l. 10
soudního spisu). Byla jí tedy dána zákonná lhůta deseti pracovních dní k přípravě na jednání.
Z protokolu o jednání založeném na č.l. 12 soudního spisu i ze samotné dikce stěžovatelčiny
námitky vyplývá, že svoji neúčast na jednání nijak neomluvila (dokonce ani následně). Nejvyšší
správní soud shodně s městským soudem neshledal ani žádný jiný důvod pro odročení jednání
ve smyslu §50 s. ř. s. Za této situace tedy postup městského soudu, který projednal a rozhodl
danou věc, je plně v souladu s §49 odst. 3 s. ř. s. a není vadou řízení, jež b y mohla mít vliv
na nezákonnost rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatelka se v řízení domáhá toho, aby doba mezi lety 1980–1989, kdy nebyla
zaměstnána, jí byla podle §24 zákona č. 87/1991 Sb. uznána za dobu zaměstnání, v důsledku
čehož by získala potřebnou dobu pojištění pro vznik nároku na starobní důchod podle §29
písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. Podle stěžovatelky byla totiž nezaměstnaná v důsledku politické
perzekuce, o čemž mají svědčit přípisy Obvodního národního výboru v Praze 5 ze dne
25. 7. 1990 a ze dne 10. 9. 1990. Nejvyšší správní soud k této zásadní výtce uvádí, že podle §24
zákona č. 87/1991 Sb. se za dobu zaměstnání pro účely důchodového zabezpečení považuje
doba od skončení pracovního vztahu, které bylo neplatné ve smyslu §21 tohoto zákona, do dne
vzniku nároku na důchod, nejdéle však do dne účinnosti tohoto zákona (tj. do 1. 4. 1991-pozn.
NSS). Podle §21 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se za neplatný pro účely tohoto zákona považuje
právní úkon, jímž došlo v rozhodném období ke skončení pracovního nebo služebního poměru
nebo členského poměru k družstvu z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího
obecně uznávaná lidská práva a svobody (§2 odst. 2 a 3), zejména a) spočívá-li jeho důvod
v odsouzení pro trestný čin (zločin, přečin, přestupek), jestliže soudní rozhodnutí bylo zrušeno
podle oddílu druhého a třetího zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona
č. 47/1991 Sb., a trestní stíhání bylo zastaveno nebo obviněný byl v celém rozsahu zproštěn viny;
b) byl-li učiněn podle zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 99/1969
Sb., o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku; c)
byla-li dána výpověď podle §46 odst. 1 zákoníku práce č. 65/1965 Sb., ve znění zákona
č. 153/1969 Sb., proto, že pracovník narušil svou činností socialistický společenský řád a neměl
proto důvěru potřebnou k zastávání dosavadní funkce nebo svého dosavadního pracovního
místa; d) byl-li pracovní poměr okamžitě zrušen podle §53 odst. 1 písm. c) zákoníku práce
č. 65/1965 Sb., ve znění zákona č. 153/1969 Sb.; e) dohoda o skončení pracovního vztahu, byla-
li pracovníkem uzavřena pod tlakem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně
uznávaná lidská práva a svobody. Podle odstavce druhého se zrušují soudní rozhodnutí,
jimiž byly zamítnuty návrhy nebo schváleny smíry ve věcech určení neplatnosti skončení
pracovního vztahu v případech uvedených v odstavci 1. Podle §22 odst. 1 až 4 téhož zákona,
na žádost toho, jehož pracovní vztah skončil z důvodů uvedených v §21, vydá mu o tom
osvědčení organizace, u níž byl v pracovním vztahu, nebo její právní nástupce. Žádost
podle odstavce 1 lze podat do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona. Nevydá-li
organizace osvědčení do tří měsíců ode dne, kdy žádost obdržela, může osoba uvedená v odstavci
1 podat do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona soudu návrh na určení, že důvodem
skončení pracovního vztahu byly okolnosti uvedené v §21. Za osvědčení ve smyslu odstavce 1
se považuje i osvědčení nebo jiný doklad vydaný organizací přede dnem účinnosti tohoto zákona,
jakož i soudní rozhodnutí, jestliže z nich vyplývá, že pracovní poměr skončil z důvodů uvedených
v §21.
Pro posouzení dané věci je klíčové, jakými důkazy lze prokázat, že pracovní vztah byl
ukončen z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva
a svobody ve smyslu §21 zákona č. 87/1991 Sb., aby doba nezaměstnanosti v rozhodném
období byla podle §24 tohoto zákona považována za dobu zaměstnání. Stěžovatelka tvrdí,
že skončení pracovního vztahu z důvodu politické perzekuce lze prokázat předkládanými důkazy
(zejména citovanými přípisy Obvodního národního výboru v Praze 5). Nejvyšší správní soud
v této souvislosti považuje za nezbytné připomenout, že touto otázkou se již ve své předchozí
rozhodovací činnosti zabýval a dospěl k závěru, že skončení pracovního vztahu z důvodu
politické perzekuce, které je neplatné podle §21 zákona č. 87/1991 Sb., je nutné prokázat
kvalifikovanými důkazy, a to citovaným osvědčením, případně soudním rozhodnutím ve smyslu
§22 uvedeného zákona. Nejvyšší správní soud totiž ve svém rozsudku ze dne 27. 5. 2009,
č.j. 6 Ads 90/2008 - 86, uvedl, že k tomu, aby namítaná doba (před rokem 1990, kdy stěžovatelka
nebyla zaměstnána), byla uznána za dobu zaměstnání ve smyslu §24 zákona č. 87/1991 Sb.,
je třeba, aby bylo doloženo osvědčením organizace, u níž došlo ke skončení pracovního poměru
z důvodů uvedených v §21 uvedeného zákona (z důvodu politické perzekuce nebo postupu
porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody), případně soudním rozhodnutím,
že důvodem skončení pracovního poměru byly okolnosti uvedené v §21 a §22 téhož zákona.
Uvedené osvědčení vydané organizací, případně rozhodnutí soudu, nelze nahradit jiným
způsobem, zejména nelze na správním orgánu požadovat, aby prováděl dokazování k posouzení,
zda důvodem skončení pracovního poměru byly okolnosti uvedené v §21 téhož zákona.
S tímto názorem se výslovně ztotožnil rovněž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 7. 10. 2009,
sp. zn. I. ÚS 2306/09, v němž uvedl, že uvedené osvědčení vydané organizací, případně
rozhodnutí soudu, nelze nahradit jiným způsobem, neboť zákon č. 87/1991 Sb. takovou
možnost nepřipouští. Rovněž uvedl, že jiná než příslušnou organizací či soudním rozhodnutím
vyslovená stanoviska by v tomto ohledu nemusela být objektivní a nezpochybnitelná. Nejvyšší
správní soud přitom považuje za nutné zdůraznit, že citované názory Nejvyšší správní
soud i Ústavní soud vyslovil ve věci M. M., manžela stěžovatelky, který se domáhal, aby mu doba
mezi lety 1983 – 1990, kdy nebyl zaměstnán, byla uznána za dobu zaměstnání ve smyslu §24
zákona č. 87/1991 Sb. Žádost M. M. o uznání uvedené doby nezaměstnanosti za dobu
zaměstnání byla zamítnuta, což z výše uvedených důvodů potvrdil jak Nejvyšší správní soud, tak
Ústavní soud. Nejvyšší správní soud tedy považuje námitku stěžovatelky, že na základě dokladů,
které předložila bylo vyhověno jejímu bývalému manželovi, a proto je měl městský soud
shodným způsobem posoudit i ve vztahu k její osobě, za mylnou, neboť městský soud
předložené doklady posoudil zcela shodně jako ve věci jejího manžela vedené pod sp. zn. 4 Cad
110/2006 (následně posouzené Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 6 Ads 90/2008 a
Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 2306/09).
V této věci je tedy rozhodující, zda listiny předložené stěžovatelkou jsou osvědčením
organizace, u níž došlo ke skončení pracovního vztahu nebo jejím právním nástupcem, a není-li
ani nástupce, ústředním orgánem, do jehož působnosti by organizace náležela, o tom, že pracovní
vztah skončil z důvodu politické perzekuce, a tedy neplatně. Stěžovatelka namítala, že v období
let 1980–1989 byla nedobrovolně nezaměstnaná v důsledku politické perzekuce. Nejvyšší správní
soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatelka byla v roce 1980 naposledy zaměstnána
u Západočeského autodružstva v Plzni. Stěžovatelka skončení pracovního vztahu u tohoto
zaměstnavatele z důvodu politické perzekuce osvědčovala předložením potvrzení Obvodního
národního výboru v Praze 5 ze dne 25. 7. 1990, z něhož pouze vyplývá, že nemůže být vedena
v evidenci uchazečů o zaměstnání, neboť nesplňuje podmínku odpracované doby 1 roku
v posledních 3 letech, a dále také přípisem Obvodního národního výboru v Praze 5 ze dne
10. 9. 1990. Z tohoto přípisu vyplývá, že pan M. M. předložil doklady, z nichž podle Obvodního
národního výboru v Praze 5 vyplývá, že v rozhodném období byl politicky perzekuován, a proto
jej i s ohledem na to, že jeho manželka (stěžovatelka – pozn. NSS) je nezaměstnaná, vzal do
evidence uchazečů o zaměstnání a doporučil Federálnímu ministerstvu práce a sociálních věcí,
aby mu v řízení o odstranění tvrdosti byla započtena jako doba náhradní i doba, po kterou nebyl
v rozhodném obodobí zaměstnán. Dále doložila přípisy československého helsinského výboru ze
dne 1. 3. 1990 a ze dne 29. 12. 1992 žádající Obvodní soud pro Prahu 5, aby jí prominul pokutu
za nedostavení se k soudnímu jednání, neboť se svým manželem byli v důsledku politického
tlaku nuceni přistoupit na výměnu bytu. Rovněž doložila kopii dopisu Dr. B. C., předsedkyně
IGFM, mezinárodní společnosti pro lidská práva – československé sekce ze dne 2. 6. 1993,
v němž se předsedkyně ICFM přimlouvá, aby stěžovatelka byla přijata na místo sekretářky –
referentky stížností i s ohledem na to, že v 80tých letech byla pro své přesvědčení společně
s manželem pronásledována. Nejvyšší správní soud posoudil tyto ve spise založené písemnosti a
shledal, že žádná z nich není osvědčením Západočeského autodružstva v Plzni (u nějž došlo ke
skončení pracovního vztahu v roce 1980) nebo jeho právního nástupce, příp. ústředního orgánu,
do jehož působnosti by tato organizace náležela. Nejvyšší správní soud rovněž zjistil, že dávkový
spis neobsahuje žádost stěžovatelky o mimosoudní rehabilitaci podle zákona č. 87/1991 Sb.
ani rozhodnutí soudu ve smyslu §22 uvedeného zákona o neplatném právním úkonu, na jehož
základě skončil pracovní vztah. Protože podle výše citovaného názoru Nejvyššího správního
soudu vysloveného v rozsudku ze dne 27. 5. 2009, č. j. 6 Ads 90/2008 - 86, který byl následně
potvrzen v uvedené věci usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 2306/09,
nelze požadované osvědčení vydané organizací, případně rozhodnutí soudu nahradit jiným
způsobem, přičemž zejména nelze na správním orgánu požadovat, aby prováděl dokazování
k posouzení, zda důvodem skončení pracovního poměru byly okolnosti uvedené v §21 zákona
č. 87/1991 Sb., neboť tento zákon takovou možnost nepřipouští. Jelikož senát 3 Ads Nejvyššího
správního soudu neshledal důvod se od tohoto názoru odchýlit a předložit tak věc rozšířenému
senátu, dospěl v posuzované věci k závěru, že z žádné z předložených písemností nevyplývá,
že by pracovní vztah stěžovatelky v letech 1980 – 1989 byl skončen z důvodů uvedených v §21
odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Nejvyšší správní soud proto nepovažuje tuto námitku stěžovatelky
vůči závěru městského soudu za důvodnou.
K výhradě stěžovatelky týkající se nezapočítání doby pojištění od 15. 7. 1959
do 30. 6. 1972 Nejvyšší správní soud připomíná, že ji stěžovatelka neuplatnila v řízení
před městským soudem, jehož rozsudek je přezkoumáván, ač tak učinit mohla, a proto se touto
námitkou nemohl zabývat, neboť je podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. Po aktivně
legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního řízení lze totiž spravedlivě žádat,
aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí
již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti
uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008, 8 Afs 48/2006 - 155; obdobně
též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2006, č. j. 8 Azs 134/2005 – 44; ze dne
3. 9. 2008, č. j. 1 Afs 102/2008 - 39; či ze dne 29. 12. 2005, č. j. 1 Ads 1/2004 - 47, přístupné
na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud nadto podotýká, aniž by z výše uvedeného důvodu
jakkoli hodnotil správnost postupu žalované, že z osobního listu důchodového pojištění vyplývá,
že žalovaná namítané doby hodnotila a počítala s nimi při stanovení celkové doby pojištění
stěžovatelky.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, kasační
stížnost není důvodná, a proto ji jako takovou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl
právo na náhradu nákladů řízení, nelze náhradu nákladů řízení v souladu s ustanovením §60
odst. 2 s. ř. s. přiznat.
Odměna ustanovenému zástupci stěžovatelky, advokátu JUDr. Janu Konečnému,
byla stanovena podle vyúčtování ze dne 24. 9. 2009 za dva úkony právní služby po 500 Kč
(první porada s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení, doplnění kasační stížnosti),
a to podle ustanovení §7, §9 odst. 3 písm. f) ve spojení s §9 odst. 2 a §11 odst. 1 písm. b), d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb. a dále mu byla započítána náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3
téže vyhlášky po 300 Kč. Nahlížení do spisu a studium spisu, které ustanovený advokát prováděl
na počátku zastupování v řízení o kasační stížnosti, je totiž třeba pro určení odměny a náhrady
hotových výdajů advokáta považovat za součást úkonu právní služby spočívajícího v převzetí
a přípravě zastoupení dle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, nikoli za samostatný úkon právní služby
(viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2008, č. j. 5 Azs 33/2008 - 40, přístupný
na www.nssoud.cz). Celková výše jeho odměny tedy činí 1600 Kč (2 x 500 Kč + 2 x 300 Kč).
Jelikož ustanovený advokát uvedl, že není plátcem DPH, nebyla mu odměna zvýšena o částku
této daně. Odměna stanovená zástupci stěžovatelky v celkové výši 1600 Kč mu bude vyplacena
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2010
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu