ECLI:CZ:NSS:2011:3.ADS.14.2010:41
sp. zn. 3 Ads 14/2010 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: T. G. T.,
zastoupeného JUDr. Lenkou Mičanovou, advokátkou se sídlem Sokolská třída 21, Ostrava –
Moravská Ostrava, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová
25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 19. 12. 2008, č.j. X, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2009, č. j. 43 Cad
82/2009 – 13,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2009, č. j. 43 Cad 82/2009 – 13, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 12. 2008, č.j. X.
Uvedeným rozhodnutím žalovaná zamítla žádost žalobce o starobní důchod
pro nesplnění podmínek zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále „zákon
č. 155/1995 Sb.“), a to s přihlédnutím ke Smlouvě mezi Českou republikou a Slovenskou
republikou o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb. (dále též „Smlouva“), k nálezům Ústavního
soudu a k opatření Ministerstva práce a sociálních věcí „Výklad zákona o důchodovém pojištění,
popř. předpisů souvisejících, s přihlédnutím ke smlouvě mezi Českou republikou a Slovenskou
republikou a k nálezům Ústavního soudu“. V odůvodnění žalovaná uvedla, že nárok na přiznání
důchodu mají podle právních předpisů České republiky i osoby, které splňují podmínky doby
důchodového pojištění potřebné pro nárok na daný důchod, přičemž za takovou dobu
se považuje vždy i doba pojištění získaná před 1. lednem 1993 na území tehdejšího
Československa, a které splnily podmínky pro nárok na daný důchod podle právních předpisů
České republiky i Slovenské republiky před 1. 5. 2004 a mají státní občanství České republiky
a trvalý pobyt na území České republiky. Nárok na důchod žalobci nevznikl, poněvadž dle výpisu
z centrální evidence obyvatel bylo zjištěno, že nemá české státní občanství, nýbrž bulharské státní
občanství.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce zejména namítal, že se dopustil chyby
při podání žádosti o starobní důchod dne 6. 8. 1997 u slovenského nositele pojištění.
Před přiznáním důchodu byl evidován u Úřadu práce v Ostravě. Do roku 1995 pracoval sice
na Slovensku, ale pro českou firmu. Na podporu své argumentace žalobce odkazoval na nález
Ústavního soudu Pl. ÚS 4/06 ze dne 29. 3. 2007 a požadoval zrušení napadeného rozhodnutí.
Krajský soud při posouzení věci vyšel ze skutkového zjištění, že ke dni zániku České
a Slovenské Federativní Republiky byl žalobcovým zaměstnavatelem podnik Ferona, a.s.
Bratislava, přičemž k 31. 12. 1992 sídlil tento zaměstnavatel na adrese Duklianská 6, Bratislava,
tedy na území Slovenské republiky. Krajský soud odkázal na čl. 20 Smlouvy a dovodil,
že k přiznání starobního důchodu žalobci a k jeho výplatě je příslušný slovenský nositel pojištění.
V souladu s tímto ustanovením byl také jeho rozhodnutím ze dne 5. 12. 1997 žalobci starobní
důchod přiznán, a to ode dne 30. 10. 1997. Ohledně žádosti žalobce o tzv. „dorovnání“ výše
důchodu podle judikatury Ústavního soudu, odkázal krajský soud na nález Ústavního soudu
Pl. ÚS 4/06, podle něhož je při posuzování věci významné, zda žadatel je občanem České
republiky a je nerozhodné, kdy se jím stal. Nahlížet na dobu zaměstnání občana České republiky
ve Slovenské republice (po dobu existence společného státu) jako na dobu zaměstnání v cizině,
není ústavně konformní. Rozlišování mezi občany České republiky, jež je založeno na fikci,
podle níž bylo zaměstnání ve Slovenské republice tehdejšího společného státu zaměstnáním
v cizině, není podloženo objektivními a rozumnými důvody. Tyto závěry se ovšem vztahují
pouze na české občany s trvalým pobytem na území České republiky. Krajský soud
se tak ztotožnil se žalovanou v tom, že žalobci nemohla být přiznána dávka důchodového
zabezpečení, a to pro nesplnění podmínky českého občanství, kterou citovaný nález Ústavního
soudu stanovuje, přičemž jeho judikaturu nelze interpretovat extenzivně. Závěrem krajský soud
podotkl, že ani stěžovatelem vyzdvihnutá skutečnost, že za odpracovaných 20 let v bývalém
Československu pobírá starobní důchod jen ve výši 340 Euro, nemůže nic změnit na zákonnosti
napadeného rozhodnutí. Krajský soud proto žalobu podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“) zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
Stěžovatel opřel kasační stížnost o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; namítal
tedy nesprávné posouzení právní otázky. Stěžovatel je toho názoru, že splnil veškeré podmínky
pro přiznání starobního důchodu tak, jak jsou požadovány zákonem č. 155/1995 Sb.; občanství
České republiky takovou podmínkou není. Stěžovatel proto splňuje jak požadavek získané
doby důchodového pojištění v České republice, tak i potřebný věk pro přiznání důchodu.
Při posuzování nároku stěžovatele je nutno přihlédnout k nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 4/06,
dále pak k nálezu ÚS 252/04 a k nálezu ÚS 405/02. Stěžovatel upozornil na skutečnost,
že již v roce 1998 žádal žalovanou o odstranění tvrdosti Smlouvy a přípisem ze dne 19. 10. 2008
mu bylo sděleno, že se u něj o takovou tvrdost nejedná. Přípis dle stěžovatele obsahoval rovněž
sdělení, že o tvrdost při provádění Smlouvy jde v takových případech, kdy její aplikace vede
ke vzniku právních důsledků, které nezamýšlela. Nikde však nebyla uvedena skutečnost,
jež by žalobci vzhledem k obsahu Smlouvy ukládala povinnost mít státní občanství České
republiky, tato podmínka je stanovena nad rámec Smlouvy. Stěžovatel dále připomněl historii
své výdělečné činnosti a poukázal na svůj pracovně právní vztah u společnosti Ferona a.s., dříve
Ferona, národní podnik, Praha, pobočka Bratislava s tím, že sídlo této společnosti bylo v Praze.
Tato obchodní firma „vznikla v roce 1972 a začátkem 90. let ze státního podniku Ferona, a.s. s dceřinou
společností Ferona, a.s., Bratislava na území Slovenské republiky“. Z uvedeného je dle stěžovatele patrné,
že žalovaná musí vzít v úvahu získání jeho doby důchodového pojištění v souvislosti s výkonem
práce u Ferony, národní podnik, Praha. Jelikož stěžovatel vykonával předchozí práce i na území
dnešní České republiky, měla by mu být tato doba započtena při zohlednění nároku na přiznání
starobního důchodu. Stěžovatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soudu
a odkázala na vyjádření k žalobě. K věci dále dodala, že podle čl. 15 odst. 1 správního
ujednání publikovaného pod sdělením č. 117/2002 Sb. je sídlem zaměstnavatele ve smyslu
Smlouvy adresa zapsaná jako sídlo v obchodním rejstříku; je–li zaměstnavatelem odštěpný závod
nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, je sídlem zaměstnavatele adresa
tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. Podle evidenčního listu vydaného
pro období 1. 4. 1986 – 28. 2. 1995 byl stěžovatel zaměstnán k 31. 12. 1992 u organizace Ferona,
n.p. Praha, odštěpný závod Bratislava. Jak vyplývá z Obchodního rejstříku Okresního soudu
Bratislava I byl uvedený odštěpný závod zapsán od 22. 8. 1989 v obchodním rejstříku,
a to se sídlem na území Slovenské republiky. Z těchto důvodů se podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy
považuje doba důchodového pojištění získaná stěžovatelem za trvání Československa za dobu
pojištění Slovenské republiky.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., neshledal přitom vady,
k nimž by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem
a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Mezi účastníky nebyl sporný skutkový základ rozhodnutí správního orgánu, Nejvyšší
správní soud tedy jen ve stručnosti rekapituluje některé rozhodné skutečnosti. Stěžovatel
se narodil dne 30. 6. 1937, má bulharské státní občanství a od 14. 6. 1995 trvalý pobyt na území
České republiky. V období od roku 1962 do roku 1986 pracoval na území České republiky.
Ke dni zániku České a Slovenské Federativní Republiky byl zaměstnavatelem stěžovatele podnik
Ferona, a.s., se sídlem v Praze, odštěpný závod Bratislava, přičemž k 31. 12. 1992 byl odštěpný
závod zapsán na adrese Duklianská 6, Bratislava (Obchodní registr Okresního soudu v Bratislavě
I), tedy na území Slovenské republiky. U uvedeného zaměstnavatele na území Slovenské
republiky stěžovatel fakticky pracoval od dubna 1986 do března 1995, poté byl do 31. 5. 1997
v evidenci Národního úřadu práce v Bratislavě a před přiznáním starobního důchodu
byl evidován jako uchazeč o zaměstnání u Úřadu práce v Ostravě. K žádosti stěžovatele ze dne
6. 8. 1997, před jejímž podáním byl vyrozuměn žalovanou o nutnosti podat žádost o starobní
důchod u slovenského nositele pojištění, byl stěžovateli přiznán rozhodnutím Sociální pojišťovny
v Bratislavě ze dne 5. 12. 1997 a 29. 12. 1997 od 30. 10. 1997 starobní důchod, a to v částce
4423 Sk měsíčně odpovídající dobám zaměstnání na území Slovenské republiky a dále v částce
416 Sk měsíčně za doby zaměstnání na území Bulharska, celkově tedy ve výši 4839 Sk měsíčně.
Slovenský nositel pojištění tak učinil podle §21 zákona č. 100/1988 Zb. a dle Úmluvy mezi
Československou republikou a Bulharskou lidovou republikou o spolupráci na poli sociální
politiky ze dne 25. 1. 1957, přičemž stěžovateli byla zhodnocena doba zaměstnání 12 700 dnů
na území Slovenské republiky a 1197 dnů na území Bulharska. Dne 6. 11. 2008 adresoval
stěžovatel žalované přípis označený jako „přiznání dávky důchodového pojištění ČSSZ“, ve kterém
požádal o přiznání dávky důchodového pojištění od českého nositele pojištění a zpětné
dorovnání k slovenskému důchodu. Žalovaná posléze vydala napadené rozhodnutí.
Posouzení věci ve vztahu ke Smlouvě mezi Českou republikou a Slovenskou republikou
o sociálním zabezpečení (č. 228/1993 Sb.)
V projednávané věci se v případě první námitky jedná o posouzení správnosti úvahy
o právní otázce, který z nástupnických států bývalé ČSFR je příslušný ke zhodnocení dob
pojištění stěžovatele získaných před 31. 12. 1992. Při řešení této právní otázky je třeba vycházet
především z úpravy obsažené ve Smlouvě a ve Správním ujednání, které ji konkretizuje a provádí.
Čl. 20 Smlouvy stanovil pro určení příslušnosti nositele pojištění ke zhodnocení dob pojištění
získaných před 31. 12. 1992 následující kritéria: (1) Doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení
České a Slovenské Federativní Republiky se považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území
měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy
před tímto dnem. (2) Pokud občan neměl ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo
naposledy před tímto dnem zaměstnavatele se sídlem na území České a Slovenské Federativní Republiky, považují
se doby zabezpečení získané před tímto dnem za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl
občan trvalý pobyt ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem.
Dále se smluvní strany v čl. 21 dohodly, že příslušné úřady upraví ve Správním ujednání nezbytná
opatření k provádění této smlouvy. Správní ujednání obsahovalo ve vztahu k ustanovení čl. 20
odst. 1 smlouvy konkretizující ustanovení, které blíže definovalo, co se pro účely Smlouvy rozumí
termínem „sídlo“ zaměstnavatele. Čl. 15 Správního ujednání stanovil, že (1) Sídlem zaměstnavatele
se rozumí adresa, která je jako sídlo zapsána v obchodním rejstříku. Je-li zaměstnavatelem fyzická osoba,
je sídlem adresa, která je v obchodním rejstříku uvedena jako místo podnikání; je-li zaměstnavatelem odštěpný
závod nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, rozumí se sídlem zaměstnavatele adresa
tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. Pro případ, že adresa zaměstnavatele v obchodním
rejstříku není uvedena (kupř. u některých podniků zřízených přímo zákonem), stanovil čl. 15
odst. 2 Správního ujednání, že se má postupovat podle čl. 20 odst. 2 Smlouvy. Z toho jazykově-
logickým a systematickým výkladem vyplývá, že přednostním kritériem pro určení příslušnosti
nositele pojištění ke zhodnocení dob pojištění získaných za trvání společného československého
státu je sídlo zaměstnavatele či jeho organizační složky. Smlouva akcentuje územní aspekt sídla,
tzn. staví na předpokladu, že tam, kde má zaměstnavatel či jeho odštěpný závod sídlo, vykonává
také svou hospodářskou činnost prostřednictvím svých zaměstnanců.
Účelem citovaných ustanovení Smlouvy a Správního ujednání bylo stanovení kritérií
pro hodnocení dob důchodového zabezpečení získaných za existence československé federace
a pro spravedlivé rozdělení nákladů na výplatu důchodů mezi nástupnické státy. Tohoto cíle
by se nepodařilo dosáhnout u řady organizací s celostátní působností, které většinou sídlily
v hlavním městě Praze a zaměstnávaly velké množství osob, což byl ostatně i případ stěžovatele.
Proto nelze význam pojmu „sídlo zaměstnavatele“ interpretovat v kontextu jeho významu
definovaného tehdy platným a účinným vnitrostátním právem, nýbrž vycházet z jeho
autonomního významu definovaného čl. 20 Smlouvy a čl. 15 odst. 1 Správního ujednání. Adresu
organizační jednotky (odštěpného závodu) Duklianská 6, Bratislava je tudíž nutno považovat
za sídlo zaměstnavatele stěžovatele podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy a čl. 15 odst. 1 výše
již zmíněného Správního ujednání, uveřejněného pod č. 117/2002 Sb. mezinárodních smluv.
Pokud by byl přijat výklad stěžovatele, (že sídlem zaměstnavatele může být jen sídlo
celého národního podniku), pak by ustanovení čl. 15 odst. 1 zmíněného Správního ujednání,
že se sídlem zaměstnavatele rozumí rovněž adresa odštěpného závodu nebo jiné organizační
složky zapsané v obchodním rejstříku, nemělo vůbec smysl. Odštěpný závod, v němž stěžovatel
na území Slovenské republiky fakticky pracoval, byl zapsán v obchodním rejstříku, takže podle
čl. 20 odst. 1 Smlouvy o sociálním zabezpečení a čl. 15 odst. 1 Správního ujednání je nutné
adresu tohoto odštěpného závodu považovat za sídlo zaměstnavatele stěžovatele ke dni rozdělení
československé federace.
Stěžovatel v kasační stížnosti taktéž vyjádřil přesvědčení, že splnil veškeré podmínky
pro přiznání starobního důchodu, tak jak jsou požadovány zákonem č. 155/1995 Sb.
Dle §28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, „pojištěnec má nárok na starobní
důchod, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku, popřípadě splňuje další podmínky
stanovené v tomto zákoně“.
Podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy „doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské
Federativní Republiky se považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel
občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem“. Podle
čl. 3 odst. 2 Smlouvy „na uprchlíky, na občany třetích států a osoby bez státního občanství, kteří podléhají
nebo podléhali právním předpisům smluvního státu, případně na jejich rodinné příslušníky, se tato smlouva
vztahuje, jen pokud jde o nároky z důchodového zabezpečení a nemocenského pojištění (zabezpečení)“.
V důsledku aplikace Smlouvy tak stěžovatel nemá žádné české doby pojištění; nárok
na starobní důchod podle zákona č. 155/1995 Sb. mu nevznikl.
Použití pravidla formulovaného Ústavním soudem pro zápočet dob zaměstnání
získaných pojištěnci do 31. 12. 1992 pro nároky na dávky přiznané do dne před vstupem
České republiky a Slovenské republiky do Evropské unie.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále poukázal na nálezy Ústavního soudu Pl. ÚS 4/06,
III. ÚS 252/04 a II. ÚS 405/2002, které taktéž i zdejší soud považuje za klíčové v případě
důchodových nároků pojištěnců, jenž jsou přiznávány od data spadajícího před datum vstupu
České republiky, Slovenské republiky a případně dalších zúčastněných zemí do Evropské unie.
Prvním rozhodnutím, jímž Ústavní soud zasáhl do otázky posuzování dob zaměstnání
(pojištění) získaných účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR byl nález II. ÚS 405/02
ze dne 3. 6. 2003. Ústavní soud zde vyslovil, že „u českých občanů (s trvalým bydlištěm v České republice)
nelze na dobu zaměstnání u zaměstnavatele se sídlem na Slovensku získanou do rozpadu společného státu
nahlížet jako na dobu zaměstnání v cizině a že pokud žadatel splnil podmínku minimálního počtu let pojištění
pro vznik nároku na dávku podle zák. č. 155/1995 Sb., nelze mu zpětně na základě aplikace mezinárodní
smlouvy podle §61 z. č.155/1995 Sb. její splnění upírat“.
Dalším byl nález Ústavního soudu III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005, ve kterém se soud
odvolal na nález II. ÚS 405/02 a na doplnění uvedl, že „pokud občan splňuje všechny zákonné
podmínky pro vznik nároku na důchod bez existence Smlouvy a tento nárok by byl vyšší než nárok podle
Smlouvy, je věcí nositele českého důchodového pojištění, aby zabezpečil pobírání důchodové dávky v takové výši,
která odpovídá vyššímu nároku podle vnitrostátních předpisů a rozhodl o dorovnání výše důchodu pobíraného
od druhé smluvní strany do zákonného nároku podle českých právních předpisů, přičemž bude respektovat částku
důchodu pobíraného v souladu se Smlouvou od druhé smluvní strany tak, aby nedošlo k duplicitnímu pobírání
dvou důchodů stejného typu přiznaných ze stejného důvodu od dvou nositelů pojištění“.
Ústavní soud rovněž v obecné rovině vyslovil, že „umožňuje-li zákon č. 155/1995 Sb.
uplatnění nároků z něj plynoucích bez ohledu na státní občanství, tj. ve vazbě na trvalý pobyt, z pohledu ochrany
ústavněprávní Ústavní soud považuje za neodůvodněnou nerovnost toliko ve vazbě na odlišování státních občanů
České republiky v jejich nárocích plynoucích ze sociálního zabezpečení, nikoliv ale ve vazbě na další kategorie
fyzických osob“.
Nálezem Pl. ÚS 4/06 pak Ústavní soud korigoval svůj předchozí právní názor a vypustil
již zákaz duplicitního zápočtu dob pro přiznání dávky téhož druhu. Uvedl pouze, že „pro posouzení
důchodového nároku žadatelky je významná okolnost, že tato je občanskou České republiky a je nerozhodné,
kdy se jí stala. Uplatněný (zvláštní) důchodový nárok je nezbytné odvíjet (v režimu již dříve dovozeného
„dorovnání“ ve vztahu k důchodu pobíranému od nositele slovenského pojištění) od výše starobního důchodu
podle českých předpisů, odpovídajícího zohlednění dob zabezpečení (pojištění) získaných za existence společného
státu (aniž by bylo jakkoli přihlíženo k dobám následným, již slovenským), a to za samozřejmého předpokladu,
že ostatní podmínky vzniku nároku na starobní důchod byly splněny“.
Nález IV. ÚS 301/05 blíže osvětlil ideologická východiska, z nichž Ústavní soud
při formulaci pravidla vycházel. Dle jeho názoru „Česká republika je povinna podle čl. 30 Listiny
základních práv a svobod poskytovat občanům přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří za rovných podmínek
a zákon o důchodovém pojištění je konkretizací tohoto základního práva. Skutečnost, že Česká republika
je oprávněna tuto povinnost delegovat podle mezinárodní smlouvy, a v tomto případě má k tomu i dobrý důvod,
neznamená, že by mohla zatlačit do pozadí převažující ústavní princip. Česká republika tak má stále vůči
svým občanům primární povinnost poskytovat přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří i v případě, že zajistila
náhradníka. Pokud náhradník nesplňuje zcela její povinnost, musí Česká republika pokrýt zbývající část
povinnosti.“
Výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu tak lze shrnout následujícím způsobem.
Ústavní soud chápe princip rovnosti uvedený v čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
v návaznosti na čl. 30 odst. 1 Listiny v kontextu rozpadu bývalé ČSFR tak, že pouze občané
České republiky s trvalým pobytem na jejím území mají mít pro nárok a výši svého důchodu
z českého systému důchodového pojištění zohledněnu dobu zaměstnání získanou do 31. 12. 1992
v systému důchodového zabezpečení bývalé ČSFR vždy, bez ohledu na skutečnost, komu přísluší
hodnotit uvedené doby podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy. Působení čl. 20 Smlouvy zde vidí
jako do značné míry diskriminační faktor, který vede k tomu, že je na zaměstnání vykonávané
před rozpadem ČSFR u zaměstnavatele se sídlem ve Slovenské republice ve svém důsledku
nahlíženo jako na práci v cizině. Ústavní soud je tedy toho názoru, že pokud je takovému
občanovi vyměřován s použitím čl. 20 odst. 1 Smlouvy důchod slovenským nositelem
pojištění, případně je k němu přiznáván dílčí český důchod, je nutno posoudit nárok občana
v českém systému důchodového pojištění se zápočtem dob získaných do 31. 12. 1992, a pokud
je takto vypočtený důchod vyšší, přiznat jej k výplatě ve výši rozdílu mezi tímto důchodem
a důchodem či důchody vyměřenými podle Smlouvy, zjednodušeně řečeno – přiznat vyrovnávací
příspěvek.
Žadatel tedy musí podle pravidla konstituovaného ústavním soudem jednak splnit
podmínky uvedené v §28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, tj. (1) získat
potřebnou dobu pojištění a (2) dosáhnout stanoveného věku, jednak kumulativně též další
specifické podmínky vyplývající z výše uvedených nálezů Ústavního soudu, a to (3) získat dobu
pojištění do 31. 12. 1992 v systému sociálního zabezpečení bývalé České a Slovenské Federativní
Republiky, (4) mít trvalý pobyt na území České republiky a (5) české státní občanství.
I v nálezu I. ÚS 1375/07 ze dne 3. 3. 2009 se Ústavní soud přidržel výše vyslovených
podmínek (i podmínky českého občanství), když uvedl, že „že situace vzniklá rozdělením ČSFR byla
natolik specifická, že přijetí Smlouvy bylo nutné s ohledem na právní jistotu občanů v oblasti sociálního
zabezpečení. Závěry učiněné v souvislosti s posuzovaným případem proto pochopitelně nedopadají na důchodové
nároky ostatních migrujících osob“.
Na tomto místě je však již na první pohled zřejmé, že závěry uvedených nálezů
nesvědčí ve prospěch stěžovatele, neboť nesplňuje podmínku českého občanství. Stěžovatel
tak dle dovolávaného pravidla, které však při splnění dalších podmínek poskytuje beneficium
toliko českým občanům, nemá nárok na úpravu výše starobního důchodu, byť mu lze zajisté
přisvědčit v tom, že zákon č. 155/1995 Sb. pro vznik nároku na dávku občanství České republiky
nepožaduje. Tato podmínka však byla konstituována nálezy Ústavního soudu, které jsou podle
čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby. Uvedené pravidlo se tedy nadále
uplatňuje u českých občanů v případě dávek, které jsou nebo byly přiznávány od data spadajícího
do období před 1. 5. 2004, tj. přede dnem vstupu České republiky a Slovenské republiky
do Evropské unie.
Vstup České republiky, Slovenské republiky a Bulharska do Evropské unie a působnost
nařízení Rady č. 1408/71
Ačkoliv aplikace vnitrostátního pravidla založeného nálezy Ústavního soudu nemohla
stěžovateli z označeného důvodu přinést prospěch ke dni splnění věkové podmínky pro vznik
nároku na starobní důchod, musel zdejší soud v dalším uvážit, zda mu i přesto nevznikl nárok
na dávku z českého systému důchodového pojištění v důsledku členství České republiky
a Slovenské republiky v Evropské unii a následného vstupu Bulharska do Evropské unie,
tedy od 1. 1. 2007. Od tohoto data totiž podléhá posouzení důchodových nároků stěžovatele
nařízení Rady č. 1408/71 a bylo proto nutno posoudit souladnost pravidla vytvořeného Ústavním
soudem s uvedeným nařízením a možnost i podmínky jeho případné další aplikace.
Samotné nařízení Rady č. 1408/71 je součástí sekundárního práva EU, je tedy
bezprostředně použitelné na území České republiky a má aplikační přednost před jakoukoliv
odlišnou vnitrostátní úpravou. Podle čl. 3 odst. 1 nařízení Rady s výhradou zvláštních ustanovení
tohoto nařízení mají osoby, na které se vztahuje toto nařízení, stejná práva a povinnosti
podle právních předpisů kteréhokoliv členského státu jako státní příslušníci uvedeného státu.
V rámci Aktu o podmínkách přistoupení, jenž je nedílnou součástí Smlouvy o přistoupení, Česká
republika vyjednala novelizaci přílohy III., části A, nařízení Rady č. 1408/71, a to tak, že zůstává
použitelným ustanovením článek 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení.
Toto ustanovení bylo zařazeno do bodu 6 (nyní bod 9) uvedené části a je tedy nadále relevantní
pro určení příslušného právního řádu při posuzování dob zaměstnání získaných účastníky
důchodového zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992. Pro tyto případy má přednost
před pravidly obsaženými v hlavě II. nařízení a v jejím rámci před článkem 13 a následujícími.
Aplikace tohoto článku se pak promítá do posouzení nároku na dávku a stanovení její výše
podle čl. 45 a 46 nařízení Rady č. 1408/71.
Posouzení věci se zohledněním rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne
22. 6. 2011 č. C – 399/09.
Nejvyšší správní soud pak při posouzení dané otázky dále vycházel z rozsudku Soudního
dvora Evropské unie ze dne 22. 6. 2011 č. C – 399/09 vyneseného ve věci 3 Ads 130/2008,
kde byl posuzován nárok žadatelky s českým státním občanstvím a trvalým pobytem na území
České republiky, jíž nárok na starobní důchod vznikl po vstupu České a Slovenské republiky
do Evropské unie. Soudní dvůr zde zodpovídal předběžné otázky zdejšího soudu, zda je možný
duplicitní zápočet dob pojištění ve dvou národních systémech pojištění a dále zda pravidlo
o zápočtu dob formulované Ústavním soudem je v souladu s čl. 3 a čl. 10 nařízení Rady
č. 1408/71. Soudní dvůr odpověděl, že není proti právu Evropské unie, pokud Česká republika
přiznává důchodcům zápočty dob ve větší míře, než jak jí předepisují unijní předpisy včetně
převzatého článku Smlouvy, jestliže tak ale činí, nesmí mezi důchodci rozlišovat podle kriterií
státního občanství (diskriminace přímá) a trvalého pobytu (diskriminace nepřímá). Pokud
jde o důsledky nedodržení zásady rovného zacházení, Soudní dvůr připomněl, že jakmile byla
konstatována diskriminace, která je v rozporu s právem Unie, a dokud nebyla přijata opatření
k obnovení rovného zacházení, lze dodržení zásady rovnosti zaručit pouze tím, že osobám
patřícím do znevýhodněné kategorie jsou přiznány stejné výhody, jako jsou ty, jichž využívají
osoby patřící do zvýhodněné kategorie, což je režim, který je v případě, že nedochází
ke správnému uplatňování práva Unie, jediným platným referenčním kriteriem. Soudní dvůr
tak označil pravidlo pro zápočet dob zaměstnání získaných účastníky důchodového zabezpečení
bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 v českém sytému důchodového zabezpečení vytvořené Ústavním
soudem za diskriminační, ponechal však na úvaze státu a blíže nespecifikovaných vnitrostátních
opatřeních, zda výhody preferovaných osob budou omezeny či nikoliv. Výslovně pouze
zdůraznil, že diskriminace musí být odstraněna ihned, a to tak, že znevýhodněným osobám
budou přiznány stejné výhody jako těm, kteří je již využívají.
Nejvyšší správní soud proto musel zvážit, zda závěry rozsudku Soudního dvora nesvědčí
ve prospěch stěžovatele, a to ve smyslu rozšíření osobního rozsahu pravidla konstituovaného
Ústavním soudem i na osoby bez českého státního občanství, což ostatně implicitně požadoval
i stěžovatel ve své žádosti o přiznání (či přepočet) starobního důchodu, která byla podána
u českého nositele pojištění po vstupu České republiky, Slovenské republiky a Bulharska
do Evropské unie. Pro tyto účely pak zdejší soud vycházel ze závěrů zaujatých v rozsudku
č. j. 3 Ads 130/2008 - 204 ze dne 25. 8. 2011, tedy ve věci, v níž byly položeny zmiňované
předběžné otázky vedoucí k vynesení citovaného rozsudku Soudního dvora.
V tomto rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že pokud je pravidlo,
podle něhož lze dobu zaměstnání získanou účastníky důchodového zabezpečení bývalé ČSFR
do 31. 12. 1992 započíst pro důchodové nároky z českého systému důchodového pojištění
i nad rámec stanovený čl. 20 odst. 1 Smlouvy jen českým občanům s trvalým pobytem na území
ČR v rozporu s čl. 3 a 10 nařízení Rady č. 1408/71, nelze je pro posouzení nároku na dávku
ve formě vyrovnávacího příspěvku u dávek přiznávaných od data po vstupu České republiky
do Evropské unie již použít. Nejvyšší správní soud v dané věci považoval za rozhodující,
že toto pravidlo nebylo ani pro české občany závazně stanoveno a také nebylo při posuzování
nároků na dávky přiznané ode dne po 30. 4. 2004 nositelem pojištění aplikováno. Nejsou
zde tedy žádné osoby s výjimkou uvedenou níže, které by z něho měly prospěch. Jediným
typovým případem, kdy došlo k uplatnění tohoto pravidla pro nároky na dávky přiznávané
od data po 30. 4. 2004, byl případ zaměstnanců Československých státních drah, organizační
jednotky Správy přepravních tržeb, kde vzhledem k nejasnému vyznění nálezu Ústavního soudu
III. ÚS 939/10 jsou na základě dohody nositelů pojištění obou republik podle čl. 26 Smlouvy
sporné doby odpracované u této organizační jednotky započítávány jen v českém systému
důchodového pojištění (do této skupiny však stěžovatel nepatří). Protože dosavadní pravidlo
nebylo pro nároky na dávky vzniklé po 30. 4. 2004 používáno v praxi, není zde žádná skupina
zvýhodněných osob, jíž by musely být dosavadní výhody zachovány a zároveň ani žádná skupina
osob znevýhodněných, která by jim musela být postavena naroveň. V důsledku uvedeného
zde také není ani žádná správní praxe, která by mohla u žadatelů o důchod vyvolat legitimní
očekávání, že jejich požadavkům na zápočet doby zaměstnání získaných v systému důchodového
zabezpečení bývalé ČSFR do 31. 12. 1992 nad rámec čl. 20 odst. 1 Smlouvy bude vyhověno.
Nejvyšší správní soud tak žadatelce nárok na vyrovnávací příspěvek nepřiznal.
Jestliže se tedy citované pravidlo ode dne vstupu jednotlivých zúčastněných zemí
do Evropské unie neuplatní ani v případě žadatelů s českým občanstvím (pro ně u nároků
přiznávaných od 1. 5. 2004), pak je ke stejnému výsledku nutno dospět i ve vztahu k možnému
rozšíření osobního rozsahu pravidla na případ stěžovatele jakožto osoby jiné státní příslušnosti.
Pro něj tak přednesené závěry v souhrnu znamenají, že pokud se k datu vzniku nároku na dávku
dovolával použití pravidla konstituovaného Ústavním soudem, nemohla mu aplikace tohoto
pravidla přinést prospěch z důvodu jeho bulharského občanství, od 1. 1. 2007 (vstup Bulharska
do EU) se pak posouzení jeho důchodových nároků nadále řídí pouze nařízením Rady č. 1408/71
včetně čl. 20 odst. 1 Smlouvy a rovněž čl. 15 odst. 1 Správního ujednání, neboť pravidlo
konstituované Ústavním soudem, umožňující výhodnější zápočet dob získaných v systému
důchodového zabezpečení bývalé ČSFR, již nelze po vstupu České republiky, Slovenské
Republiky i Bulharska do Evropské unie z výše vyložených důvodů aplikovat u žádného
z pojištěnců, bez ohledu na jeho státní příslušnost či trvalý pobyt.
IV. Závěr
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že napadený rozsudek netrpí tvrzenou
vadou nesprávného posouzení právní otázky podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., kasační stížnost
proto jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší
správní soud podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2011
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu