ECLI:CZ:NSS:2010:3.ADS.137.2009:86
sp. zn. 3 Ads 137/2009 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně:
Rödl & Partner Consulting, s.r.o., se sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1, zastoupené
JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Platnéřská 2, Praha 1, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované
ze dne 28. 3. 2007, č. j. 323-9010-700-6.3.2007/Hů, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009, č. j. 12 Cad 8/2007 – 57,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009, č. j. 12 Cad 8/2007 - 57,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná napadla kasační stížností rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
9. 9. 2009, č. j. 12 Cad 8/2007 - 57, kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 28. 3. 2007,
č. j. 323-9010-700-6.3.2007/Hů, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí
Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 22. 1. 2007, č. j. 21293/010-9010/99-22.1.07/Čer.
Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně o vrácení přeplatku na pojistném ve výši
964 288 Kč, které uhradila v souvislosti s pracovněprávním vztahem uzavřeným
se zaměstnancem, státním příslušníkem Spolkové republiky Německo, panem T. Ch. na základě
právních předpisů SRN. Tento zaměstnanec byl ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. a) zákona č.
54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců ve znění platném do 31. 12. 2003 účasten v
období od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2003 nemocenského pojištění a z tohoto titulu tak i poplatníkem
pojistného ve smyslu §3 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění platném do
31. 12. 2003 a nelze na něj pohlížet jako na osobu, která byla pro účely nemocenského pojištění
z účasti na něm vyňata.
Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že pan T. Ch. je osobou, na kterou se vztahuje
Smlouva o sociálním pojištění uzavřená mezi ČR a SRN dne 27. 7. 2001, vyhlášená ve Sbírce
mezinárodních smluv pod č. 94/2002. Se smlouvou vyslovil souhlas Parlament ČR a prezident
ČR smlouvu ratifikoval, tudíž s ohledem na znění článku 10 Ústavy ČR a s ohledem na úpravu
předmětné mezinárodní smlouvy vyplývá, že v těchto smlouvách se smluvní strany dohodly na
tom, které právo z obou smluvních stran má být aplikováno pro případ, kdy je německý státní
příslušník zaměstnán v druhém státě, než je jeho bydliště.
V žalobě žalobkyně zejména uváděla, že nebyla povinna platit pojistné za označeného
zaměstnance. Odkázala na čl. 6 Smlouvy o sociálním zabezpečení uzavřené mezi Českou
republikou a Spolkovou republikou Německo vyhlášené ve Sbírce mezinárodních smluv
pod č. 94/2002, ze kterého podle žalobkyně vyplývá, že se na jmenovaného zaměstnance vztahují
v oblasti sociálního zabezpečení právní předpisy České republiky. Žalobkyně poukázala
na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 18/2004 - 93 ze dne 29. 4. 2005 a namítala,
že žalovaná ani správní orgán neberou na vědomí názor obsažený v uvedeném rozsudku. Z §5
písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění účinném
do 31. 12. 2003 (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“) totiž vyplývá, že z nemocenského
pojištění jsou vyňati cizí státní příslušnosti, kteří nemají trvalý pobyt na územ í České republiky
a kteří jsou činní v České republice pro zaměstnavatele v pracovně právním vztahu uzavřeném
podle cizích právních předpisů. Podle žalobkyně je tak jmenovaný zaměstnanec na základě
citovaného ustanovení vyňat z nemocenského pojištění a v návaznosti na to i ze systému
sociálního zabezpečení v celém kalendářním roce 2003 a v důsledku toho vznikl uvedený
přeplatek.
Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 9. 9. 2009, č. j. 12 Cad 8/2007 - 57, uvedl,
že o skutkovém stavu věci nebylo sporu, sporný je výklad článku 6 S mlouvy o sociálním
zabezpečení uzavřené mezi ČR a SRN. Podle soudu bylo taktéž stěžejní, zda Smlouva o sociálním
zabezpečení uzavřená mezi ČR a SRN je takovou mezinárodní smlouvou, která je součástí
právního řádu České republiky a jaký je její vztah k zákonu o nemocenském pojištění,
byť tato výhrada nebyla v řízení před soudem účastníky namítána a nebyla jimi ani vznesena
pochybnost o tom, zda je uvedená smlouva platná a účinná.
Městský soud v Praze při své argumentaci vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 As 18/2004 - 93 ze dne 29. 4. 2005.
Ze čl. 6 Smlouvy o sociálním zabezpečení uzavřené m ezi ČR a SRN (dále též „Smlouva„)
vyplývá, že na zaměstnance se vztahuje pojistná povinnost s tanovená právními předpisy
toho smluvního státu, na jehož výsostném území jsou zaměstn áni; to platí i tehdy,
jestliže zaměstnavatel má své sídlo nebo obvyklý pobyt na výsostném území druhého smluvního
státu.
Městský soud v Praze z těchto ustanovení dovodil, že se na zaměstnankyni žalobkyně,
která neměla trvalý pobyt na území České republiky a činnost vykonávala v České republice,
vztahuje pojistná povinnost stanovená právními předpisy toho smluvního státu na jehož
výsostném území jsou zaměstnáni, tedy České republiky, poku d Smlouva nestanoví něco jiného.
Dále soud odkázal na článek 10 Ústavy České republiky a doplnil, že zákonem
upravujícím nemocenské pojištění zaměstnanců v České republice je zákon o nemocenském
pojištění. Podle jeho §5 písm. b) (ve znění účinném do 31. 12. 2003), byli z pojištění vyňati cizí
státní příslušníci, kteří neměli trvalý pobyt na území České republiky a kteří byli činní v České
republice pro zaměstnavatele, kteří požívali diplomatických výsad a imunit, pokud mohli být
účastni nemocenského pojištění v jiném státě, nebo pro zaměstnavatele v pracovněprávním
vztahu uzavřeném podle cizích právní předpisů; a podle §5 písm. c) zákona o nemocenském
pojištění byli z pojištění vyňati zaměstnanci, kteří byli činní v České republice pro zaměstnavatele,
kteří neměli sídlo na území České republiky.
Podle Městského soudu v Praze Smlouva stanoví něco jiného než ustanovení §5 písm. c)
zákona o nemocenském pojištění, a proto je nutno vycházet z toh o, že vynětí z pojištění
nemůže být provedeno dle ustanovení §5 písm. c) zákona o nemocenském pojištění. Naproti
tomu však shledal, že Smlouva nestanoví nic jiného o vynětí z pojištění podle ustanovení §5
písm. b) zákona o nemocenském pojištění (ve znění do 31. 12. 2003). Dospěl proto k závěru,
že v rozhodném období byl uvedený zaměstnanec vyňat z pojištění podle §5 písm. b) zákona
o nemocenském pojištění.
Městský soud v Praze dále odkázal na závěry Ústavního soudu uvedené např. v nálezu
č. II ÚS 613/06 či v nálezu I. ÚS 520/06, s ohledem na něž byly zrušeny rozsudky,
o které se opírala žalovaná.
Podle soudu Ústavní soud přehodnotil interpretaci správních orgánů i soudů a dospěl
k závěru, že v předmětném období od 1. 6. 2002 do 31. 12. 2003 nebyli zaměstnanci,
kteří měli trvalý pobyt na území České republiky a byli zde činí pro zaměstnavatele
v pracovněprávním vztahu, uzavřeném podle cizích právních předpisů, účastni na pojištění
podle zákona o nemocenském pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2003. Své stanovisko
odůvodnil tím, že i za předpokladu, že smlouva týkající se zaměstnanců smluvních stran
je ratifikovaná Parlamentem ČR a je tedy právně závaz ná, nemůže být novela Ústavy
č. 398/2001 Sb. vykládána orgány veřejné moci tak, že překvapivě a v rozporu s principem
ochrany oprávněného očekávání adresátů právní normy zasahuje do práv a povinností
těchto adresátů. Podle Ústavního soudu správní orgány a soudy v případě, kdy rozhodly
o závaznosti smlouvy týkající se pojistného v předmětném období, porušily základní práva
a svobody plynoucí z článku 36 odst. 2 Listiny, stejně jako ochranu důvěry v právo podle článku
1 odst. 1 Ústavy.
V daném případě nastala podle Městského soudu v Praze obdobná situace,
přestože Smlouva mezi ČR a SRN je součástí právního řádu České republiky, novelou článku 10
Ústavy se v rámci pojištění zaměstnanců smluvního státu nic nezměnilo. Změna v placení
pojištění nastala až novelou zákona o nemocenském pojištění, účinnou od 1. 1. 2004,
z čehož vyplývá, že žalobkyni v období od 1. 1. 2003 do 31. 3. 2003 vznikl přeplatek
na nemocenském pojištění.
Z výše uvedených důvodů Městský soud v Praze napadené rozhodnutí žalované zrušil
a věc jí vrátil k dalšímu řízení podle §78 odst. 4 s. ř. s.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka předně upozornila na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu č. j. 6 Ads 88/2006 ze dne 21. 7. 2009, ve kterém byl vyložen obsah čl. 4 a 6 Smlouvy
mezi ČR a SRN o sociálním zabezpečení, tedy, že „osoby na které se přímo či nepřímo vztahuje
osobní rozsah a které obvykle pobývají na výsostném území jednoho smluvního státu,
jsou při použití právních předpisů každého smluvního státu postaveny na roveň jeho státním
příslušníkům“. „Na zaměstnance se vztahuje pojistná povinnost stanovená právními předpisy
toho smluvního státu, na jehož výsostném území jsou zaměstnáni…“. Z uvedeného výkladu
plyne, že čl. 6 Smlouvy je dvoustranná kolizní norma jejímž hraničním určovatelem je legis loci
laboris a kterou nelze vykládat izolovaně, ale v kontextu celé Smlouvy, zejména v kontextu
rovného nakládání.
Ze znění Smlouvy o sociálním zabezpečení uzavřené mezi ČR a SRN (vyhlášené ve sbírce
mezinárodních smluv pod č. 94/2002) podle stěžovatelky vyplývá, že zaměstnanec žalobkyně,
byť je německého státního občanství, podléhá českým právním předpisům, protože vykonával
předmětnou činnost na území České republiky . Z tohoto titulu pak požíval stejných práv
a současně i povinností jako čeští občané, čímž byla realizována zásada rovného nakládání.
Smlouva stanoví něco jiného než zákon o nemocenském pojištění, neboť občany smluvních států
nepovažuje za cizince, ale za osoby postavené na roveň občanům jednoho či druhého smluvního
státu se všemi jejich právy a povinnostmi vyplývajícími z právních předpisů příslušného
smluvního státu. Z hlediska čl. 10 Ústavy se proto postupuje podle Smlouvy. Proto nelze §5
písm. b) zákona o nemocenském pojištění použít v jeho znění do 31. 12. 2003 na postavení
zaměstnance žalobkyně, neboť ho nelze považovat za cizího státního příslušníka, ale za osobu,
která je postavena na roveň českým občanům. Bez ohledu na to, podle jakého práva
byla uzavřena pracovní smlouva, musí mít cizí státní příslušník na základě Smlouvy stejné
postavení jako český pracovník, tj. musí být pojištěn. Mezinárodní smlouvy o sociálním
zabezpečení mají totiž za cíl kolizní normy jednostranné vyloučit.
Na pracovní vztah uzavřený podle jiného než českého práva proto nelze vztahovat
ustanovení §5 písm. b) zákona o nemocenském pojištění, ve znění do 31. 12. 2003,
neboť mezinárodní smlouva má podle čl. 10 Ústavy České republiky aplikační přednost
před těmito ustanoveními.
Podle stěžovatelky soud vycházel především z nálezů Ústavního soudu, které posuzovaly
účast na pojištění francouzských státních příslušníků, smlouva mezi ČR a Francouzskou
republikou však byla ratifikována pouze prezidentem republiky bez souhlasu Parlamentu
a podle čl. 10 Ústavy nemá postavení mezinárodní smlouvy, která je součástí českého právního
řádu, a nemá tak ex constitutione před nost před zákonem. Jiná situace však je v případě Smlouvy
mezi ČR a SRN, která byla součástí českého právního řádu. Toto postavení Smlouvy v českém
právním řádu v období do 1. 6. 2002 do 1. 5. 2004 nezpochybnil ve své judikatuře ani Ústavní
soud (nálezy III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 a Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007. Tuto smlouvu
nelze srovnávat s po stránce jejího právního postavení v rozhodném období ledna
až prosince 2003 s česko – francouzskou úmluvou, která – jak vyložil Ústavní soud
a po něm i Nejvyšší správní soud – nebyla součástí českého právního řádu a nemohla
tak v souladu se zásadou legitimního očekávání a předvídatelnosti správní praxe být aplikována
přednostně k ustanovení o vynětí cizinců bez trvalého pobytu v České republice zaměstnaných
u zaměstnavatele pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích státních předpisů.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně zejména poukázala na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 4. 2005, č. j. 5 As 18/2004 – 93 a uvedla že čl. 6 Smlouvy
pouze odkazuje na české právní předpisy podle nichž byl zaměstnanec žalobkyně od 1. 1. 2003
do 31. 12. 2003 podle §5 písm. b) zák ona o nemocenském pojištění vyňat z účasti
na nemocenském pojištění. Žalobkyně dále poukázala na nesoulad české a německé jazykové
verze Smlouvy a vyjádření německých institucí zabývajících se vztahy na úseku nemocenského
pojištění. Žalobkyně vyzdvihla nález Ústavního soudu II. ÚS 613/06 a dospěla k názoru,
že rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 88/2006 nemůže ve světle ustálené
judikatury Ústavního soudu obstát, neboť rozhodnutí stěžovatelky nevrátit pojistné žalobkyni
bylo náhlé a překvapivé a v rozporu s principem ochrany oprávněného očekávání adresátů právní
normy, čímž zasáhlo do jejích práv a povinností.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Kasační stížnost byla podána z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy z důvodu tvrzeného nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky může spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování
aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení
je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého právního předpisu,
nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen.
O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy, pok ud by byl vyvozen nesprávný
právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní
závěr, ale je nesprávně odůvodněn.
Nejvyšší správní soud shledal, že mezi účastníky není sporu o skutkových okolnostech
daného případu, vycházel proto ze skutkového stavu, tak jak jej přednesl Městský soud v Praze.
Nejvyšší správní soud připomíná, že podle §8 odst. 1 zákona o pojistném na sociální
zabezpečení je zaměstnavatel povinen odvádět i pojistné, které je povinen platit
jeho zaměstnanec. Pojistné ve smyslu §1 tohoto zákona zahrnuje pojistné na důchodové
pojištění, pojistné na nemocenské pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti .
Povinnost platit pojistné mají podle §3 odst. 1 zákona o pojistném na sociální zabezpečení
zaměstnanci (ale i zaměstnavatelé), jimiž se pro účely tohoto zákona podle §3 odst. 1 písm. c)
bod 1 citovaného zákona rozumějí mimo jiné jak zaměstnanci v pracovním poměru, tak osoby
činné v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl,
neboť nebyly splněny všechny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jeho vznik.
Účastni na nemocenském pojištění jsou osoby uvedené v zákoně č. 54/1956 Sb., o nemocenském
pojištění zaměstnanců, ve znění k 31. 12. 2003, s výjimkou skupin osob, které byly vyloučeny
podle §5 citovaného zákona č. 54/1956 Sb. Podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb.,
o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění k 31. 12. 2003, byli účastni nemocenského
pojištění zaměstnanci v pracovním poměru. Ustanovením §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb.,
o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění k 31. 12. 2003, byli z účasti na nemocenském
pojištění vyňati cizí státní příslušníci, kteří nemají trvalý pobyt na území České republiky a kteří jsou činni
v České republice pro zaměstnavatele, kteří požívají diplomatických výsad a imunit, pokud mohou být účastni
nemocenského pojištění v jiném státě, nebo pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích
právních předpisů.
V předmětné věci je spornou právní otázkou, zda zaměstnanec žalobkyně (cizí státní
příslušník) byl vyloučen z účasti na nemocenském pojištění podle §5 písm. b) zákona
č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění účinném do 31. 12. 2003,
a žalobkyně neměla povinnost za něj platit pojistné, anebo zda vzhledem k uzavřené
mezinárodním smlouvě o sociálním zabezpečení se Spolkovou republikou Německo se nemělo
uplatnit ustanovení §5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců,
ve znění účinném do 31. 12. 2003. Podstatou věci tedy je posouzení, jakým způsobem
je třeba interpretovat ustanovení mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení sjednané
na straně jedné mezi ČR coby státem výkonu zaměstnání, a na straně druhé Spolkovou
republikou Německo coby státem, jehož příslušnicí je zaměstnankyně žalobkyně.
Konkrétně se jedná o Smlouvu mezi Českou republikou a Spolkovou republikou
Německo o sociálním zabezpečení, uveřejněné ve Sbírce mezinárodních smluv pod č . 94/2002
(dále jen „Smlouva“). Nejvyšší správní soud uvádí, že Smlouva mezi Českou republikou
a Spolkovou republikou Německo byla podepsána dne 27. 7. 2001 v Praze. Se Smlouvou vyslovil
souhlas Parlament České republiky a ratifikoval ji prezident republiky. Ratifikační listiny
byly vyměněny v Berlíně dne 30. 7. 2002 a Smlouva vstoupila v platnost na základě svého článku
41 odst. 2 dne 1. 9. 2002.
Nejprve je třeba odpovědět na otázku, zda je označená mezinárodní smlouva součástí
právního řádu České republiky a má tak v souladu s čl. 10 Ústavy přednost před zákonem.
Podle čl. 10 Ústavy České republiky ve znění platném a účinném od 1. 6. 2002
jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká
republika vázána, součástí právního řádu; stanoví -li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon,
použije se mezinárodní smlouva. Čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky výslovně stanoví, že Česká
republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Tato ustanovení
měla výslovně stvrdit vázanost státu nejen jeho vlastním právem, ale též právem mezinárodním
a odstranit dosavadní nepřehlednou situaci, kdy s výjimkou ratifikovaných a vyhlášených
mezinárodních smluv o lidských právech a svobodách, bylo možné dosáhnout přednosti
před zákonem a přímé použitelnosti pouze speciálními odkazy v různých zákonech.
Od 1. 6. 2002 je pro to, aby byla mezinárodní smlouva součástí právního řádu České republiky
a měla přednost před zákonem, potřeba splnit následující podmínky: souhlas Parlamentu
s posléze ratifikovanou mezinárodní smlouvou, její vnitrostátní v yhlášení a závaznost pro Českou
republiku. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že česko-německá Smlouva
byla v posuzovaném období mezi lednem a prosincem roku 2003 součástí českého právního řádu
a měly tedy tzv. aplikační přednost před jim konkurujícími zákonnými normami českého práva.
Česko-německá Smlouva v článku 6 stanoví, že „na zaměstnance se vztahuje pojistná povinnost
stanovená právními předpisy toho smluvního státu, na jehož výsostném území jsou zaměstnáni; to platí i tehdy,
jestliže zaměstnavatel má své sídlo nebo obvyklý pobyt na výsostném území druhého smluvního státu“ . Smlouva
zakládá pro státní příslušníky druhé smluvní strany národní režim a zároveň vychází ze zásady
teritoriality, neboť prostřednictvím svých kolizních norem určuje jako rozhodné právo
pro vztahy sociálního zabezpečení právo státu dle místa výkonu zaměstnání.
Výkladem česko-německé Smlouvy se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu ve svém usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 91, přístupné
na www.nssoud.cz. Dospěl v něm k závěru, že Smlouva je nepochybně smlouvou ve smyslu
čl. 10 Ústavy České republiky, ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., neboť s její ratifikací
vyslovil souhlas Parlament České republiky a prezident republiky ji ratifikoval. Dá le shledal,
že Smlouvu je třeba vykládat shodně jako Smlouvu mezi Českou republikou a Švýcarskou
konfederací o sociálním zabezpečení, když čl. 4 odst. 1 v souvislosti s čl. 6 Smlouvy
je dvoustrannou kolizní normou, jejímž hraničním určovatelem je legis loci laboris. Nejvyšší
správní soud podotkl, že Smlouva je smlouvou koordinační, přičemž je vystavěna na principu
rovného zacházení se státními příslušníky obou smluvních stran.
Nejvyšší správní soud uvádí, že kolizní norma neobsahuje věcnou úpravu,
neboť nestanoví práva a povinnosti účastníků právního poměru ani nestanoví obsah pojišťovací
povinnosti. V dané věci je rozhodnou otázkou, jakým způsobem aplikovat kolizní n ormy,
tj. zda se má použít jen hmotněprávních norem zvoleného práva, či tak, že se má přihlížet
i ke kolizním normám zvoleného právního řádu. V druhém případě totiž kolizní normy mnohdy
přikazují v konkrétním případě použít jiného právního řádu (tzv. zpětný a další odkaz).
Tento výsledek by však zřejmě zkresloval skutečnou vůli účastníků, kteří svou volbou dávají
najevo vůli, aby jejich práva a povinnosti byly posuzovány skutečně podle zvoleného práva
a nikoliv jiného, k němuž by odkazovala kolizní norma zvoleného práva. Takto také vykládá
projev vůle stran převažující teorie a praxe, a proto se ke kolizním normám zvoleného práva
nepřihlíží. Zákon o mezinárodním právu soukromém odstraňuje možné pochybnosti tím,
že uvedené řešení výslovně upravuje v §9 odst. 2, podle něhož, pokud z projevu vůle účastníků
nevyplývá nic jiného, nepřihlíží se ke kolizním ustanovením zvoleného právního řádu. Rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu dospěl v citovaném usnesení ze dne 21. 7. 2009,
č. j. 6 Ads 88/2006 - 92, přístupné na www.nssoud.cz., k závěru, že čl. 6 Smlouvy, který odkazuje
na použití předpisů o nemocenském pojištění České republiky a předpisů o sociálním
zabezpečení České republiky, v případě zaměstnanců zaměstnaných na jejím území, neumožňuje
použití §5 písm. b) zákona o nemocenském pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2003.
Podle Nejvyššího správního soudu se v důsledku znění čl. 6 Smlouvy neuplatní
ustanovení §5 písm. b) zákona o nemocenském pojištění ve znění účinném do 31. 12. 2003,
(výluka z účasti na pojištění), kterým byla z pojištění vyňata výše specifikovaná skupina osob.
Platná mezinárodní smlouva, která je součástí českého právního řádu (byla přijata za podmínek
aktuálního znění čl. 10 Ústavy České republiky) totiž stanoví, že na zaměstnance se vztahuje
pojistná povinnost stanovená právními předpisy toho smluvního státu, na jehož výsostném území
jsou zaměstnáni, přičemž ze shora uvedených důvodů se neužijí kolizní normy obsažené v české
vnitrostátní úpravě sociálního zabezpečení a nemocenského pojištění.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že na postavení německého zaměstnance
žalobkyně nelze vztáhnout právní názor Ústavního soudu na postavení francouzských
zaměstnanců (Ústavní soud ČR posuzoval několik ústavních stížností proti rozsudkům
Nejvyššího správního soudu ve věcech týkajících se povinnosti placení pojistného za francouzské
státní příslušníky zaměstnané v ČR (viz k tomu např. nálezy Ústavního soudu ČR ze dne
23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 520/06, nebo I. ÚS 629/06 ze dne 15. 1. 2008, přístupné
na http:\\nalus.usoud.cz), neboť porovnávané mezinárodní smlouvy nemají v hierarchii
pramenů českého práva obdobné postavení.
Z toho vyplývá, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze je nezákonný,
neboť německý státní příslušník zaměstnaný v rozhodném období leden – prosinec 2003
žalobkyní nebyl vyňat z českého systému sociálního pojištění a pokud za něj bylo zaplaceno
nemocenské pojištění v zákonem stanovené výši, postupovala stěžovatelka správně,
jestliže žádost žalobkyně o vrácení přeplatku zamítla.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil pro nezákonnost
(§103 odst. 1 písm. a), §110 odst. 2 s. ř. s.) a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení. V něm bude Městský soud v Praze vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozhodnutí zároveň Městský soud v Praze rozhodne o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. února 2010
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu